The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr., DrSc František Janouch (* 1931  †︎ 2024)

• narodil se 22. září 1931v Lysé nad Labem, rodina žila v Praze

• vystudoval sovětské gymnázium v Praze

• v roce 1954 absolvoval fyzikální fakultu Leningradské univerzity

• disertaci obhájil v roce 1959 na moskevské univerzitě

• do roku 1970 byl vedoucím oddělení teoretické jaderné fyziky v Ústavu jaderné fyziky v Řeži

• je zakládajícím členem Evropské fyzikální společnosti

• v roce 1970 ho vyloučili z KSČ a ze zaměstnání

• v roce 1974 emigroval s rodinou do Dánska a po roce do Švédska, kde dostal azyl

• přednášel na desítkách univerzit v mnoha zemích Evropy, USA a Asie

• v roce 1976 byl zbaven čs. státního občanství, v roce 1979 dostal švédské občanství

• ve Stockholmu spolupracoval s českým a ruským exilem

• v roce 1978 ve Stockholmu založil Nadaci Charty 77

• byl v kontaktu s Václavem Havlem, zprostředkoval mu písemný styk se Samuelem Beckettem

• publikoval desítky vědeckých prací a několik set populárně-vědeckých článků

• byl ženatý s doc. Adou Kolmanovou, dcerou akademika Arnošta Kolmana, měl dvě děti

• zemřel 12. ledna roku 2024

Note: English translation follows after the Czech text

František Janouch se narodil 22. září 1931 v Lysé nad Labem do rodiny lékaře Františka Janoucha a zdravotní sestry Jiřiny, roz. Poláčkové. Čtyřčlenná rodina žila v Praze ve Vršovicích, František měl ještě mladší sestru Evu.

Otec levicového smýšlení

Františka od dětství formovalo intelektuální, levicově orientované rodinné prostředí i činorodý duch otce. Ten na částečný úvazek pracoval v nemocnici Sanops (z níž po roce 1948 vzniklo státní prominentní sanatorium) a pak začal také pracovat ve Všeobecném penzijním ústavu, kde se stal posudkovým lékařem. „Když mi bylo asi pět let, ráno ve čtyři hodiny chodil do Všeobecného penzijního ústavu a pak od dvou do šesti provozoval soukromou praxi ve své moderní ordinaci v našem velkém bytě v Kodaňské ulici. K tomu jednou týdně léčil zdarma chudé na klinice na Karlově náměstí,” vzpomíná pamětník. Jeho otec patřil do levicově orientovaného uskupení lékařů v tzv. Rentgenově klubu. Mezi jeho nejdůvěrnější přátele patřil lékař František Kriegel, pozdější komunistický politik, který v roce 1968 jako jediný odmítl podepsat Moskevský protokol a po okupaci 1968 hlasoval proti přijetí smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na území ČSSR.

Rodiče se řadili mezi levicové intelektuály, kteří hodně četli, navštěvovali divadla, koncerty a vyznávali vědecký světový názor. Pro malého Františka to znamenalo, že nemusel chodit na hodiny náboženství. Byl jediný ve třídě bez náboženského vyznání.

Pozitivní vztah k Rusku

Janouchovi měli doma bohatě vybavenou knihovnu, v níž nechybělo mnoho titulů klasické ruské literatury. Sledovali ale také dění v Sovětském svazu a odebírali ruský časopis vydávaný v azbuce, který informoval o pozitivních proměnách Ruska po Velké říjnové revoluci 1917. „Byly to takové barvotiskové, zjednodušující časopisy, ale já jsem je četl rád, a také mě to přimělo k tomu, abych se začal učit rusky,” vzpomíná pamětník, který s ruštinou začal ve svých sedmi, osmi letech. Do tajů azbuky ho zasvěcovali rodinní přátelé z ruské židovské rodiny žijící v Praze.

Před válkou to byla celková politická situace, kdy se v Německu ke slovu hlásil fašismus, co otce přimělo, aby spatřoval v Sovětském svazu ochránce Československa. V roce 1938 si dokonce koupil třítýdenní cestu do Sovětského svazu. Tu ovšem přerušila všeobecná mobilizace v září 1938. Urychleně se vrátil zpět do vlasti a přihlásil se jako lékař při mobilizaci.

Zatčení otce gestapem

Po německé okupaci 15. března 1939 se František Janouch starší zapojil do ilegální práce jako člen tajné skupiny lékařů, kterou vedl MUDr. Miloš Nedvěd. V propojení se skupinou Julia Fučíka tajně tiskli a distribuovali Rudé právo a také připravovali koncepci zdravotnictví pro svobodnou republiku.

Koncem ledna 1943, když se dvanáctiletý František vrátil ze školy, našel doma dva muže v dlouhých kožených kabátech, kteří dokončovali domovní prohlídku v přítomnosti na smrt bledé, chvějící se maminky. „Při odchodu jí ten jeden, který mluvil trochu česky, podal svazek otcových klíčů se slovy, že ho gestapo zatklo. Maminka se psychicky zhroutila a já jsem ji utěšoval. Po jejich odchodu se ještě dlouho nemohla vzpamatovat,” vzpomíná pamětník.

