Alena Jandová

„Babička měla sestřenici ve Spáleným Poříčí, ta tam měla hospodářství, tam snad vůbec nebyla válka, ti nevěděli, co je válka. A teta vždycky psala: ‚Anna, seberte se a přijeďte sem.‘ A ona říkala: ‚Kdepak, já tady nemůžu nechat barák a kšeft.‘ A narodil se bráška, to bylo ve čtyřiačtyřicátým, a dostal těžkej zánět průdušek. Paní doktorka Netolická říkala: ‚To je z toho, jak ho vždycky v noci musíte vzít z teplý peřinky a utíkat do krytu.‘ Když byly nálety. Tak ta babička teda, že do toho Poříčí se odstěhujeme. No protože obchodníci se znali, tak měla známého, ten měl uhlí Bárta Chvojka na Roudné, umyl náklaďák, naložily se tam peřiny, bráškovo postýlka a tak, a říkal: ‚Ale pojedu v noci.‘ Tak jsme tam u tety byli, teta, ta nás proháněla, ta nám dávala, my jsme třeba jedli a ona zavolala, že houkají. My jsme praštili příborama a letěli jsme do sklepa, protože oni to tam neznali, tam akorát když byl konec války, se sešli Američani s Němcema v Brdech, to bylo ošklivý. Jinak tam prakticky Poříčí osvobodili Amerikáni, ti tam byli. A pamatuju si, že se tancovalo, zpívalo, oslava konce války a začali, že Praha volá o pomoc. Tak pan farář a pan řídící začali lámaně německy, anglicky jim vysvětlovat, že Praha volá o pomoc, oni nasedli do těch džípů a okamžitě jeli.“

„Tatínek byl pětadvacet let úředník na zdravotním úřadě, no a potom skončil v těch Stavebních strojích jako dělník, protože nepodepsal přihlášku do strany. Ten vždycky přišel domů a říkal babičce: ‚Maminko, už zase jsem v šuplíku našel přihlášku do strany, já nevím, co mám dělat.‘ Ona říkala: ‚Mílo, já vám v tom neporadím.‘ Tak prostě nepodepsal, nepodepsal několik let, no tak šel do Stavebních strojů, kde myl motory v benzinu, v naftě, no a v padesátém osmém zemřel v pětapadesáti letech na zhoubnou rychlou leukemii.“