The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Janata (* 1936)

• narodil se 28. září 1936 v Kruhu poblíž Jilemnice

• jeho rodina zde vedla hospodářský statek už od 18. století

• za protektorátu během kontroly a rekvizice těsně unikli trestu za schované potraviny

• strýce Josefa Václavíka nacisté věznili v koncentračním táboře Dachau, poté jej věznili i komunisté

• v roce 1953 komunisté označili otce za kulaka a plánovali rodinu ze statku vystěhovat

• Janatovy zachránila sousedka Božena Pacholíková, která odmítla podepsat dopis o vystěhování

• pamětník absolvoval zemědělské učiliště v Jánské u České Kamenice

• pracoval jako funkcionář JZD v Kruhu, později jako kočí na zámku Sychrov

• oženil se s Marií Blažkovou, jejíž otec odmítal vstoupit do družstva a poté jej zavřeli

• vzali se v roce 1962, narodili se jim syn Pavel a dcera Mirka

• po sametové revoluci se oběma manželům vrátily pozemky, rozhodli se je sloučit

• v roce 2022 žil v Kruhu, kde společně se synem a manželkou vedli zemědělský podnik

Generace budované a udržované hospodářství Janatových se v rozmezí několika let ocitlo dvakrát na pokraji zániku. Poprvé když protektorátní kontrolor v balících slámy málem odhalil skryté zásoby, za což hrozil až trest smrti. Jan Janata a jeho otec ovšem tehdy měli štěstí.

O nějakých deset let později domy v Kruhu u Jilemnice už neobcházely nacistické kontroly, ale komunističtí funkcionáři. „Tátu v dubnu 1953 strana vybrala jako kulaka, kterého je potřeba vystěhovat. Sbírali podpisy od lidí, jestli souhlasí, že tento občan je škodlivý. Věřím, že těch podpisů sehnali hodně,“ říká pamětník.

Jedna ze sousedek Božena Pacholíková však tento dopis odmítla podepsat. Jako věřící katolička nechtěla uškodit ovdovělému Oldřichu Janatovi, který na statku zůstal se třemi dětmi. I díky jejímu činu později Jan Janata se svojí manželkou mohl už ve svobodných poměrech navázat na rodinnou zemědělskou tradici.

Bratr se nevrátil z války

Jan Janata se narodil 28. září 1936 v Kruhu u Jilemnice. V domě s číslem popisným 12 jeho rodina vedla hospodářský statek už od roku 1777, také dřívější generace Janatů byli převážně sedláci. Pamětníkův otec Oldřich zpočátku vykročil zcela jiným směrem z dráhy rodinné tradice.

„V roce 1913 otevřeli v Jilemnici gymnázium a otec ho absolvoval. Když měl po maturitě, babička mu řekla, že musí rozhodnout, co bude se statkem, protože jeho bratr zahynul jako legionář v Rusku. Táta se tedy rozhodl, že se také stane sedlákem,“ popisuje Jan Janata.

Jeho otce však čekaly těžké roky a především vláda dvou politických režimů, které z různých důvodů komplikovaly život hospodářům na venkově, nebo se je dokonce snažily odstranit.

Kontrola obilí je mohla stát život

Během německé okupace za druhé světové války podléhala rostlinná i živočišná výroba přísnému dohledu. Potraviny za Protektorátu byly na příděl a zemědělci mohli udržovat jen předepsané zásoby, cokoliv přebytečného se zabavovalo ve prospěch Říše. Mnozí lidé ale riskovali a schovávali obiloviny i dobytek stranou, aby netrpěli hladem, přestože za to hrozil až trest smrti.

„Měli jsme příbuzenstvo a pro ně bylo potřeba obilí. Táta schoval přebytečné pytle a bedny pod slámu a doufal, že se v tom kontroly nebudou vrtat, když to práší. Ale jeden kontrolor si našel příhodně tyčku a celou slámu propichoval, postupoval systematicky. A kdyby býval ještě jednou píchl, dostal by se k bedně s obilím, a táta by dopadl špatně,“ líčí pamětník moment, kdy jeho rodina měla štěstí.

Ale ne všem se podařilo uniknout nacistické nevoli. Pamětníkův strýc z matčiny strany Josef Václavík strávil značnou část války jako vězeň koncentračního tábora Dachau. Gestapo jej tam poslalo hned v roce 1939, Josef Václavík se totiž krátce před válkou angažoval v pročeských aktivitách Sokola v jinak tehdy už německém Vrchlabí.

Po návratu z nacistického vězení si pamětníkův strýc svobodu neužil příliš dlouho. Trnem v oku byl jakožto průmyslník i komunistickému režimu, který jej poslal za mříže na deset let. „Za to, že údajně nenahlásil, že jeho známý chtěl provést akci proti komunistům,“ doplňuje pamětník. Podobné důvody ale často komunističtí agenti inscenovali jako past na ty, které chtěli uvěznit.

