Petr Jankovec

„Ve Škodovce jsem zůstal do doby, než mě vyhodili za to, že jsem narušil socialistický řád. Pak jsem se pohyboval v různých profesích jako řidič náklaďáku, jako kanalizační dělník, pak v JZD, kam mě vzal spolužák z gymnázia, který tam dělal předsedu. Rok 1989 mě zastihl jako zkušebního technika na stavbách jaderných elektráren, většinu času jsem byl na Mochovcích a příležitostně jsem jezdil tam, kde se něco opravovalo, to znamená na Slovensko, nebo kde se něco začínalo, a to bylo v Temelíně.“ – „Kdy vás vyhodili ze Škodovky?“ – „30. dubna 1971.“ – „Tedy po vpádu vojsk do republiky...“ – „Byl to poslední den platnosti zákona, kdy to ještě mohli udělat bez výpovědní lhůty a bez udání důvodu.“

„Když jsem to všechno viděl a přijel jsem domů, tak to byl zlom pro mě. Z těch lidí, kteří studovali v Rusku, zůstal komunistou jenom fízl. Nikdo jiný. To vám otevře oči jako nic.“ – „Mohl byste říci nějaké zážitky z Charkova a sovětské společnosti, jak jste ji tam poznal? Co vám otevřelo oči konkrétně?“ – „Za prvé jak se starali o válečné invalidy. Od tramvají až ke kolejím několik sedících žebráků opilých na mol. Nebo zásobování. My jsme tam za celý rok nedostali koupit kousek másla, cukru, v podstatě jsme měli jen to, co bylo v menzách. Tahali nás do škol, abychom vykládali dětem, jaké je to u nás. Ředitel školy mi říkal, co mám říct. Říkal: ‚Řekněte jim, že Sovětský svaz vám umožnil studovat na vysoké škole, protože vy u vás vysoké školy nemáte...‘ A já jsem se ho ptal, co učí. Prý zeměpis a dějepis. Tak jsem mu říkal: ‚My máme starší Techniku než vy Univerzitu, a když byla založena Karlova univerzita, tak vás tady ještě Tataři honili na koních!‘ Takoví volové to byli!“

„Já si pamatuji výrazně jednu věc. Přišli jsme tam někam na recepci, matka ukázala papír, že vznikl nárok na návštěvu a že k té návštěvě se máme dostavit v tu danou hodinu, ve kterou jsme tam přišli. Mohli jsme tam vzít s sebou nějaké občerstvení, jídlo. Nic si nemohl vzít s sebou, ale co snědl, to si mohl dát. Já jsem čekal, až povedou tátu, a poznal jsem ho už podle chůze. To je zajímavé, jak jsem si mohl zapamatovat tu chůzi ještě z doby, kdy byl doma. Pak jsme tedy přišli dovnitř, sedli jsme si ke stolu, u toho stál psací stůl, u něj seděl gestapák a koukal nám v podstatě do úst, abychom něco neprozradili. Byl to člověk, který uměl česky, takovou divnou češtinou.“ – „V jakém byl tatínek stavu – psychickém a fyzickém?“ – „Pohublý. Chyběly mu nějaké zuby. Matka si myslela, že mu je vyrazili.“

„Otec byl popraven mimo jiné za ty styky s londýnskou vládou.“ – „Jak si vzpomínáte na jeho zatčení 10. prosince 1941?“ – „Já jsem měl nějakou dětskou nemoc, spalničky nebo plané neštovice, a musel jsem ležet, měl jsem teploty. Brzy ráno mě vzbudili, protože dělali šťáru vždycky v nějakém pokoji a přenášeli mě z pokoje do pokoje. Pak se táta oblékl. Nechali ho, aby se se mnou rozloučil, rozloučil se tedy s rodinou a odvedli ho. Zabavili spousty knih, a co všechno zmizelo, na to jsme přišli až bůhvíkdy. To bylo to poslední, o co jsme se zajímali.“

„Josef Fischer byl docent na filozofické fakultě a byl to bratr Otokara Fischera, překladatele a básníka. Byl to Žid. Byl také v té dělnické akademii. Když musel začít nosit žlutou hvězdu, rozhodl se, že půjde do ilegality. Pamatuji si, že jsme čekali na nádraží, byl tam rachot, zimní prázdniny, a my jsme tam byli s ním, rodiče a já a také tetu jsme vzali, abychom vypadali jako dvě rodiny a jeli jsme k nám na chatu, kterou máme na Vysočině dodneška... Jeli jsme z Borové asi patnáct kilometrů na tu chatu s tím Josefem Fischerem, kterému jsem říkal strejček Jaroslav. Dostali jsme se na tu chatu, byl tam přes Štědrý den a pak odjel. Pak jsem ho viděl několikrát na té návštěvě ve stejné místnosti, vždycky ho tam převedli, nebo někomu něco předával – nějaké papíry, a já jsem měl strašný strach, aby máma nedala najevo, že ho známe. Tehdy jsem byl malej kluk, ale už jsem věděl, že schovávat člověka, na kterého byl vydán zatykač a ještě to byl Žid, že za to byl trest smrti.“