The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Jandová (* 1938)

• narozena 29. března roku 1938 v Plzni

• z kádrových důvodů nemohla nastoupit na gymnázium

• vystudovala Pedagogické oddělení v Plzni

• působila na hudebních školách v Klatovech, Přešticích a Klatovech

• v padesátých letech byl otec pamětnice Miloslav Losleben profesně degradován

• v roce 1967 byl rodině vyvlastněn a zbourán dům v Dělnické ulici v Plzni

• v 70. letech měla pamětnice během normalizačních prověrek problémy, protože se rozvedla s manželem, který byl komunistou

• po sametové revoluci se stala ředitelkou hudební školy ve Stodě a bojovala o uznání statutu základních uměleckých škol

Dospívání hudebnice a pedagožky Aleny Jandové (1938) poznamenal nástup nacismu a později i komunismu. Díky svým rodičům a hodnotám, ke kterým ji vedli, ale mohla vnímat dozvuky noblesy první republiky. „Vyrůstala jsem v řadovém rodinném domě, který koupila v roce 1880 moje prababička. Byly to čtyři velké místnosti, vybavené krásným vyřezávaným nábytkem. Rodiče milovali knihy a hlavně hudbu, oba krásně zpívali, měli předplatné do divadla. Společně jsme poslouchali v rádiu opery, které svým odborným výkladem doprovázela paní Hostomská[1],“ líčí pamětnice.

Událostí pro celou rodinu bývala návštěva divadla. „Maminka měla několik večerních šatů, které volila podle toho, zda se šlo na operu, činohru, slavnostnější róba příslušela premiérám. Tatínek zase rád vzpomínal na plzeňskou operní divu a první českou představitelku Madame Butterfly Ellu Noemi Koppovou. Prý to byla úžasná Rusalka, ale jen dokud zpívala zpoza rákosí, byla totiž trochu při těle,“ vzpomíná Alena Jandová a dodává, že po roce 1948 rodiče zrušili předplatné. Vadil jim budovatelský repertoár i to, že do divadla začali lidé chodit nevhodně oblečení, ve svetrech a svazáckých košilích.

Mladá dáma potřebuje dvacet párů bot a lyže

Alena Jandová se narodila 29. března roku 1938 v Plzni. Její babička Anna, rozená Mošnová, provozovala se svým prvním mužem Josefem Tichým francouzskou kavárnu na Maltézském náměstí v Praze. Protože se Josef vyučil číšníkem v plzeňském hotelu Continental, šla dceři Anně (matce pamětnice) za kmotru paní Ledecká. Ledeckých měli nádražní restauraci, kterou prodali a koupili pro svého syna Emana hotel Continental v Plzni. Eman se později oženil se krásnou Eugenií, jejíž osud zpracovala do románové podoby Jana Poncarová a jejíž portrét je dodnes k vidění v kavárně Continentalu. „Když mamince zemřel otec, chtěla si paní Ledecká vzít ‚Anynku‘ za schovanku, ale to babička nedopustila,“ říká pamětnice a dodává, že hotel zasáhla při náletu na Škodovku v roce 1944 špatně namířená střela a v krytu zabila tlaková vlna desítky obětí, mezi nimi otce i manžela Eugenie Ledecké. Ta se po válce znovu vdala za diplomata Jiřího Janečka a s ním i s dětmi odjela do USA.[2]

Babička pamětnice si po smrti svého prvního muže pronajala restauraci Slovanka. Vadilo jí ale, že tam dělníci chodili hned po výplatě propíjet peníze a venku na ně čekaly nešťastné manželky. A tak si otevřela obchod s drůbeží, dodávala třeba do hotelu Waldek, ale také Hirschovým. (Martha a Wilhelm Hirschovi byli plzeňští podnikatelé židovského původu a patřili ke klientům slavného architekta Adolfa Loose.) S nástupem nacismu se Hirschovým podařilo naštěstí emigrovat, rodina pamětnice ale nadále udržovala přátelství s jejich služebnou Rózou. „Róza byla Němka, a když pak přišlo do bytu Hirschových gestapo, aby je odvedlo, schovala je Róza do přístěnku v podlaze předsíně, ten přikryla velkým peršanem, stoupla si na něj a křičela na gestapo, že tu kromě ní, rodilé Němky nikdo v domě není. Tak je zachránila,“ vypráví Alena Jandová.

