The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Janoušek (* 1937)

• narodil se 7. září 1937 v Praze

• jeho otec utrpěl během Pražského povstání v květnu 1945 těžké zranění, když bránil barikádu v Braníku

• pamětník vystudoval strojní průmyslovku a čtyřletý Institut tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity

• od mládí vesloval a v roce 1959 získal s reprezentační osmiveslicí stříbro na mistrovství Evropy

• na letních olympiádách 1960 a 1964 vybojoval s osmiveslicí třetí místa

• v roce 1967 se stal reprezentačním trenérem veslování

• v roce 1969 odešel trénovat reprezentační veslaře do Velké Británie, kde zůstal s rodinou v emigraci

• na letní olympiádě v Montrealu 1976 skončily pod jeho koučováním dvě britské lodě na druhých místech

• v roce 1981 založil vlastní firmu na výrobu veslařských lodí

• do rodné země se znovu podíval až v roce 1991, dva roky po pádu komunistického režimu

• v roce 2023 žil s manželkou, dvěma dcerami a čtyřmi vnoučaty ve Velké Británii

Utíkali spolu za školu, když studovali na strojní průmyslovce v Praze. Ale neflákali se. Místo poslouchání výkladu profesorů posilovali Bohumil Janoušek a Petr Kop svaly na nohou. „Chodili jsme Na Slupi do lázní, kde měli i páru. Petr hrál už jako mladý volejbal a vždycky hrozně moc trénoval,“ vzpomíná Bohumil Janoušek. „Jedno z Petrových cvičení byly výskoky ze dřepu. Ne v tělocvičně, ale kvůli větší námaze v páře. Sto na jeden zátah.“

Za deset let se těžká dřina vyplatila oběma mladým mužům, kteří jako spolužáci seděli v jedné lavici. „Petr Kop se dostal do národního mančaftu a na olympiádě v Tokiu udělali volejbalisté stříbro,“ upozorňuje Bohumil Janoušek. Sám reprezentoval v Tokiu Československo ve veslování.

„S Petrem jsme se tam po letech potkali. Byl o něco úspěšnější, protože my jsme na osmiveslici udělali ‚jen‘ bronzovou medaili,“ dodává. V Tokiu 1964 si zopakoval třetí místo z olympiády v Římě 1960, kde seděl rovněž v osmiveslici. Koneckonců, Petr Kop za ním v počtu olympijských kovů nezaostal, poněvadž na olympiádě v Mexiku 1968 získal bronz.

Puchýře si chladil na kovovém rámu postele

Ruce obou přátel, v nichž potěžkávali s uspokojením medaile, však vypadaly v Tokiu úplně jinak. Volejbalistům kůže na rukou od smečů pouze tvrdne, zatímco u veslařů vypadá strašidelně. „Před olympiádou jsme jezdili na přehradu Slapy a hodně jsme veslovali. Pamatuju si, jak jsem měl puchýře na rukách, což je jedna z veslařských specialit,“ prozrazuje Bohumil Janoušek. „Udělají se vám mozoly, pod mozoly máte puchejř a pod puchejřem další mozoly. Na Slapech jsme spali v postelích s kovovými rámy. Na puchýře byly úžasné. Ležel jsem na zádech a držel se za studenou železnou rouru. Krásně mě chladila na prstech a na dlaních. V noci mi to pomáhalo usnout.“

Bohumil Janoušek uspěl na olympiádě také jako kouč. V Montrealu 1976 však hájil barvy Velké Británie, kam odešel na povolení Pragosportu v roce 1969. Do Československa okupovaného Sovětským svazem se ale už nevrátil a i s rodinou zůstal v Anglii. Na olympiádě 1976 přivedl v roli trenéra ke stříbrným medailím dvě britské lodě – dvojskif a osmiveslici.

Do vlasti se Bohumil Janoušek znovu podíval až v roce 1991, dva roky poté, co se během sametové revoluce zhroutil komunistický režim. Kdyby se vrátil ještě za totality, hrozil by mu přísný trest. Za opuštění republiky dostal u soudu rok a půl vězení, jeho paní rok. Státní bezpečnost na něj v sedmdesátých letech nasazovala své spolupracovníky, kteří ho špiclovali na mezinárodních závodech v západní Evropě.

„V sedmdesátých letech jsme nemohli s manželkou přijet ani na pohřby svých maminek,“ poznamenává. „V roce 1973 jsem jako trenér raději neletěl na mistrovství Evropy do Moskvy. Bál jsem se, že by mě tam zavřeli, poslali do Československa a nepustili zpátky za rodinou. V Anglii vůbec nechápali, že by se něco takového mohlo stát.“

Za kanálem La Manche se prosadil, ačkoliv si tam musel zvykat na velmi rozdílný způsob života a zpočátku zápolil s nedostatkem peněz. „Do Anglie jsem odešel skoro bez finančních prostředků, což byl problém většiny emigrantů po roce 1968. Veslařská asociace mě najala jako vůbec prvního profesionálního trenéra a nevěděla, jak mě platit. Domluvili jsme se, že mi dají tolik peněz, kolik berou učitelé. Měl jsem dvě malé děti a neměl jsem žádný kapitál,“ uvádí pamětník. „Svoje náklady jsem si musel uhradit dopředu a proplatili mi je až za měsíc. Žili jsme na doraz, někdy mi dokonce chyběly peníze i na autobus. Vydělával jsem ročně devatenáct set liber. Když se nám rozsypala pračka nebo lednice, nastal velký problém. Museli jsme najít sto liber. Ale sto liber nebylo.“

Aby ušetřil, spal na lehátku v loděnici

Britská veslařská asociace vybudovala umělý kanál se zázemím u Nottinghamu, kam se kouč Bohumil Janoušek s rodinou přestěhoval. Jeho svěřenci z osmiveslice nicméně bydleli a pracovali v Londýně, kde také většinou trénovali.