Kvůli dětem to nepodepsala

Nová komunistická ideologie nepovažovala za nepřátele jen průmyslníky, ale právě i sedláky, tedy hospodáře s většími pozemky.  

„Tátu v dubnu 1953 strana vybrala jako kulaka, kterého je potřeba vystěhovat, přestože už byl v JZD. Chodili po vesnici a sbírali podpisy od lidí, kdo souhlasí, že tento občan je škodlivý. Věřím, že těch podpisů sehnali hodně, byli tam komunisti přesvědčení, že je tátu potřeba odstranit. I kvůli tomu, že jeho švagr Josef Václavík seděl,“ popisuje Jan Janata.

Ne všichni podepisovali tento dopis z přesvědčení, mnozí lidé se báli odporovat. To ovšem neplatilo pro sousedku Boženu Pacholíkovou, věřící katoličku, která dopis proti Oldřichu Janatovi odmítla podepsat. Nedokázala to udělat kvůli jeho dětem.

Pamětníkova matka totiž v roce 1951 podlehla rakovině a otec se třemi potomky v hospodářství zůstal sám. Jan Janata je přesvědčen, že právě paní Pacholíkové vděčí za to, že je z rodného statku nevystěhovali.

Dva vyvrhelové se dali dohromady

Po dokončení základní školy pokračoval pamětník na zemědělském učilišti v Jánské u České Kamenice. Dva roky strávil také na vojně ve slovenském Martinu. Poté se chystal vrátit do Kruhu a nastoupit do místního družstva, kam jeho rodina už své hospodářství převedla.

„Tátu vedli jako kulaka ještě v roce 1958 a mě vedli jako syna kulaka. Měl jsem do JZD nastoupit na místo úsekáře, ale považovali mě stále za nebezpečí, že bych mohl družstvu škodit. Sledoval mě příslušník SNB, naštěstí měl dobré informátory a neprokázalo se, že bych měl chuť škodit.“

Jako funkcionář JZD Jan Janata nevydržel dlouho, raději se chtěl věnovat práci s koňmi. Později dokonce nastoupil jako kočí na zámku Sychrov. Předtím se v družstvu však seznámil s Marií Blažkovou.

Také její rodina měla čerstvou zkušenost s komunistickými represemi vůči sedlákům. Rodiče odmítli kolektivizaci a otce Františka Blažka na dva a půl roku uvěznili pod záminkou toho, že v roce 1957 kritizoval sovětské násilné potlačení demonstrací v Maďarsku. Po návratu z vězení Blažkovi přenechali chátrající statek v Nové Vsi nad Popelkou státu a převzali hospodářství v Kruhu.

„Dali jsme se dohromady takoví dva vyvrhelové na tehdejší poměry,“ usmívá se pamětník. Jan a Marie Janatovi se vzali v roce 1962, do manželství se jim narodil syn Pavel a dcera Mirka. Rodiny se spojily ještě více, když se pamětníkova mladší sestra Oldřiška provdala za bratra manželky Františka. Ten však navzdory svému sportovnímu založení brzy zemřel kvůli srdeční arytmii.

Začali jsme znovu sedlačit

Komunistický režim, který stíhal rodinu pamětníka i jeho manželky, se zhroutil v roce 1989. Pro Janatovy to znamenalo především zisk zabavených pozemků a hospodářského majetku. Rozhodli se navrácené statky spojit a v Kruhu se vrátili k sedlačení. Během probíhající transformace od státem řízeného zemědělství zpět k soukromému nebyl nový začátek snadný.

„Ženě vrátili krávy, tak jsme začali prodávat mléko. Když něco z vydělaných peněz zbylo, posílal jsem ženu se poptat v okolí, jestli někdo nechce prodat kus pozemku. Snažil jsem se to skupovat za úřední cenu, ve vsi jsme měli špatnou pověst. Táta byl sedlák s maturitou, do místní hospody nechodil a místo toho si četl knihy,“ vysvětluje Jan Janata.

Postupně se Janatovým dařilo pozemky i výrobu rozšiřovat, podnikání společně s nimi vedl také syn Pavel. Hospodářství se nakonec rozrostlo na téměř dvě stě hektarů a dvě stě kusů dobytka. Několikagenerační tradice v rodině pamětníka i jeho manželky tak pokračovala dál a nepřetrhl ji ani nacismus a komunismus.

Pamětník si je však vědom, že za to z velké části vděčí odvážné sousedce. „Syn paní Pacholíkové ani nevěděl, že nás jeho matka zachránila. Řekl jsem mu o tom a myslím, že by o jejím činu měly vědět i mladé generace,“ usuzuje Jan Janata.