O několik dní později našel František mezi svými hračkami výtisk Rudého práva. „Nevěděl jsem, co to je, a dodnes si pamatuji ten strašný úlek maminky, když to viděla. Okamžitě to spálila a já pak ještě dlouho přemýšlel, co všechno by se mohlo stát, kdyby to gestapo našlo,” vypráví pamětník.

Koncentrační tábory

Pamětníkův otec prošel několika koncentráky. Z Pankráce ho nejdříve odvezli do Osvětimi, kde se dostal do pobočky Birkenau. Po deseti měsících ho odtud převezli do Mauthausenu a po měsíci putoval do mauthaunsenské pobočky v Loiblpass u Klagenfurtu, kde ho nacisté umístili do SS pracovního tábora. Stavěl se zde tunel propojující Rakousko a Jugoslávii, ale Janouch zde pracoval jako lékař ve skupině bakteriologů, chemiků a přírodovědců. Jeho režim nebyl tak přísný jako tomu bylo u jiných vězňů, protože vědecky pracoval, a to na zhotovování živných půd pro bakterie. Rodina mu tedy směla posílat korespondenci i balíčky s jídlem a ošacením.

„Lékař SS, pro kterého pracoval, měl být pak odsouzen k smrti, ale dostal doživotí. Otec byl u procesu v Klagenfurtu jako svědek,” říká pamětník. Když Němci z tábora utekli, jugoslávští partyzáni Františka Janoucha požádali, aby zůstal pracovat v partyzánské nemocnici. Zůstal tedy tři týdny a pak se po dvou a půl letech vypravil domů. Když přecházel přes americkou zónu do ruské, Rusové ho zatkli s podezřením, že je americký špion. „Zachránilo ho vytetované číslo z Osvětimi a pustili ho. Celou cestu šel ale pěšky. Vrátil se až někdy 10. června 1945, pohublý a bez vlasů. Byli jsme šťastní, že přežil a jsme zase spolu.”

Zájem o fyziku

František od mládí tíhl k přírodním vědám. Po výbuchu jaderných bomb v Hirošimě a Nagasaki v srpnu 1945 vzrostl jeho zájem o fyziku. „Šlo o hroznou katastrofu, pro mě to ale byla inspirace pro mou budoucí kariéru. Ty jaderné výbuchy mě přivedly k otázce, kde se bere tolik koncentrované energie. Začal jsem se o to intenzivně zajímat,” říká pamětník.

Vymohl si studium na Sovětské střední škole

Po válce se rozhodl z českého gymnázia přestoupit na Sovětskou střední školu (v době jeho studií přeměněnou na ruské gymnázium) v Praze, což se mu díky otcově válečnému komunistickému odboji podařilo, neboť škola běžně přijímala pouze ruské děti. Nastoupil tam 1. září 1946. Výuka probíhala v ruštině, se sovětskými učebnicemi, a většina učitelů přišla ze SSSR, takže neuměli česky. Způsob výuky si František pochvaloval a vyhovoval mu více, než ten český. Líbil se mu logický přístup a výborní učitelé, kteří dokázali u studentů vzbudit zájem o předměty. Na této škole už František jasně směřoval k následnému studiu jaderné fyziky. Aby se svému cíli přiblížil rychleji, vymohl si, že přeskočí jednu třídu a nakonec dostal svolení studovat dva ročníky současně. Odmaturoval tak o rok dříve.

Vstup do KSČ v 17 letech

Kromě hlubokého zájmu o fyziku měl také úzký vztah k levicovému smýšlení. Byl synem muže, který v komunistickém odboji riskoval život. Komunismu věřil stejně jako tomu, že sovětské socialistické zřízení je lepší a spravedlivější než to, které u nás bylo před válkou. Rodiče ho brávali na komunistické mítinky a schůze a bylo tedy jen přirozeným vývojem, že ještě než nabyl plnoletosti, vstoupil do KSČ.

Studium v SSSR

Jeho přechod do Sovětského gymnázia byl prozíravý. „V Praze byla fyzika takřka vyhubena, protože několik profesorů fyziky za války zahynulo v koncentrácích a podobně. V Praze tedy nebyla fyzikální fakulta, ale jen Fyzikálně-matematická, na níž dominovala matematika a fyzika se tam někde krčila v koutě,” vysvětluje pamětník, proč se rozhodl studovat v Sovětském svazu, kde byl obor jaderné fyziky naopak na světové úrovni. Po třítýdenním školení a politickém kádrování mohl v den svých osmnáctých narozenin, 22. září 1949 odjet studovat do SSSR.

