„Já jsem dělal okolo nich asi půl roku a každý ráno jsem viděl nad nima vycházet slunce a začalo mi to připadat parádní. Začal jsem si říkal, že tohle... a přitom tehdy už to nebyl nejvyšší mrakodrap na světě, ale zase to byl nejvyšší mrakodrap ve svobodným světě třeba, tak jsem si toho tak jako vážil. Potom, když na ně byl ten útok, tak se všichni šli podívat na střechu a já jsem ani nešel. Mně to připadalo hrozně smutný a bylo mně líto se vůbec jít podívat, protože bych z toho jako měl, ne požitek, prostě že bych měl zážitek z něčeho, co nechci, aby vůbec existovalo, tím myslím jako ten útok.“
„V podstatě jenom rodina a pár nejbližších známých. To bylo opravdové tajemství, to jsem neřekl skoro nikomu. Tenkrát si pamatuju, že se mě kamarád na vysoký škole ještě, že mě vzal do Blatničky a ožral mě tam a pokoušel se to ze mě vytáhnout. A já jsem mu to tenkrát neřekl a on už pak se mnou nikdy nemluvil. Vlastně vůbec jsem se nedozvěděl, jestli to tenkrát byla akce tajný policie, nebo ne.“
„Já jsem tam přistál v noci, vyšel jsem z budovy toho terminálu a tam to bylo tak strašně škaredý, že jsem zase zalezl dovnitř. A přespal jsem tam na lavičce mezi různě rozhádanejma indickejma a italskejma rodinama. A do New Yorku jsem se vydal až druhý den v taxíku. Měl jsem v podstatě jenom několik adres na lidi, který o mně nevěděli. Já jsem se bál se s někým domlouvat, protože tenkrát ještě by to po telefonu bylo těžký. Patrně, kdybych se s někým takhle domlouval, tak by mě nikam nepustili.“
Nechtěl jsem mít zážitek z něčeho tak smutného
Pavel Janda se narodil 20. srpna 1965 v Praze. Absolvoval gymnázium ve Štěpánské ulici a nastoupil na vysokou školu. Během studia se rozhodl k emigraci do Spojených států. Tam odjel v létě 1988 a postupně se začal živit stavebními pracemi. Žil v New Yorku, kde byl i v době útoku na mrakodrapy v září 2001. Později se vrátil zpět do České republiky, kde žije dodnes.