Maminka pamětnice, Anna Loslebenová, rozená Tichá, se narodila v roce 1910. S láskou vzpomínala na svého nevlastního otce. „Děda Pavlák se k mamince choval jako ke své vlastní dceři, do výbavy jí například opatřil dvacet párů ručně šitých bot! Umíte si to představit? Po první světové válce, tehdy byla taková bída a hlad,“ říká pamětnice. Její maminka prý chtěla jako dívka lyžovat s kamarádkami na Krkavci. „Děda Pavlák byl specialista na cukrovarské stroje, jednou se vrátil z Ústí nad Labem, a když slyšel, jak jeho milovaná Anynka žadoní, nechal jí vyrobit lyže u truhláře, protože v Ústí je prý má každá druhá dívka. Záliba ve sportu později Anně přivedla životní lásku, Miloslava Loslebena, za kterého se vdala v roce 1934. Svatbu uspořádali společně s dalšími dvěma páry ze Západočeského lyžařského klubu, který společně založili.

Rodiče Aleny Jandové pak často na idylické meziválečné období vzpomínali zejména kvůli lyžím, kolem těch se točil jejich život. „Turistické cesty vedly po obou stranách Šumavy, překročit státní hranici nebyl problém. V neděli nasedli ráno na vlak, vystoupili na Špičáku, vyšli na Pancíř, tam se naobědvali, a pak sjížděli přes sedlo a Jezerní stěnu, kde tenkrát vedla turistická stěna do Bavorské Rudy,“ vykresluje dobovou atmosféru pamětnice.

Tatínek nechtěl vstoupit do strany, tak musel jít umývat motory

Otec pamětnice Miloslav Losleben se narodil v roce 1903. Pocházel z německé rodiny, která přišla do Plzně před první světovou válkou ze Sudet. Rychle se ale v Plzni počeštili a otec paní Jandové byl velkým vlastencem. Miloval českou literaturu a české hudební skladatele. Během druhé světové války pracoval jako vrchní oficiál na zdravotním úřadě v Plzni. „Vrchní zdravotní rada doktor Šimandl společně s doktorkou Netolickou vypisovali lístky na potraviny pro těžce pracující, na které se dostávalo více potravin. Táta je pak roznášel ženám, jejichž muži byli totálně nasazení nebo věznění nacisty,“ vypráví Alena Jandová. Její otec pracoval po válce na stavebním úřadě, protože ale odmítl vstoupit do komunistické strany, musel přejít do dělnické profese, umýval motory stavebních strojů v různých chemických látkách, to mělo pravděpodobně za následek jeho onemocnění leukemií a rychlý odchod ze života v pouhých pětapadesáti letech.

V roce 1944 přibyl do rodiny Loslebenových malý Miloslav. „Bratr jako miminko dostal zánět průdušek, lékař tehdy rodičům řekl, že je to tím, jak vždy při náletu v noci vezmou z teplé peřinky a odnesou do krytu, a tak jsme se ke konci války odstěhovali k příbuzným do Spáleného Poříčí,“ říká Alena Jandová. Plzeň byla zejména na konci války silně bombardována spojeneckými vojsky. Rodinný přítel odvezl Loslebenovy tajně v noci v nákladním autě na uhlí na statek k tetě. „Tehdy se nemohlo bez povolení od německé správy cestovat, soukromá auta byla také zabavena a povolení měli jen ti, co ho potřebovali k práci. Jeli jsme v noci, kvůli stíhačkám, nemohlo se moc svítit. Moje maminka se mnou a s bratrem na klíně vepředu s řidičem, vzadu na kapotě babička s tatínkem a nábytkem. Teta měla na náměstí hostinec, otec jí tam pomáhal. Vlastně ho naše cesta zachránila před nasazením na nucenou práci do Říše. Odhlásil se z úřadu a na nucenou práci nenastoupil,“ vypráví pamětnice.

„Na vesnici byl daleko větší klid než ve městě, ale my jsme byli vystresovaní. Teta třeba během oběda zavolala, že houkají na poplach. My jsme praštili příborem a běželi do sklepa a ona z nás měla legraci,“ komentuje Alena Jandová. Na konec války přidává vzpomínku: „Spálené Poříčí osvobodili Američané. To bylo tak krásné, tancovalo se a zpívalo na náměstí, ženský měly Plzeňské kroje, americký swing se střídal s českou dechovkou. Když se pak z rozhlasu ozývalo, že Praha volá o pomoc, pan řídící s panem farářem to vojákům přeložili, ti nasedli do džípů, ale samozřejmě od demarkační linie se museli vrátit.