V Sovětském svazu prožil kulturní šok. Jeho první dojmy ze země, kterou znal jen z vyprávění a obrázkových časopisů, byly velmi negativní. „Cestou jsem viděl chudé vesnice a žebrající děti na stanicích. Ale hlavní katastrofa se přihodila v Moskvě. Místo předpokládané jaderné fyziky mi určili studovat technologii organické chemie v Technologickém institutu v Leningradě. To bylo naprosto zdrcující,” říká pamětník. Za přechod na univerzitu a možnost studia jaderné fyziky tvrdě bojoval tři semestry, které zatím trávil na chemickém oboru, jenž studovat nechtěl. Velmi těžko si také zvykal na chudou stravu a nuzné a primitivní ubytování, kde se nemohl pořádně vyspat ani učit, neboť na jednom pokoji se tísnilo sedm studentů.

Vše ale přestál a v roce 1954 dokončil studia na fyzikální fakultě Leningradské státní univerzity s červeným diplomem. Poté se vrátil do Prahy pokračovat ve studiích a připravovat se na obhajobu disertační práce, kterou nakonec díky nabídce ze SSSR napsal a obhájil v Moskvě.

Radikální kritika sovětské politiky ještě před Chruščovem

V lednu 1956, v době, kdy odjel jako vědecký aspirant na moskevskou univerzitu, ho československé velvyslanectví umluvilo, aby jako tlumočník provázel na třítýdenní cestě po SSSR československou delegaci nejvyšších komunistických představitelů. Ačkoli se mu vůbec nechtělo, nakonec uznal, že to byla největší politická škola, jakou mohl dostat. Tehdy, po pěti letech prožitých v Sovětském svazu, měl jeho pohled na sovětské socialistické zřízení již mnoho trhlin. Chudobu a totalitní byrokracii poznal na vlastní kůži, navíc už se seznamoval s obsahem projevu prvního tajemníka ÚV KSSS Nikity Chruščova, který se zatím tajně četl ve vybraných komunistických kruzích. Otevřeně kritizoval neudržitelné poměry v SSSR a odhaloval zločiny stalinského komunismu.

Nyní se v roli překladatele ocitl například na recepci v Kremlu, kde se setkal s nejvyššími představiteli SSSR. „Zblízka jsem poznal, jak jsou naši i sovětští politici primitivní, s mizivým rozhledem. Jediný, kdo vykazoval nějakou inteligenci, byl Chruščov. A pak jsem měl taky možnost vidět ty otřesené struktury po celém Sovětském svazu, které nevěděly, čí jsou a jak se zachovat po tom šokujícícm Chruščovově projevu,” vypráví pamětník o své cenné zkušenosti z vysoké politiky. Ta pokračovala, když ho na moskevské univerzitě zvolili do výboru komunistické strany jako předsedu československých studentů. Každý týden zde živě diskutovali s různými stranickými bossy a jeho argumenty a názory se zde radikalizovaly. Vyslovoval zde myšlenky, za které se v Československu v roce 1956 vyhazovalo z KSČ.

Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy

Po návratu do Československa v roce 1959 nastoupil do Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, kde dostal za úkol vybudovat oddělení teoretické jaderné fyziky. „Sověti začali pomáhat ve vytvoření národních středisek v jejich satelitních zemích a jedním tím centrem byla Řež u Prahy. Dělal se tam základní výzkum, který byl v Čechách navíc spojen s nabídkou vybudování jaderných elektráren. Sověti přinesli výpočty a design. Částečně se dělaly v Rusku a částečně u nás. Naše Škodovka pro to byla připravena více než řada sovětských závodů,” vysvětluje pamětník, který mimo práci v Řeži přednášel na fakultě jaderné a technické fyziky a také rok a půl pomáhal zakládat Mezinárodní centrum teoretické fyziky v Terstu.

Pražské jaro a okupace

V roce 1967 ho zvolili do celozávodního výboru KSČ v Ústavu jaderného výzkumu, kde během Pražského jara vykonával funkci předsedy. Za jedinou možnou politickou koncepci, která vede k reformě politického zřízení, považovali Dubčekův “socialismus s lidskou tváří”.

„Byli jsme velice odbojná a prostořeká organizace. Žádali jsme svolání sjezdu a odvolání všech funkcionářů. Trvali jsme na tom, že je třeba odbourat vedoucí úlohu komunistické strany. Dostávali jsme se tedy do velmi ostrých diskusí,” vypráví pamětník.

Přepadení republiky vojsky Varšavské smlouvy nečekal. Měl rád Rusy, měl mezi nimi mnoho přátel, za manželku si vzal židovskou Ukrajinku, ale neměl rád stalinistický Sovětský svaz.

Dne 21. srpna 1968 měl ráno odjet pracovně do Ženevy, cestu ale musel odložit. „Krátce po půlnoci mě vzbudil telefon. Volala mi Riva Krieglová a sdělila mi, že jsme okupováni Sověty. Prý ať to rozšířím mezi přátele a přijedu. Dorazil jsem k ní kolem čtvrté ráno. Zavolal František Kriegel a řekl, že byl internován v budově ústředního výboru s dalšími členy předsednictva Ústředního výboru KSČ. Pak jsme s ním ztratili spojení,” vzpomíná pamětník na kritické chvíle blízkého rodinného přítele, kterého, jak je obecně známo, poté letadlem spolu s dalšími představiteli KSČ transportovali do Moskvy, kde měli odsouhlasit vojenskou invazi. František Janouch s přáteli Rivu Kriegelovou z obav o její bezpečí ukryli do Krčské nemocnice.

