„Dopadlo to úplně jinak, protože jsem přijel na biskupství do Brna, kde už tehdy byl brněnský biskup Karel Skoupý hlídaný. Policajti byli v mezipatře, kde se chodilo normálně, a druhý policajt chodil po dvoře, kde se dalo jít přes kuchyň zadním schodištěm. Já jsem se tam tehdy snažil dostat, a poněvadž jsem to znal, tak jsem šel k té kuchyni a ten mě zastavil a kam jdete? Já jsem říkal, za paní Štěpánkovou, a co jí chcete? Ona je od nás z Horního Štěpánova, mávl rukou a šel jsem zadním schodištěm. Pan biskup, když jsem mu to řekl, tak říkal, v žádném případě nesouhlasím s nástupem do generálního semináře. Myslel si, tak jsme si to mysleli my všichni, takový dvě, maximálně čtyry leta a nemůže to vydržet, ovšem ono to vydrželo čtyřicet let.“
„Když zde byla sovětská armáda, tak my jsme byli vystěhovaní doma v podkroví a oni si obsadili spodek. To byl nějakej major sovětské armády a měl s sebou ‚pucfleka‘ a pobočníky, tak byli tam tři. Ty spodní místnosti si obsadili a chtěli, že to vybourají k sousedům, že oni chtějí ‚četyre komnata‘, naštěstí to neudělali. Co jsem tehdy zažil, tak to byl jejich politruk, nevím, kdo to byl přesně, z jejich zřejmě vojenské policie. Ten přišel a otvíral dveře nohama, zvedl nohu a kopal do kliky a před ním se ten major třásl, ten byl úplně zelenej a my jsme na to koukali.“
„To bylo s páterem Kusalou, po PTP nastoupil v Jamným jako administrátor a tehdy tam přišel nějaký chlap, a když přišel, tak jsem šel do sousední místnosti, dveře byly otevřené. Ten chlap mu začal vykládat, že utíká z kriminálu a že je syn nějakého významného člověka ve školství, a takový nějaký kecy tam měl, a že dva dny vůbec nejedl, tak on šel, ukrojil mu krajíc chleba, do hrnku nalil mlíka a donesl mu to, chlap odešel. Přišel za mnou a říká, slyšel jsi to? Slyšel. A co tomu říkáš? Já si myslím, že je to fízl, no, já si to myslím taky, ale co teď? V dědině nikdo nebyl, kde by to oznámil, tak sedl na motorku a jel do sousední dědiny do Zhoře, kde byl policajt. Policajt byl ožralý v hospodě, vůbec s ním nebyla žádná řeč, tak to nahlásil tehdy starostovi té Zhoře, byl za to nakonec zavřený, dostal za to dvě leta.“
„Tehdy jsem ho jel navštívit, vešel jsem do branky, kterou se šlo na dvůr, a hned mě zezadu rejpl samopal, no nebylo mně dobře. S tím samopalem v zádech mě dovedli na faru do kuchyně a tam mě samozřejmě zpovídali co, proč a zač? Pokud se týká mě, tak nic, to je celkem nezajímalo, když jsem řekl, že jsem studující, jak jsem měl v občance napsané, a že mám prázdniny, a že když tam jedu, tak jsem se za ním zastavil. Jeho jsem vůbec neviděl, potom mě vyvedli a tím to pro mě skončilo. Ale později, když už jsem se s ním setkal, když už byl propuštěný a dělal u Slámy na pile, jako kněz bez státního souhlasu samozřejmě, tak jsem se od něj dozvěděl, že ho vezli cestou do Prahy a chtěli po něm, aby dělal sekretáře tehdejšímu administrátorovi, vlastně to byl biskup, jméno si nemůžu vzpomenout (Antonín Eltschkner). Že ho tehdy pouštěli do rybníka a hrozili mu, že ho utopí, svázaného samozřejmě, a chtěli po něm, aby tam nastoupil jako sekretář a sloužil vlastně jim, což on odmítl, tak byl potom zavřený, i když bez soudu (dva roky internace v Želivě).
Stanislav Janků se narodil 7. května 1931 v Boskovicích rodičům Ludmile a Stanislavovi Janků. Na konci války se u nich doma ubytovalo několik vojáků Rudé armády. Brzy po válce vstoupil do skautské organizace a ve všech obdobích, kdy byla povolená, se do její činnosti aktivně zapojil. Po maturitě na boskovickém gymnáziu v roce 1950 pracoval půl roku na tzv. uhelné brigádě. Chtěl studovat teologii a stát se katolickým knězem, ale v období začínající komunistické totality mu to biskup během tajné návštěvy nedoporučil. Při návštěvě kněze Josefa Valeriána zažil nepříjemné setkání s vyšetřovateli StB v souvislosti s babickým případem. Sám se málem stal podezřelým v případu odsouzení dalšího kněze Františka Kusaly. V roce 1956 úspěšně dostudoval VUT (Vysoké učení technické) v Praze a začal pracovat v podniku Sigma Lutín. Po svatbě s Marií Vičarovou v roce 1959 získal místo v ČKD Blansko, kde pracoval až do odchodu do penze v roce 1991. Pracoval na konstrukci akumulačních čerpadel, navrhoval např. i reverzní turbínu do známé přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně v Jeseníkách. V období normalizace nebyla jeho dcera Marie kvůli náboženství přijata na gymnázium. Po revoluci v roce 1989 vystudoval teologii a od roku 1995 slouží jako trvalý jáhen v boskovické farnosti. Bydlí ve svém rodném domě s rodinou své dcery (rok 2024).
