The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elfriede Janíková (* 1928)

• narozena 11. března 1928 v Darkovicích na Opavsku

• její otec se kvůli práci v Breslau (Vratislavi) po roce 1938 přihlásil k Němcům

• pamětnice chodila do německé školy

• během války žila rodina s otcem v Breslau

• na konci války přestěhoval otec manželku a děti do Mostu a potom do Teplic

• po válce se vrátili do Darkovic

• rodinu nezařadili do odsunu Němců

• otec založil v Německu novou rodinu

• Elfriedu přemlouval, ať tam žije také, ale odmítla

• po otcově smrti zdědila česká větev rodiny část majetku

• v roce 2019 žila pamětnice v Darkovicích

Pochází z české rodiny, která v letech první republiky žila v severomoravských Darkovicích, jen pár kilometrů od hranice s tehdejším Německem. Na přání otce se všechny tři jeho děti učily v německé škole. Po Mnichovu 1938 se otec stal občanem nacistické Třetí říše. Po prohrané válce uprchl ze strachu z odplaty ze Sudet a svou rodinu tam nechal napospas poválečnému běsnění.

„On nás nepustil do české školy. Náš německý učitel byl nějaký Max,“ říká Elfriede Janíková, která se narodila v roce 1928. „Táta robil v Německu, v Breslau. Za rodinou do Darkovic dojížděl, když dostal volno. V Breslau se v roce 1936 stavěla velká hala. On byl stavbyvedoucí,“ dodává pamětnice.

Breslau nyní leží na území Polska, nese jméno Wroclaw a v Česku se městu říká Vratislav. Před druhou světovou válkou však patřila k Německu a za prací tam jezdili někteří lidé z chudého Hlučínska, kde ležely i Darkovice.

K Němcům se přihlásil kvůli práci

Po mnichovské dohodě zabrala na začátku října 1938 Hlučínsko nacistická armáda. Otec pamětnice se tehdy přihlásil k Němcům. „Neměl sympatie k Hitlerovi, ale udělal to kvůli práci,“ vysvětluje Elfriede Janíková. Paměti národa svěřila své útržkovité a neucelené vzpomínky v roce 2019. Svoji nedokonalou češtinu prokládala německými slovíčky. O svém druhém manželovi Jindrovi mluvila jako o Heinrichovi.

Hlučínsko patřilo od 18. století k Prusku, ale po porážce v první světové válce o něj Němci přišli a v roce 1920 připadlo Československu. Kdo po zabrání československého pohraničí nacistickou Třetí říší neodešel do okleštěné republiky, stal se následně německým občanem.

Otec Elfriedy Janíkové si vzal rodinu k sobě do Vratislavi. Před koncem války se však maminka s Elfriedou a jejím mladším bratrem nastěhovala znovu do Darkovic. Vratislav totiž ležela na hlavním směru sovětského útoku na Berlín. Hitler z ní udělal pevnostní město, kde se Němci vzdali až 6. května 1945. Boje město z velké části zničily a o život přišla kromě vojáků wehrmachtu také spousta civilistů.

Elfriedin starší bratr bojoval na západní frontě, ve Francii, kde padl do zajetí. „Uviděl černocha, leknul se, spadnul na zem a černoch ho zajal,“ tvrdí pamětnice.

Vzal rodinu do Teplic a zmizel do Hannoveru

Když sovětská armáda zahájila ostravsko-opavskou operaci, maminka s Elfriedou a svým mladším synem uprchla před nelítostnými boji do severních Čech. „A tam jsme byli v Teplicích v takové škole nebo továrně už na konci války. Otec nám řekl, že tam máme za ním přijít. A on v noci a ještě pár chlapů s ním utekli do Německa,“ říká pamětnice. „Ještě nebylo po vojně, ale už se schylovalo ke konci. On nás tam nechal, byli jsme tam maminka, já a mladší bratr. Starší bratr byl na vojně, byl ve Francii.“

Otec se už do Československa nevrátil a přestěhoval se do Hannoveru. Bál se odvety za to, že se v říjnu 1938 přihlásil k nacistické Třetí říši.