V prvních dnech okupace posílal dopisy přátelům z vědeckých kruhů sovětských i západních s prosbou, aby proti zvůli Kremlu protestovali. Marně. Sověti se báli, vracel se stalinský duch. Pamětník však nepřestával burcovat i v dalších měsících.

Nezaměstnaný jaderný fyzik

Ještě než se na podzim 1969 neprodyšně zavřely hranice, stihl s rodinou absolvovat cestu po Evropě. V mezinárodním centru teoretické fyziky v Terstu dostal pracovní nabídku a plat na několik měsíců. Pak se ale vrátili domů. Cítil odpovědnost za organizaci KSČ, jíž stále předsedal. Snažili se ubránit každý kousek svobody v oboru a na pracovišti. Poté však spadla klec. V dubnu roku 1970 ho vyloučili z KSČ a na podzim dostal výpověď ze zaměstnání. Bránil se soudně, ale marně. Těžko také hledal uplatnění.

Přátelé z evropské fyzikální společnosti v Ženevě mu zprostředkovali práci na časopiseckých článcích o fyzice, které překládal z ruštiny do němčiny. Za jeden krátký text dostával 10 marek, což prý byly slušné peníze.

„Začal jsem sbírat finance na pomoc rodinám politicky stíhaných a předával je manželkám vězněných, například Elišce Skřenkové Hüblové, Jiřině Kinclové, paní Škutinové a dalším. Peníze jsem sbíral u mých bývalých kolegů, jako byl například akademik Ivan Málek, František Kriegel, dokud ještě pracoval, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a další. Vždycky jsem si s nimi popovídal a řekl jim o rodinách, které jsou na tom špatně. Obvykle jsem dostal kolem 500 – 1000 korun. To tenkrát byly dost velké peníze, když byl průměrný plat asi 1500 korun.“

Emigrace

Když mu švédská akademie nabídla místo hostujícího profesora, nejdříve ho StB nechtěla pustit. Po třech letech vytrvalé rezistence, kdy prostřednictvím dopisů, které posílal na Západ a informoval v nich přátele o stavu české vědy a společnosti, rozesílání nejrůznějších žádostí, stížností a protestů proti komunistické zlovůli, mu soudruzi nakonec v roce 1973 výjezd na Západ schválili, aby se ho zbavili. Zavřít ho se báli, protože František Janouch měl v západních vědeckých kruzích příliš velký vliv a respekt na to, aby jeho internace zůstala bez reakce.

Se svou manželkou Adou a dvěma dětmi pobývali rok v Dánsku a poté se přestěhovali do Švédska, kde požádali o politický azyl. Protože je v roce 1976 stát zbavil občanství, v roce 1979 získali Janouchovi občanství švédské.

Spolupráce s exilem

František Janouch se ve Stockholmu nepřestal zajímat o to, co se děje v Československu a spolupracoval s několika exilovými osobnostmi. V říjnu 1975 se například setkal s Pavlem a Ivanou Tigridovými, kteří pořádali konferenci Help and action. „Pavel Tigrid mě telefonicky přivítal v exilu hned po naší emigraci. Nechtěl jsem ale přijít o československé občanství, a tak jsem chtěl působit anonymně, abych zbytečně neprovokoval. Vystoupil jsem tam veřejně, ale jako ‚pan K.‘ Seznámil jsem se tam s řadou významných ruských disidentů, kteří přijížděli do Francie. Začali jsme s manželkou spolupracovat s Vladimirem Maximovem, který založil ruský časopis Kontinent. Hlavně manželka do něj přispívala články o Československu, které se pak ilegálními kanály šířily po SSSR a celém východním bloku,” říká pamětník.

Nadace Charty 77

V roce 1978 navázal ze Stockholmu telefonický a písemný kontakt s Václavem Havlem. Tehdy se ve Stockholmu konal mezinárodní kongres PEN klubu, jehož se František Janouch zúčastnil. Předseda kongresu ho požádal, zda by bylo možné získat nějaké poselství z Prahy. František navázal telefonický kontakt s Václavem Havlem, s nímž se trochu znal z Prahy. „Druhý den jsem na magnetofon nahrál poselství, které mi Havel přečetl do telefonu. Přeložili jsme ho s Pavlem Tigridem do angličtiny a přednesli ho na kongresu. Poselství vzbudilo velký ohlas,“ vzpomíná František Janouch na to, jak začal spolupracovat s lidmi kolem Charty 77, což nakonec vyústilo v založení Nadace Charty 77.