„Po dálnici M1 jsem jezdil do Londýna asi tři roky víc než dvě stě kilometrů, což nešlo každý den jak kvůli penězům na benzín, tak kvůli ztracenému času,“ prohlašuje pamětník. „Tak jsem spal v Londýně přes týden na rozkládacím lehátku.“

S trénováním britské reprezentace skončil okamžitě po úspěšné olympiádě v Montrealu 1976. O pět let později založil se třemi společníky společnost Janousek Racing Boats a začal vyrábět závodní veslařské lodě. „Během největší konjunktury jsme dělali šest lodí týdně a zaměstnávali dvacet pět lidí,“ tvrdí Bohumil Janoušek. „Náš roční obrat byl milion liber.“

Tatínek utrpěl na barikádě průstřel břicha

Bohumil Janoušek se narodil 7. září 1937 v pražské nemocnici U Apolináře. O čtyři roky později přibyl do rodiny druhý syn. Poslední dva roky války bydleli Janouškovi ve vesnici Zvole za Prahou, kam se nastěhovali z obavy před bombardováním hlavního města Protektorátu Čechy a Morava. Maminka Anna se starala o dvě malé děti a otec Bohumil Janoušek dojížděl každý den ze Zvole přes Jarov a Braník do své pražské čalounické dílny. Během Pražského povstání v květnu 1945 bojoval na barikádě v Braníku.

„Místo aby šel domů, tak po cestě z práce začal válčit s Němci. Barikáda stála někde u lomu a na druhé straně, na štěchovické silnici, byly německé tanky a střílely přes řeku na barikádu,“ říká Bohumil Janoušek. „Tak došlo k jeho zranění, měl dvojnásobný průstřel břicha, na což se tehdy umíralo. Operovali ho ve všeobecné fakultní nemocnici a nakonec se z toho dostal.“

Po osvobození se rodina vrátila do Prahy, kde odstartovala veslařská kariéra Bohumila Janouška. K lodím se dostal přes Junáka a jachtařský klub. Po maturitě na střední průmyslové škole strojní ho přijali na Institut tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. V roce 1959 se prosadil do sestavy osmiveslice na mistrovství Evropy ve francouzském Maconu, kde vybojoval stříbrnou medaili. Za rok získal na letních olympijských hrách v Římě s osmiveslicí bronz.

Veslovali pod papežovým letním sídlem

„První olympiádu si pamatujete nejvíc. Ta římská měla výhodu, že ji pořadatelé zasadili do antického prostředí. Viděli jsme hodně starých památek a naše závody se odehrávaly v docela zajímavém prostředí na Lago Albano,“ popisuje pamětník. „V autobuse nás tam dováželi z olympijské vesnice a najednou jsme vjeli do tunelu, projeli ho a otevřelo se před námi jezero v kráteru sopky. Nahoře byl zámeček Castel Gandolfo, papežovo letní sídlo.“

Na olympiádě 1960 se z veslařů dařilo nejvíce dvojskifu Václav Kozák, Pavel Schmidt. Dojel si pro první místo. „Venca Kozák byl svojsík, jak mezi veslaři říkáme svérázným typům. Dělal si věci podle svého, měl svou pravdu a nerad se podřizoval. Pavel Schmidt na něj jako doktor psychiatr uměl kladně zapůsobit. Říkali jsme mu Černý mág,“ vysvětluje tajemství úspěchu zlaté dvojice Bohumil Janoušek.

Po římské olympiádě pamětník narukoval na dva roky na vojnu do Dukly Terezín, zvládl tříměsíční základní výcvik a pak se už  věnoval hlavně vrcholovému sportu. Po odchodu do civilu nastoupil do zaměstnání v Ústřední škole Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) v pražském Tyršově domě. V roce 1964 se nominoval na svoji druhou olympiádu. Z Tokia si odvezl znovu třetí místo. „V Římě jsme za bronz nedostali žádnou odměnu, v Tokiu patnáct set korun, což byla cena našeho olympijského obleku. Nedali nám ho na památku, museli jsme si ho koupit. Ale o peníze mi nešlo. Říkal jsem si, že mi moje země poskytla příležitost něco dokázat a medailí jsem jí vrátil, co do mě dala,“ dodává Bohumil Janoušek.

