PhDr. Josef Jančář , CSc.

„Když přišel rok 1989, tak kolegové řekli, že chtějí, abych byl ředitelem. Ústav lidového umění, jak se tehdy jmenoval, byl zařízením jihomoravského KNV. V roce 1989 se mělo rozhodnout, jak se ta krajská zařízení rozdělí. Mně bylo jasné, že tento ústav má jedinečnou možnost získat postavení a být celostátní institucí, takže jsem tehdy chtěl nebo potřeboval od krajského národního výboru doporučení Ministerstvu kultury, že souhlasí s převodem ústavu do správy Ministerstva kultury. A jel jsem do Prahy na Ministerstvo kultury za doktorem Uhdem, který tehdy byl ministr a byl to kolega, spolužák z fakulty. Říkám mu: 'Milane, toto je potřeba.' A on říká: 'Tož já ti věřím, že to k něčemu je.' Tak vydal příkaz, že přebírá Ministerstvo kultury Ústav lidové kultury ve Strážnici do své správy. Takže převedeno to bylo a teď šlo o to, najít obsah. V té době vyšlo doporučení UNESCO o ochraně tradiční lidové kultury. Takže my jsme hned podali návrh, jak to u nás bude vypadat. Koncepce se podařila, byla schválena a už v roce 1994 byla první konference UNESCO, jak se projevuje doporučení v jednotlivých státech.“

„V noci přijela Bezpečnost, uzavřeli gymnázium a řekli, že každý může jít na své původní pracoviště. A kněze odvedli nebo soustředili do některých těch klášterů a tam byla velká skupina těch kněží z různých klášterů a z různých míst. To jsme měli stejné vzpomínky. My jsme tam zůstali jako studenti sami. A tak ten velitel bezpečák s námi sepsal takový protokol, museli jsme podepsat, že se vracíme na své původní pracoviště. Tak nám bylo dovoleno odjet. Nějaký strach jsme ani neměli, my jsme byli mladí kluci. Stalo se to, co se stalo, nic jsme nemohli ovlivnit, tak na to vzpomínám jenom jako na událost, na jednu z mnoha, které se v životě stanou.“

„Potom jsme dělali další výstavy. Ale v roce 1969, no vlastně 1968, nastal takový tlak na muzeum, abychom dělali nějakou výstavu. Už si přesně nevzpomínám, k nějakému výročí. A pak tam přišli Rusové, že, byla okupace. Tak muzeum... pro nás si přišli do muzea. Já jsem měl nachystané takové panely na výstavu, tak je vzali a akorát jim to vyšlo – napsali jméno Dubček velkými písmeny a postavili se do čela průvodu a šli jsme na náměstí a obešli náměstí. Rusové nedělali nic, jeli jaksi se dvěma obrněnými auty kolem a jenom se dívali. A já jsem pak ještě napsal jakýsi drobný článek do novin, a tak jsem dostal v šedesátém devátém vyhazov."