„Dva měsíce po kongresu mi prezident švédského PEN klubu řekl, že Charta 77 dostane cenu Monismanien. Udělal jsem tedy speciální postžirový účet, který jsem nazval Charta 77. Později jsem ho přejmenoval na Nadace Charty 77. Na tento účet pak přišla cena Monismanien, která činila patnáct tisíc švédských korun. Byly to veliké peníze, protože za švédskou korunu se dostávalo asi čtyři nebo pět tuzexových bonů a tuzexový bon měl hodnotu asi 5 korun československých. Když peníze přišly na účet, začal jsem je mluvčím Charty 77 posílat po malých částkách tisíc nebo tisíc pět set korun, abych vyzkoušel, jak to funguje.“

František Janouch nadále využil publicity, kterou vyvolalo udělení této ceny, k výzvě, aby švédská veřejnost začala finančně podporovat pronásledované chartisty. Požádal také několik významných švédských a zahraničních osobností, aby svým jménem tuto iniciativu zaštítily. Mluvčím Charty pak posílal peníze přes švédského tuzexového agenta. Pro představu, první částka, která jim přišla, činila odhadem 150 tisíc korun na podporu rodin, které existenčně trpěly vlivem politického pronásledování, ztrátou zaměstnání nebo vězněním.

Videožurnál i setkání Havla s Beckettem

František Janouch ale prováděl i další bohulibé kousky. Například kolem roku 1980 vymyslel tzv. Videožurnál, který měl disentu v Praze zprostředkovat různé kulturní události ze Západu, včetně například Havlových či Kohoutových a také Beckettových inscenací, které nemohli vidět. „Koupili jsme několik barevných televizorů a přehrávačů a poslali je legálně do Prahy. Pak už jsme jenom posílali kazety s videozáznamy, které se musely pašovat,” vypráví pamětník.Videožurnál ale fungoval i naopak. Z Československa se na Západ dostávaly reportáže o věcech, které se do oficiálních médií nikdy nemohly dostat.

Majstrštykem Františka Janoucha bylo ovšem zprostředkování písemného kontaktu Václava Havla a ikony moderního dramatu, o níž bylo známo, že se uzavírá do samoty a ze svého soukromí nevychází, totiž Samuela Becketta. „Nebylo snadné získat na něj kontakt, ale pochopil jsem, že si Václava Havla váží a zajímá ho natolik, že se se mnou v Paříži rád sešel,” říká pamětník, skrze něhož si dramatikové s velkou vzájemnou úctou vyměnili několik dopisů. Ve svém vyprávění popisuje, že on sám, jakožto člověk z vědeckých kruhů si ani neuvědomoval, jak významné a vzácné bylo v uměleckých kruzích setkat se s Beckettem. „Václav Havel se cítil jako normální smrtelník, který si dopisuje s Bohem. Ale já jako prostý fyzik jsem netušil, jakou úctu mají divadelníci před Beckettem, a tak jsem to měl asi jednodušší,” říká s úsměvem pamětník. Tímto drobným, a přitom velkým aktem vlastně odkazuje k postoji, který se jeho životem táhne jako červená nit: „Člověk by měl jít za svým cílem nebojácně. A důležité je být poctivým a prosazovat myšlenky a ideály, které považuje za správné,” uzavírá svůj příběh.

---------------------------------------------------------------------------------

František Janouch was born on 22 September 1931 in Lysá nad Labem into the family of František Janouch, a doctor, and Jiřina, a nurse, nee Poláčková. The family of four lived in Prague in Vršovice, František had a younger sister Eva.

The father of left-wing thinking

From childhood, František was shaped by his intellectual, left-leaning family environment and his father’s energetic spirit. He worked part-time at the Sanops Hospital (which became a state-owned prominent sanatorium after 1948) and then also began working at the General Pension Institute, where he became an assessing physician. “When I was about five years old, he went to the General Pension Institute at four o’clock in the morning and then from two to six he had a private practice in his modern office in our large flat in Copenhagen Street. In addition, once a week he treated the poor free of charge at the clinic on Charles Square,” recalls the memoirist. His father belonged to a left-leaning group of doctors in the so-called Roentgen Club. One of his most trusted friends was František Kriegel, a doctor and later communist politician, who was the only one who refused to sign the Moscow Protocol in 1968 and voted against the adoption of the treaty on the “temporary stay” of Soviet troops on the territory of the Czechoslovakia after the occupation.

Franitšek´s parents were left-wing intellectuals who read widely, attended theatres and concerts, and professed a scientific worldview. For little František, this meant that he did not have to attend religious classes. He was the only one in the class without a religious affiliation.

Positive attitude towards Russia

The Janouch family had a well-equipped library at home, which included many titles of classic Russian literature. But they also followed events in the Soviet Union and subscribed to a Russian magazine published in Cyrillic, which reported on the positive changes in Russia after the Great October Revolution of 1917. “They were such colourful, simplistic magazines, but I liked reading them, and it also made me want to learn Russian,” recalls the memoirist, who started learning Russian at the age of seven or eight. He was introduced to the secrets of Cyrillic by family friends from a Russian Jewish family living in Prague.

