„My jsme se snažili tu paralelní kulturu, tedy samizdat, podporovat. Byly to desítky děl Havla, Uhdeho, Vaculíka a dalšího tuctu spisovatelů. Tenkrát se samizdatová produkce dělala přes kopírák. Psalo se asi do deseti kopií na tenkém papíře. Já jsem si uvědomil, že je to přece jen technologie velice zastaralá a zajistil jsem technikou české samizdatové spisovatele. Dostali počítače a tiskárny a mohli zakázané texty šířit modernějším způsobem. Předtím museli více než deset kopií psát znovu.“
„On tu zodpovědnost cítil. Bojoval deset let na různých frontách proti fašismu a tak dále, a najednou si uvědomil, že režim, který pomáhal budovat, je režim diktátorský a režim, se kterým nemůže souhlasit. A to ho velice silně deprimovalo, v posledních letech života. A proto se stal jedním z nejvýraznějších a nejvážnějších kritiků komunistického režimu.“
„Dva měsíce po kongresu mi prezident švédského PEN klubu řekl, že Charta 77 dostane cenu. Byla to cena Monismanien. Udělal jsem tedy speciální postžirový účet, který jsem nazval Charta 77. Potom později jsem ho přejmenoval na Nadace Charta 77. Na tento účet přišla cena Monismanien, bylo to patnáct tisíc švédských korun. Byly to veliké peníze, protože za švédskou korunu se dostávalo asi čtyři nebo pět tuzexových bonů, a tuzexový bon měl hodnotu asi 5 korun československých. A když to přišlo, začal jsem mluvčím Charty 77 posílat po malých částkách tisíc nebo patnáct set korun, abych vyzkoušel, jak to funguje.“
„Byl mezinárodní kongres PEN klubu a předseda toho kongresu mě požádal, zda by bylo možné získat nějaké poselství z Prahy. Slíbil jsem, že se pokusím něco udělat a zavolal jsem Václavu Havlovi. Znali jsme se trochu – já věděl, kdo je Václav Havel, on věděl, kdo je František Janouch, v Praze jsme se asi dvakrát viděli na nějakých akcích. Řekl jsem mu, že jsem s Pavlem Tigridem a Gabrielem Laubem na kongresu PEN klubu a jestli by nechtěl oslovit tento kongres. Havel mi řekl, abych mu zavolal další den, což jsem udělal. Na magnetofon jsem nahrál poselství, které mi přečetl. Přeložili jsme ho s Pavlem Tigridem do angličtiny a přednesli ho na tom kongresu. To poselství vzbudilo velký ohlas.“
„V Praze byla fyzika takřka vyhubena, protože několik profesorů fyziky za války zahynulo v koncentrácích a podobně. V Praze tedy nebyla fyzikální fakulta, ale jen fyzikálně-matematická, na níž dominovala matematika a fyzika se tam někde krčila v koutě. Kromě fyziky mě zajímal i Sovětský svaz, a tak jsem se rozhodl, že se tam pokusím studovat. Maturitu jsem skládal na Sovětské střední škole, i když v té době už to bylo zase Ruské gymnázium, protože Sovětský svaz rozhodl, že už to nebude Sovětská škola, ale staré, Ruské gymnázium. Po maturitě na této škole jsem se dověděl, že budou vysláni nějací studenti na studium do Sovětského svazu.“
„Byl jsem v Kremlu, a tam jsem viděl všechny ty sovětské potentáty, byl tam i Chruščov, a překládal jsem jim. Byla to taková politická univerzita. Potom jsem viděl ty otřesené struktury po celém Sovětském svazu. Nevěděly, čí vlastně jsou, co mají dělat, jak se zachovat po té Chruščovově řeči. Pro mě to byla taky ohromná škola, i když jsem hodně těch věcí věděl od sovětských kamarádů a kamarádek. A teď jsem viděl ty důsledky toho Chruščovova projevu v jednotlivých republikách.“
František Janouch se narodil 22. září 1931 v Lysé nad Labem do rodiny lékaře a zdravotní sestry, rodina žila v Praze ve Vršovicích. V roce 1943 jeho otce nacisté věznili za působení v ilegální komunistické buňce několika lékařů. Prošel Osvětimí, Mauthausenem a pracovním táborem v Rakousku. František po válce vystudoval sovětské gymnázium v Praze a pak se rozhodl pro studium jaderné fyziky v SSSR. Ve svých 17 letech vstoupil do KSČ. V roce 1954 absolvoval fyzikální fakultu Leningradské univerzity, poté působil jako aspirant na univerzitě v Moskvě, kde v roce 1959 obhájil disertační práci. V době pobytu v SSSR se změnil jeho pohled na sovětskou politiku a zastával radikální reformní názory. Po návratu do Československa byl vedoucím oddělení teoretické jaderné fyziky v Ústavu jaderné fyziky v Řeži. V roce 1970 ho z politických důvodů vyloučili z KSČ a přišel o zaměstnání. V roce 1974 mu bylo umožněno přijmout pracovní nabídku Švédské královské akademie věd. Ve Stockholmu spolupracoval s československými i ruskými exilovými osobnostmi. V roce 1978 založil Nadaci Charty 77, která do Československa posílala peníze na podporu rodinám pronásledovaným komunisty. V osmdesátých letech spustil svůj projekt Videožurnál, kdy do Československa ze západu posílal videokazety s aktuálními reportážemi. Byl ženatý s doc. Adou, rozenou Kolmanovou, měl dvě děti. František Janouch zemřel 12. ledna roku 2024.