Neměli jsme nic

Maminka po skončení války vzala dceru a mladšího bratra a vydala se zpátky do Darkovic. „Neměli jsme peníze, neměli jsme československé občanství, neměli jsme nic na sebe ani kde bydlet,“ upozorňuje Elfriede Janíková. Jejich dům byl vyrabovaný a jako Němcům jim ho zabrali.

„Bydleli jsme u strýčka. Měli jsme těžký život kvůli otci,“ prohlašuje Elfriede Janíková. „Říkala jsem mámě: ‚Pojď za ním.‘ Ale ona plakala a nechtěla, měla tady rodiče a sestry.“ Starší bratr skončil po válce v zajateckém táboře v Plzni, odkud se vrátil domů. „Jeho propuštění stálo pět tisíc korun,“ podotýká pamětnice.

Strhali mu nehty a pak ho zabili

Po osvobození Československa viděla násilí, jehož se v Darkovicích dopouštěli na Němcích samozvaní „lidoví soudci“. Po obsazení Sudet se přidal k Němcům rovněž obchodník Vitásek. „Partyzáni ho uvázali u plotu a strhali mu nehty na rukách a nohách. Pak ho zabili,“ tvrdí Elfriede Janíková. V roce 1945 jí bylo sedmnáct let.

Její maminka se bála, že je při odsunu z Darkovic vyženou do Německa. Chodila za předsedou národního výboru Břečkou a prosila ho, aby směli zůstat. Zastal se jí a s ním také ředitel školy Talpa. Uznali, že za svého manžela nemůže ani ona, ani její děti. „Ředitel Talpa nám vyřídil občanství,“ dodává Elfriede Janíková. Podle ní se k Němcům chovalo v Darkovicích mnoho lidí nenávistně. „Nedělali to komunisti, ale katolíci,“ říká. „Komunisti Břečka a Talpa nám pomohli.“

Po válce pamětnice dlouho nemohla získat práci. Nakonec ji zaměstnali v šamotárně, kde dřela do úmoru. „Byla jsem hubená jak chrt,“ poznamenává. Posléze přešla do válcovny ve Vítkovicích. Vdala se a měla dceru.

Otec chtěl, ať zůstanu s ním

Podařilo se jí také navštívit otce v západním Německu. „Tak jsem tam jela, do Hannoveru, v roce 1953 nebo 1954. Týden jsem tam byla. On už tam měl ženskou a děcko, synka, osm roků mohl ten kluk mít.  Barák měl postavený, no a ta ženská mi nadávala. Já jsem mu říkala, že máma nemá peníze a já na ni musím pracovat,“ svěřuje se pamětnice. „A on mi říkal, že nebude podporovat komunisty. A já pravím: ‚Komunisti mají živit tvoji ženu?!‘ Potom jsem jela domů. On chtěl, ať tam zůstanu, že děvuchu dostaneme přes Červený kříž. Já jsem říkala: ‚Ne, jdu domů.‘“

Později Elfriedin otec posílal do Darkovic z Hannoveru měsíčně čtrnáct bonů – tuzexových poukázek. Hodnota jedné poukázky se na černém trhu v sedmdesátých letech pohybovala okolo šesti sedmi korun.

Marky schované pod motorem

Když otec koncem sedmdesátých let 20. století zemřel, pamatoval v závěti i na svoji první rodinu v Darkovicích. Dědictví jel vyřizovat do západního Německa s notářem Elfriedin bratr. Usmyslel si, že sežene západoněmecké marky, o něž byl v socialistickém Československu na černém trhu obrovský zájem. „Když se vracel, tak si... tak v Chebu byl rentgen na auta a našli tomu blbci schované marky pod motorem. Sebrali mu je a ještě dostal patnáct tisíc pokutu,“ uvádí pamětnice.

Ve svých jedenadevadesáti letech Elfriede Janíková žila v domku a stále ještě chovala slepice. „Nikomu jsem nic neukradla, ale oni mně ukradli. Jak mám, tak dám,“ ohlíží se za svým životem. Myslí si, že za komunistů bylo lépe než v roce 2019.