Before the war, it was the general political situation, with fascism coming to the fore in Germany, that made his father see the Soviet Union as the protector of Czechoslovakia. In 1938 he even bought a three-week trip to the Soviet Union. However, this was interrupted by the general mobilisation in September 1938. He promptly returned to his homeland and signed up as a doctor during the mobilization.

Arrest of the father by the Gestapo

After the German occupation on 15 March 1939, František Janouch Sr. became involved in underground work as a member of a secret group of doctors led by MUDr. Miloš Nedvěd. In conjunction with Julius Fucik’s group, they secretly printed and distributed the Rudé právo and also prepared the concept of health care for the free republic.

At the end of January 1943, when twelve-year-old František returned home from school, he found two men in long leather coats completing a search in the presence of his deathly pale, trembling mother. “On leaving, the one who spoke some Czech handed her a bunch of my father’s keys, saying that the Gestapo had arrested him. Mum had a mental breakdown and I comforted her. After they left, she couldn’t recover for a long time,” the witness recalls.

A few days later, František found a copy of the Rudé právo among his toys. “I didn’t know what it was, and to this day I remember my mother’s terrible fright when she saw it. She immediately burned it and I thought for a long time about what might have happened if the Gestapo had found it,” says the witness.

Concentration camps

The memoirist’s father went through several concentration camps. From Pankrác he was first taken to Auschwitz, where he was sent to the Birkenau branch. After ten months, he was transferred from there to Mauthausen, and after a month he went to the Mauthausen branch in Loiblpass near Klagenfurt, where the Nazis placed him in an SS labor camp. A tunnel connecting Austria and Yugoslavia was being built there, but Janouch worked as a doctor in a group of bacteriologists, chemists and natural scientists. His regime was not as strict as it was for other prisoners, because he was working scientifically, and he was working on making breeding grounds for bacteria. His family was therefore allowed to send him correspondence and parcels of food and clothing.

“The SS doctor for whom he worked was then to be sentenced to death, but he was given life imprisonment. My father was a witness at the trial in Klagenfurt,” says the memoirist. When the Germans escaped from the camp, the Yugoslav partisans asked František Janouch to remain working in the partisan hospital. So he stayed for three weeks and then went home after two and a half years. When he crossed the American zone into the Russian zone, the Russians arrested him, suspecting him of being an American spy. “He was saved by a tattooed number from Auschwitz, and they let him go. But he walked the whole way. He did not return until sometime on June 10, 1945, emaciated and hairless. We were happy that he survived and we are together again.”

Interest in physics

From his youth, František was drawn to the natural sciences. After the explosion of the atomic bombs in Hiroshima and Nagasaki in August 1945, his interest in physics grew. “It was a terrible disaster, but for me it was an inspiration for my future career. The nuclear explosions made me wonder where so much concentrated energy comes from. I became intensely interested in it,” says the memoirist.

He went on to study at the Soviet High School

After the war, he decided to transfer from a Czech grammar school to the Soviet High School (converted into a Russian grammar school during his studies) in Prague, which he managed to do thanks to his father’s wartime Communist resistance, as the school normally only accepted Russian children. He entered there on 1 September 1946. The teaching was in Russian, with Soviet textbooks, and most of the teachers came from the USSR, so they did not speak Czech. František liked the way of teaching and found it more suitable than the Czech way. He liked the logical approach and the excellent teachers who were able to arouse the students’ interest in the subjects. At this school, František was already clearly heading towards further studies in nuclear physics. In order to get closer to his goal faster, he managed to skip one class and eventually got permission to study two years at the same time. He graduated a year early.

Joining the Communist Party of Czechoslovakia at the age of 17

In addition to his deep interest in physics, he also had a close relationship with left-wing thinking. He was the son of a man who risked his life in the Communist resistance. He believed in communism as much as he believed that the Soviet socialist establishment was better and fairer than the one in our country before the war. His parents used to take him to Communist meetings and gatherings and it was only natural that he joined the Communist Party before he came of age.

Studying in the USSR

His move to the Soviet Gymnasium was a prudent one. “In Prague, physics was almost wiped out because several physics professors died in concentration camps and the like during the war. So there was no physics faculty in Prague, but only the Physics and Mathematics Faculty, which was dominated by mathematics, and physics was hiding in a corner somewhere,” explains the memoirist why he decided to study in the Soviet Union, where the field of nuclear physics was world-class. After three weeks of training and political disciplining, he was able to leave for the USSR on his 18th birthday, 22 September 1949.

In the Soviet Union he experienced culture shock. His first impressions of a country he knew only from stories and picture magazines were very negative. “On the way I saw poor villages and begging children at the stations. But the main disaster happened in Moscow. Instead of the supposed nuclear physics, I was assigned to study organic chemistry technology at the Leningrad Institute of Technology. That was absolutely devastating,” says the memoirist. He fought hard for the transition to university and the opportunity to study nuclear physics for the three semesters he had so far spent in a chemistry course he did not want to study. It was also very difficult for him to get used to the poor food and the poor and primitive accommodation, where he could neither sleep nor study properly, as seven students were crammed into one room.

