The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Jakeš (* 1923  †︎ 2014)

• narozen roku 1924 v Branišovicích u Milevska

• pocházel ze selského rodu, před únorem 1948 předsedou místní katolické mládeže

• dobře se znal s příslušníky protikomunistické odbojové skupiny Černý lev 777

• bratr Alois se v roce 1949 neúspěšně pokusil přejít hranice

• Václav byl v kontaktu s příslušníky StB, od července 1951 přechod do ilegality, ukrýval se v lesích a u známých

• za dramatických okolností unikl v říjnu 1951 zatčení

• na dalších 15 let našel úkryt na statku rodiny Peckových v obci Zadní Chlum

• v roce 1966 se přihlásil úřadům, několik měsíců strávil ve vazbě, nebyl však dále stíhán

• pracoval jako dělník, žil v Plzni a v Praze

• roku 1994 plně rehabilitován

• zemřel v roce 2014

Příběh protikomunistického odbojáře, který se před stíháním ukrýval 16 let na statku rodiny Peckových

Vrchovina mezi Sedlčany a Milevskem na pomezí středních a jižních Čech nikdy nepatřila  k bohatým krajům. Místní rolníci žijící na samotách a v malých vesničkách po staletí obhospodařovali kamenitá pole a louky, oblasti se vyhnula železnice i průmysl. Asi i proto si tam lidé udrželi silný vztah k obdělávané půdě a ke katolické víře. 

V malé obci Branišovice několik kilometrů severně od Milevska se roku 1923 do selské rodiny narodil Václav Jakeš. Po válce vystudoval hospodářskou školu a začal pracovat na rodinném statku. Jako „kulak“ a předseda místní organizace katolické mládeže nesouhlasil s vývojem po únoru 1948. Od dětství se přátelil s podobně naladěnými mladíky Jiřím Řezáčem, Jaroslavem Sirotkem a Bohumilem Šímou, kteří po únoru založili odbojovou organizaci Černý lev 777. Její příslušníci krom jiného dvakrát zaútočili výbušninami na sekretariáty KSČ v Sedlčanech a v Milevsku. O činnosti svých přátel a sousedů Václav věděl, nepochybně s nimi sympatizoval, a stejně jako většina mladých mužů z okolí byl tehdy ozbrojen. Účast na jakýchkoliv konkrétních aktivitách zmíněné skupiny ale popírá, přesto byl na základě svědectví později zadržených osob a příslušníků StB obviněn z rozvracení republiky a pokusu o vraždu.  

Při pokusu o překročení hranice na západ padl v roce 1949 do rukou Státní bezpečnosti jeho bratr Alois. Při výslechu mimo jiné uvedl, že se Václav Jakeš stýká s lidmi napojenými na agenty ze zahraničí. Zanedlouho byl Václav Jakeš zadržen a nucen ke spolupráci. Několikrát se s příslušníky StB sešel v lesích za Branišovicemi, kde byl úkolován. Stále více si uvědomoval, že pokud bude i nadále pokračovat ve spolupráci, bude si jen „vyrábět důkazy sám na sebe“. 

Dne 15. července 1951 odešel Václav Jakeš do ilegality. Otec mu na cestu věnoval pistoli ráže 6.35 mm, „kdybys potřeboval něco zastřelit”, a Jaroslav Sirotek pušku. Skrýval se v lese, spal pod přístřeškem z větví, příležitostně u přátel, kteří mu spolu s rodinou zajišťovali přísun potravy. Několikrát se setkal i s lidmi z Černého lva: Jiřím Řezáčem, Jaroslavem Sirotkem a Bohumilem Šímou, kteří mu pomáhali, do jejich aktivit se však pravděpodobně přímo nezapojil.  

Dne 9. října 1951 podnikla StB na Jakeše zátah u vsi Porešín. S velikým štěstím a díky znalosti terénu se mu podařilo pod palbou samopalů utéci z obklíčení. Korytem potoka, lesy a poli se nepozorovaně dostal do nedalekého Kovářova, kde vyhledal pomoc u kamaráda Kořánka. Ten nakonec Václavu Jakešovi našel úkryt u rodiny Peckovy, obývající hospodářství na okraji malé vísky Zadní Chlum. Měl počkat ve stodole, „než to praskne“. Nikdo z nich netušil, že tam zůstane přes patnáct let.

Běžný den trávil Václav Jakeš v neustálém strachu, stodolu opouštěl jen za tmy. Postupně  přivykl novému světu, sevřenému zdmi statku, a začal svým hostitelům pomáhat: skládal seno, pletl košíky, vařil pivo. Pouze několikrát stavení Pecků opustil – o Velikonocích tajně docházel k páteru Hejlovi do Lašovic ke zpovědi. Jeho naděje na změnu poměrů či odchod do zahraničí se však postupně rozplynuly. Zatímco příslušníci Černého lva byli v létě roku 1954 pozatýkáni a odsouzeni k hrdelním trestům, Václav Jakeš na statku u Pecků zůstal až do roku 1966, kdy ho vypátrala sestra a přesvědčila ho, aby se přihlásil na úřadech. Odešel k sestře do Písku, byl zatčen a převezen do vazební věznice v Českých Budějovicích. Po pěti měsících byl zproštěn všech obvinění a propuštěn na svobodu. Nějaký čas žil u sestry v Plzni a živil se jako topič, později nastoupil do pražského podniku Železniční stavitelství. Tam zůstal až do penze. Rehabilitace se dočkal v roce 1994. Václav Jakeš stále navštěvuje Jana Pecku, který dosud žije na statku v Zadním Chlumu – místě mnohaletého ukrývání před komunistickým kriminálem.