Po válce přišla sice radost ze svobody, ale také smutek nad ztrátou židovských přátel, kteří nepřežili holocaust, a německých přátel, kteří byli odsunuti. „Naproti nám v domě bydlely dvě staré Němky. Česky mluvily se silným německým akcentem a trochu legračně, jak mi to připadalo jako malé žábě. Když pro ně přišli ti z rudých gard, vytáhli je z domu a zmlátili. Otec tam chtěl jít, ale babul, jeho tchyně, mu to zakázala. Prý by ničemu nepomohl, a ještě by ho mohli zabít. Pak mu to stejně nedalo a přinesl těm nebohým starým dámám horký čaj. Celý den pršelo a musely na ulici čekat do večera, než je odsunuli,“ vzpomíná Alena Jandová.

Vaše Alena nemá původ!

Alena Jandová nastoupila po obecné škole na čtyřletou střední školu, která byla jedním z mnoha experimentů socialistického školství. Začala se poohlížet po dalších možnostech vzdělávání, jako vnučka živnostnice a dcera profesně degradovaného nepřítele režimu však na gymnázium musela zapomenout. „Moje spolužačka tehdy, takový to byl fracek, zastavila na ulici maminku a povídá: ‚Paní Loslebenová, vaše Alena se na školu nedostane, protože nemá původ.‘,“ říká pamětnice s tím, že mohla svůj profil vylepšit jedině vstupem do Pionýra, což pro ni bylo nepřípustné.

Alena Jandová vystudovala Pedagogické oddělení, které bylo vlastně předchůdcem pozdější plzeňské konzervatoře. Jeho absolventi působili zejména jako učitelé v hudebních školách, ale někteří se vydali i na sólovou nebo orchestrální dráhu. Svět hudby byl podle ní ostrůvkem svobody v totalitě. „My jsme byli všichni takoví vyhnanci režimu, nikdo se nikoho nemusel bát, ředitel Pedagogického oddělení, vídeňský Čech pan Svoboda, razil zásadu, že záleží na tom, co kdo umí a ne na stranické legitimaci,“ vypráví pamětnice. Učil jí vynikající skladatel Josef Bartovský a dirigent a klavírista Bohdan Gselhofer, který v mládí doprovázel na klavír Emmu Destinnovou a Jana Kociána.

Na zpěv jí měla také nějaký čas Marie Gärtnerová, přítelkyně skladatele R. Strausse a kdysi sólistka opery ve Štrasburku, která zpívala pod taktovkou takových jmen jako Wilhelm Furtwängler nebo Otto Klemperer. „Našli se ale i blbci“, vypráví dál pamětnice. „Na češtinu nás učila jedna slečna. Neměla dostudovaný učitelský ústav, ale byla velká komunistka. Jednou do Plzně přijel tehdy známý americký dirigent Roberto Benzi, bylo mu jen 16 let, zázračné dítě. Koncert byl naprosto vyprodaný, lístky nešly ani do prodeje, ale mohlo se na generální zkoušku. Jenže ta zasahovala do hodiny slečny učitelky. Zeptali jsme se, jestli nás na koncert pustí, ale odmítla. Nepřišli jsme tedy na její hodinu. Na konci školního roku jsme všichni dostali nedostatečnou z mravů.“

Alena Jandová se po absolutoriu v roce 1958 začala ucházet o práci ve školství, z kádrových důvodů pro ni Plzeň nepřipadala v úvahu, nastoupila proto do hudební školy v Klatovech. „V Klatovech jsem byla spokojená, ale musela jsem denně dojíždět. Později jsem přešla do hudební školy v Přešticích, byl tu celkem dobrý kolektiv. Jedna situace se však opakovala, vždy když odcházel ředitel školy do důchodu, navrhl mě jako svou nástupkyni, ale přišlo vyjádření: ‚U dětí i rodičů oblíbená, vynikající úspěch na soutěžích, leč z ideologických důvodů se nehodí,‘“ říká pamětnice.

