Ing. Pavel Janeček

„S jednou výjimkou. Já, když jsem měl asi tři měsíce před maturitou, tak mi přišel povolávací rozkaz. Napřed jsem myslel, že je to omyl, že ta Okresní vojenská správa udělala nějakou chybu. Tak jsem tam zajel a říkal jsem jim: ‚Prosím vás, já mám odklad, mám před maturitou, takže tohle se asi stalo nedopatřením.‘ Ten voják, co seděl za tím stolem, tak říkal: ‚To není omyl, vy nemáte doporučení ke složení maturity z místa svého bydliště, takže někdo v Černovicích, a přečetl jméno: pan Burian, tajemník, vám napsal posudek, že nemáte nárok.‘ Pak jsme to rozšifrovali. Pan Burian, dříve cukrář v Černovicích měl syna, asi o dva, tři roky staršího. Jmenoval se Ota. Byl to hodný kluk, docela jsme spolu kamarádili. Ten se na školu nedostal, ne proto, že by to měl špatně kádrově, ale proto, že na to neměl. A ten jeho tatínek to nějak nemohl překousnout, tak se mstil takovým způsobem, že mě napsal, že nesmím složit maturitu. Tohle, když jsem potom řekl řediteli ve škole, jmenoval se Petelík ten soudruh ředitel tehdy, tak říkal: ‚To se neboj, to já vyřídím.‘ Po různých peripetiích zajel na ministerstvo a odmaturovat mě nechali. Nevím, jak to zařídil.“

„Začátek války byl samozřejmě smutný. To už pamatuji jako kluk, když došlo k vyhlášení druhé republiky, to jest kdy byla republika ořezána o ta pohraničí, tak už to bylo takové smutné. Zemřel prezident Masaryk, to se chápalo v tom kontextu, že ta republika končí. A pak přišel ten rychlý sled zákazů všeho. Byl rozpuštěný Sokol, ve kterém my jsme žili jako rodina. Tatínek byl náčelník, my jsme všichni v Sokole cvičili a my jsme tam i žili. Tělocvična, to byl náš druhý domov. Pak se nesmělo ani hrát divadlo, kino sporadicky a jen vybrané filmy, samozřejmě. Pak se nesmělo ani zpívat, nesměli ochotníci hrát divadla. Došlo k prvním zatýkáním, v první vlně to hodně odnesli Sokolové a mnozí z nich, kteří byli zavření, už se nevrátili. Zůstali v těch koncentračních táborech. Potom pozavírali takové lidi, kteří dělali jakýsi odboj beze zbraní. Prostě jenom strhávali německé vlajky a za to šli taky do koncentráku a také tam za to někteří zůstali. Pak byly i takové případy, že závistiví sousedi udávali, když někdo porušil taková ta nařízení, jak se může a nesmí nakládat s domácí zabijačkou a s prodejem mléka a takových produktů. Tak i za to se zavíralo a také to stálo lidské životy. Takže tohle byla smutná éra. Naštěstí naši rodinu to nepostihlo, nikdo o život nepřišel, i když těch tatínkových kamarádů z toho Sokola zůstalo v těch koncentrácích několik. Bohužel.“