But he overcame everything and in 1954 he finished his studies at the physics faculty of Leningrad State University with a red diploma. He then returned to Prague to continue his studies and to prepare for the defence of his dissertation, which he eventually wrote and defended in Moscow thanks to an offer from the USSR.

A radical critique of Soviet policy before Khrushchev

In January 1956, at the time when he went to Moscow University as a scientific aspirant, the Czechoslovak embassy arranged for him to accompany a Czechoslovak delegation of top Communist leaders on a three-week tour of the USSR as an interpreter. Although he was reluctant, he eventually admitted that it was the greatest political schooling he could have received. At that time, after five years in the Soviet Union, his view of the Soviet socialist establishment was already very fractured. He had experienced poverty and totalitarian bureaucracy first-hand, and he was already familiar with the contents of a speech by Nikita Khrushchev, First Secretary of the Central Committee of the Communist Party of the Soviet Union, which was still being read in secret in select Communist circles. He openly criticised the unsustainable conditions in the USSR and exposed the crimes of Stalinist communism.

Now, in the role of translator, he found himself, for example, at a reception in the Kremlin, where he met with the highest officials of the USSR. “I saw up close how primitive our and Soviet politicians are, with little insight. The only one who showed any intelligence was Khrushchev. And then I also had the opportunity to see the shaken structures all over the Soviet Union, which did not know what was going on and how to behave after Khrushchev’s shocking speech,” says the memoirist about his valuable experience of high politics. This continued when, at Moscow University, he was elected to the Communist Party committee as chairman of the Czechoslovak students. Every week, there were lively discussions with various party bosses, and his arguments and opinions were radicalised. Here he expressed the ideas for which he would be expelled from the Communist Party in Czechoslovakia in 1956.

Nuclear Research Institute in Řež near Prague

After returning to Czechoslovakia in 1959, he joined the Institute of Nuclear Research in Řež u Prahy, where he was given the task of building a department of theoretical nuclear physics. “The Soviets began to help in the creation of national centres in their satellite countries, and one of those centres was Řež by Prague. Basic research was being done there, which was also linked to the offer to build nuclear power plants in Bohemia. The Soviets brought calculations and design. It was partly done in Russia and partly in this country. Our Skoda plant was more prepared for this than many Soviet plants,” explains the memoirist, who, in addition to his work in Řež, lectured at the Faculty of Nuclear and Technical Physics and also helped set up the International Centre for Theoretical Physics in Trieste for a year and a half.

The Prague Spring and the Occupation

In 1967, he was elected to the All-Union Committee of the Communist Party of Czechoslovakia at the Institute of Nuclear Research, where he served as chairman during the Prague Spring. They considered Dubček’s “socialism with a human face” as the only possible political concept leading to a reform of the political establishment.

“We were a very rebellious and outspoken organization. We demanded a congress and the dismissal of all officials. We insisted that the leading role of the Communist Party must be removed. So we would get into very acrimonious discussions,” says the memoirist.

He did not expect the invasion of the republic by Warsaw Pact troops. He liked the Russians, had many friends among them, and married a Jewish Ukrainian woman, but he did not like the Stalinist Soviet Union.

On the morning of 21 August 1968 he was due to leave for Geneva on business, but had to postpone his journey. “Shortly after midnight I was woken up by the telephone. Riva Kriegl called and told me that we were occupied by the Soviets. She told me to spread the word among my friends and come. I arrived at her place around 4:00 in the morning. František Kriegel called and said that he was interned in the Central Committee building with other members of the Presidium of the Central Committee of the Communist Party of Czechoslovakia. Then we lost contact with him,” the memoirist recalls the critical moments of a close family friend, who, as is generally known, was then transported by plane to Moscow with other Communist Party leaders, where they were to approve the military invasion. Fearing for her safety, František Janouch and his friends hid Riva Kriegel in Krč hospital.

In the first days of the occupation, he sent letters to his friends in the scientific circles, both Soviet and Western, asking them to protest against the Kremlin’s arbitrariness. In vain. The Soviets were afraid, the Stalinist spirit was returning. But the memoirist did not cease to agitate in the following months.

Unemployed nuclear physicist

Before the borders closed tightly in the autumn of 1969, he and his family managed to travel around Europe. At the International Centre for Theoretical Physics in Trieste, he was offered a job and a salary for a few months. But then they returned home. He felt responsible for the Communist Party organization, of which he was still chairman. They tried to defend every bit of freedom in the field and in the workplace. But then the cage fell. In April 1970 he was expelled from the Communist Party and in the fall he was fired from his job. He defended himself in court, but in vain. He also found it difficult to find employment.