Prokleté roky: Ztráta rodinného domu, rozvod a okupace

V roce 1959 se pamětnice vdala za Václava Jandu a v roce 1963 se jí narodil jediný syn Zbyněk. Soužití s manželem pro ni však bylo velkým zklamáním. „Zjistila jsem, že je v komunistické straně. Přitom mi dříve tvrdil, že nemůžeme mít svatbu v kostele, protože jsem učitelka, taková hloupost! Vztah s ním byl vlastně založený na lži a s tím se nedalo žít,” vypráví Alena Jandová. Ta bydlela i se svou novou rodinou stále společně s maminkou a bratrem v domě u Lochotínského parku. O svůj domov však měli brzy přijít. V roce 1967 musela stará zástavba ustoupit stavbě Karlovarské třídy. „Nabízeli nám jako kompenzaci směšnou částku, za kterou bychom si nemohli koupit byt, odstěhovali nás tady do těch králíkáren, maminka se svým bratrem měla jeden byt a já s mužem a se synem druhý, později jsme si je odkoupili,“ vzpomíná ve svém bytě v panelovém domě v plzeňské čtvrti Doubravka. Dodává, že v době stěhování už se hroutilo její manželství, neměla tak dostatek sil, aby zachránila starý vyřezávaný nábytek po babičce a jiné rodinné poklady. Za své vzalo i koncertní křídlo, které chtěla věnovat umělecké škole, protože se do nové “králíkárny” nevešlo, ale během stěhování ho někdo ukradl.

Další rána pro pamětnici byla okupace vojsky Varšavské smlouvy roku 1968. „Těsně před jedenadvacátým srpnem jsme se vrátili domů z chaty. Syn hrál před domem kuličky, když jsem z rádia slyšela, že přijely tanky. Běžela jsem pro syna a odtáhla ho domů, právě poprvé vyhrál, a tak dodnes říká, že nemá rád Rusáky, protože ho připravili o kuličky,“ vzpomíná s tím, že nejdramatičtější okamžiky prožíval v době okupace její bratr Miloslav. Ten pracoval jako retranslační technik na vysílači Krašov, odkud vysílal nejen Český rozhlas Plzeň, jakožto poslední neobsazené studio v republice, ale také zde bylo zřízeno provizorní televizní studio.

V noci z 25. na 26. srpna vysílač obsadili vojáci s tanky a pomocí výbušniny poškodili stožár vysílače. „Z vozů vyskákali ozbrojení vojáci a všechny nahnali do suterénu. Nahoře už se začalo střílet. Netušili jsme, co s námi bude. Jeden z nich na nás mířil odjištěným samopalem. Dali nám pět minut, abychom šli domů, nebo nám srazí hlavy,“ vzpomínal technik Josef Švajcr. [3] „Můj bratr tehdy utíkal před tanky v pyžamu, dodnes o té události nechce vůbec mluvit,“ říká pamětnice. O bratra měla velký strach, naštěstí dostala zprávu od svého souseda, který byl kameraman. Řekl jí, že další den bude televize vysílat z jiného utajeného místa a že Miloslav bude schovaný za fotkou prezidenta Beneše.

I přes tyto dramatické události se podle Aleny Jandové dalo díky přátelům a milované hudbě pěkně žít. „Šedesátá léta byla krásná, člověk se mohl po dlouhé době konečně trochu nadechnout. Jezdila jsem do Prahy na Pražské jaro, ale největší událostí byl paradoxně koncert Luise Armstronga v Lucerně, na který jsem opět přes známé dostala lístky. Abych jako svobodná matka uživila mého syna, který měl velké nároky a dostala bony do Tuzexu na tenisovou raketu Wilson, džíny a západní desky, musela jsem hrát na všelijakých příšerných oslavách komunistických papalášů. To víte, minimálně desetkrát Kaťušu. Myslela jsem, že budu zvracet,“ vzpomíná.

Rozvedla se z politických důvodů, a to byl problém

Alena Jandová se v roce 1970 rozvedla, což jí ještě přitížilo během normalizačních prověrek. „Předhazovali mi, že jsem se rozvedla z politických důvodů, navíc jsem jim řekla, že z okupace jsem byla v šoku, pak už se mě na nic neptali,“ vypráví s tím, že syn Zbyněk se kvůli jejím postojům nedostal na gymnázium. Vyučil se proto v plzeňském pivovaře a později dálkově vystudoval chemicko-technologickou školu. I když pamětnice pociťovala normalizační přituhování, mezi muzikanty byl podle ní stále ostrov svobody a vzájemné důvěry. V hudební škole měli učitelé oficiálně každou hodinu uvést politickou pětiminutovkou. „Ředitelka Vaňková vždycky řekla: ‚Tak kterýho toho svatýho ruskýho blba dneska je …no tak jste hovořili třeba o Leningradské symfonii.‘ A dala to do zápisu. Politické pětiminutovky tak byly jen na papíře, ve skutečnosti je nikdo nedělal, ale mou kolegyni někdo práskl a nedostala odměny,“ vzpomíná.

S dobou nesvobody se spojuje Aleně Jandové také jedna absurdní historka: „Když zemřel v roce 1984 ruský prezident Andropov, byl státní smutek, všichni pohlaváři naoko brečeli, všechno přenášela televize. Já zrovna dostala kaz do zubu a musela jsem čekat na termín u zubaře. Jdu po chodbě ve škole a tolik to bolelo, že mi vyhrkly slzy. Právě v tom mě spatří uklízečka a povídá mi: ‚Paní Jandová, vy taky pláčete?‘ Odsekla jsem: ‚Ne, paní Krsová, bolí mě zub!‘“

Konečně svoboda

Sametovou revoluci přivítala Alena Jandová s nadšením, s kolegy z hudební školy v Přešticích se účastnila listopadových demonstrací v Plzni. “Už se tak nějak tušilo, k čemu se schyluje. Šuškalo se o demonstracích v Praze, něco prosáklo do medií. Synovi a snaše jsem řekla, ať je ani nikam nenapadne někam chodit, ať zůstanou doma. Když jsem přijela do školy v Přešticích, ředitel řekl, že učit se nebude a že se jede do Plzně. Nasedli jsme do auta a šli na náměstí v Plzni, kde se už srocovali lidé. Za chvíli k nám přišel syn se snachou. Říkali, co tu děláš, vždyť jsi nám říkala, že máme zůstat doma a sama se sem vydáš. Místo vysvětlování jsme se přidali k davu a večer to konečně prasklo.”

S nově nabytou svobodou dostala i nabídku, aby jako ředitelka vedla hudební školu ve Stodě. Konečně se tak mohla naplno věnovat tomu, co ji bavilo a na co měla nadání. „Kdyby nepřišli komunisti, asi bych byla lékařkou nebo právničkou, o tom jsem moc snila. Ale osud to chtěl jinak, tak jsem zasvětila život umění a hudbě a přivedla k lásce k ní mnoho mladých lidí, což je také důležité.“ Během svého působení sehnala finance na velkou rekonstrukci, nechala například místo suchých záchodů na dvoře vybudovat nové toalety. „Byl tam dobrý kolektiv, a tak jsem přesluhovala až do pětašedesáti,“ říká a dodává: „Ale o ZUŠky, které nám teď celý svět závidí, jsme museli opravdu bojovat. Tehdy se o to zasadil hlavně můj kolega z Rokycan Míla Esterle a Věra Roeselová, výtvarnice a profesorka na Pedagogické fakultě v Praze. Ti bojovali do posledního dechu, aby nás uznali jako základní školy se všemi povinnostmi a výhodami, které k tomu patří, tedy i financemi, a ne jenom jako zájmový kroužek, což bylo zejména z finančních důvodů v plánu a pro nás zničující.“

„Po převratu jsem si vyřídila pas, koupila velký kufr a rozjela jsem se do ciziny. V Londýně, když jsem stála u Temže před Big Benem, mi tekly slzy a říkala jsem, kdyby tu tak se mnou byla moje maminka. Navštívila jsem i Francii, Švýcarsko, Německo, Rakousko, Itálii, Monako, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Nizozemí, Polsko,“ říká Alena Jandová. Hraní na klavír a akordeon musela kvůli zranění obratlů opustit. V době našeho natáčení pro Paměť národa v roce 2024 byla ale stále aktivní a se svým vnukem Jakubem, kterému předala lásku k hudbě a umění, a jeho přítelem Kayem, kterého nazývá svým druhým vnukem, navštěvovala operní domy u nás i v Německu.

 

[1] Anna Hostomská byla česká muzikoložka a autorka publikace Opera – Průvodce operní tvorbou

[2] https://www.regionplzen.cz/blog/majova-love-story-na-valecnych-troskach.-i-krasna-hotelierka-mela-sveho-americana.-151732/

[3] https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/vysilac-krasov-okupace-srpen-1968-plzensko-vojak-tank.A180821_422183_plzen-zpravy_vb