Friends from the European Physical Society in Geneva got him work on journal articles on physics, which he translated from Russian into German. He was paid 10 marks per short text, which was said to be good money.

“I started collecting money to help the families of the politically persecuted and gave it to the wives of the imprisoned, for example, to Eliška Skřenková Hüblová, Jiřina Kinclová, Mrs Škutinová and others. I collected money from my former colleagues, such as the academic Ivan Málek, František Kriegel while he was still working, Gertruda Sekaninová-Cakrtová and others. I always talked to them and told them about the families that were in a bad way. I usually got around 500 to 1000 crowns. That was quite a lot of money back then, when the average salary was about 1,500 crowns.”

Emigration

When the Swedish Academy offered him a position as a visiting professor, the StB did not want to let him go at first. After three years of persistent resistance, when he sent letters to the West informing his friends about the state of Czech science and society, sending out all sorts of requests, complaints and protests against communist malevolence, the comrades finally approved his trip to the West in 1973 in order to get rid of him. They were afraid to lock him up because František Janouch had too much influence and respect in Western scientific circles for his internment to go unanswered.

He, his wife Ada and their two children stayed in Denmark for a year and then moved to Sweden, where they applied for political asylum. Because the state stripped them of their citizenship in 1976, the Janouchs were granted Swedish citizenship in 1979.

Cooperation with the exile

In Stockholm, František Janouch did not stop taking an interest in what was happening in Czechoslovakia and collaborated with several exiled personalities. In October 1975, for example, he met Pavel and Ivana Tigrid, who were organising a conference called Help and Action. “Pavel Tigrid welcomed me by phone in exile right after our emigration. But I did not want to lose my Czechoslovak citizenship, so I wanted to act anonymously so as not to provoke unnecessarily. I made a public appearance there, but as ‘Mr. K.’ I met a number of important Russian dissidents who had come to France. My wife and I started working with Vladimir Maximov, who founded the Russian magazine Kontinent. Especially my wife contributed articles about Czechoslovakia to it, which were then spread through illegal channels in the USSR and throughout the Eastern Bloc,” says the memoirist.

Charter 77 Foundation

In 1978, he established telephone and written contact with Václav Havel from Stockholm. At that time, an international congress of the PEN Club was held in Stockholm, which František Janouch attended. The chairman of the congress asked him if it would be possible to get a message from Prague. František made telephone contact with Václav Havel, whom he knew a little from Prague.”The next day I recorded a message on a tape recorder, which Havel read to me on the phone. Pavel Tigrid and I translated it into English and presented it at the congress. The message was very well received,” František Janouch recalls how he began to work with people around Charter 77, which eventually led to the establishment of the Charter 77 Foundation.

“Two months after the congress, the president of the Swedish PEN Club told me that Charter 77 would receive the Monismanien Prize. So I made a special giro account, which I called Charter 77. Later I renamed it the Charter 77 Foundation. The Monismanien prize, which was fifteen thousand Swedish kronor, then came into this account. It was a lot of money, because for a Swedish krona you got about four or five Tuzex vouchers, and a Tuzex voucher was worth about 5 Czechoslovak crowns. When the money came into the account, I started sending it to the spokesmen of Charter 77 in small amounts of one thousand or one thousand five hundred crowns to try how it worked.”

František Janouch continued to use the publicity generated by the award to call on the Swedish public to start financially supporting the persecuted Chartists. He also asked several prominent Swedish and foreign personalities to support the initiative wit their name. Charter spokesmen then sent money through a Swedish Tuzex agent. To give you an idea, the first amount they received was an estimated 150,000 kroner to support families who were suffering existentially due to political persecution, loss of employment or imprisonment.

The Videojournal and the meeting between Havel and Beckett

But František Janouch also performed other charitable stunts. For example, around 1980 he invented the so-called Videojournal, which was supposed to convey to the dissent in Prague various cultural events from the West, including, for example, Havel’s or Kohout’s and also Beckett’s productions, which they could not see. “We bought several colour TV sets and players and sent them legally to Prague. But the Videojournal also worked the other way around. From Czechoslovakia, reports were sent to the West about things that could never reach the official media.

František Janouch’s masterpiece, however, was to mediate written contact between Václav Havel and an icon of modern drama who was known to seclude himself and not to come out of his private life, namely Samuel Beckett. “It was not easy to get in touch with him, but I understood that he respected and was so interested in Václav Havel that he was happy to meet me in Paris,” says the memoirist, through whom the playwrights exchanged several letters with great mutual respect. In his narrative, he describes how, as a man of science, he himself did not realise how significant and rare it was in artistic circles to meet Beckett. “Václav Havel felt like a normal mortal who corresponds with God. But I, as a simple physicist, had no idea of the reverence the theatre people had for Beckett, so I guess it was easier,” the memoirist says with a smile. With this small yet large act, he is actually referring to an attitude that runs like a red thread through his life: “One should pursue one’s goals fearlessly. And the important thing is to be honest and to pursue the ideas and ideals that he believes are right,” he concludes his story.