Do chaty se prohrabali záplavou sněhu

V Japonsku zažil zemětřesení, při němž se klepaly obrázky na stěnách, a také zdvořilostní návštěvu v rodině. Poslali ho na ni s diskařem Ludvíkem Daňkem, který skončil na tokijské olympiádě druhý. „Klečeli jsme podle japonského zvyku na patách, brněly nás strašně nohy a museli jsme říci našim hostitelům, že nedokážeme sami vstát. K Ludvovi přišli dva obrovští tlustí Japonci, chytili ho pod rameny a zvedli ho ze země. Sám by se od ní neodlepil,“ vzpomíná Bohumil Janoušek.

Se závoděním skončil v roce 1966 a převtělil se do role reprezentačního trenéra. Před olympijskými hrami 1968 v Mexiku, které se konaly ve výšce více než 2 000 metrů nad mořem, probíhala zimní příprava československých veslařů kvůli aklimatizaci v Nízkých Tatrách. Pronajali si chatu pod 2 046 metrů vysokým Ďumbierem. Kromě výbavy do hor a jídla si s sebou přibalili i těžké činky.

„Autobus nás dovezl do zatáčky, zastavil a že dál musíme pěšky. Šli jsme nahoru neprošlapanou cestou, brodili jsme se po pás ve sněhu. Vylezli jsme na hřeben, blížil se večer a nikde jsme neviděli žádnou chatu,“ vypráví pamětník. „Hledali jsme ji v rojnici, pak někdo zařval: ‚Tady!‘“ Chata byla úplně zapadaná, čouhal z ní jen komín. Ke dveřím jsme si prokopali tunel, pak jsme odházeli sníh od oken. V chatě bez koupelny jsme se myli v neckách v rozpuštěném sněhu. Ale měli jsme tři týdny nádherné počasí, modro a slunce. Až jsem z něj dostal zánět spojivek.“

Na olympiádě v Mexiku veslaři kolabovali

Před olympiádou v Mexiku vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy a zlikvidovala snahy o obnovu demokracie a svobody. Okupace země zastihla veslaře na soustředění v Piešťanech a nepříjemně ho narušila. Bohumil Janoušek rychle odjel do Prahy, aby zjistil, jestli Československo pošle své sportovce na olympiádu. Padlo rozhodnutí, že veslaři tam vyrazí co nejrychleji. „Do Mexika jsme přiletěli tři týdny před zahájením her,“ připomíná Bohumil Janoušek.

Nezvyklá nadmořská výška poznamenala na olympiádě zdraví nejednoho veslaře. Po závodech je kvůli vyčerpání z nedostatku kyslíku odvážely sanitky. Na řídký vzduch doplatil rovněž člen československé osmiveslice Milan Hurtala.

„Po opravné jízdě, co nás dostala do finále, měl poškozené ledviny. Finále jel místo něj náhradník z dvojky s kormidelníkem, což výkon osmy ovlivnilo,“ prohlašuje Bohumil Janoušek. „Skončila na pátém místě, s Hurtalou bychom možná medaili udělali.“

Neslýchané! Do lodě posadil aristokraty s dělníky

Okupace Československa Sovětským svazem urychlila snahu Bohumila Janouška o zahraniční trenérské angažmá. Obdržel nabídky z několika zemí západního demokratického světa a vybral si Velkou Británii. „Angličani vymysleli veslování a mysleli si, že na něj mají patent. V odloučení od Evropy si představovali, jak jsou dobří, a pak dostali na zahraničních závodech od vítězů dvacet vteřin. Špekulovali, co dělat, ale nic nezměnili a opakovaly se stejné výsledky nevýsledky,“ popisuje Bohumil Janoušek. „Kluby byly založené na původu veslařů, některé byly pro dělníky z východního Londýna, další pro lidi ze střední a vyšší třídy. A pak přišel nějaký ignorant z Čech, povedlo se mu tenhle přístup rozbít a posadil vedle sebe do reprezentační osmy absolventy Oxfordu a Cambridge s těžce pracujícími řemeslníky.“

Do Londýna přijel škodovkou, tehdy populárním embéčkem. Zastavil podle domluvy u prvního mostu přes Temži, ani se nehnul a čekal, až ho vyzvedne jeho známý. Anglicky uměl jen základy, ale jako největší problém se ukázalo sehnat střechu nad hlavou pro čtyřčlennou rodinu.

„Holkám byly čtyři roky a jeden rok. Přiletěly s manželkou na konci listopadu 1969 těsně předtím, než komunisti zavřeli hranice. Bydlení jsem sháněl zoufale, nakonec nás vzal k sobě do domu sekretář veslařské asociace, uvolnil nám pracovnu,“ popisuje Bohumil Janoušek. „Místnosti ale měly posouvací okna a pod nimi strašně foukalo. Pršelo, venku bylo vlhko a v domě šílená zima. Do postele jsme si oblékali svetry. Stál jsem venku, koukal se, jak leje, cítil se bídně a říkal si, co tady vlastně děláme. Za čas se ale situace zlepšila a pořídili jsme si na splátky malý domek u Nottinghamu, na venkově, kde byly nemovitosti ve srovnání s Londýnem hrozně levné.“

V britských novinách psali o trenérovi z východní komunistické Evropy a co na něj říkají domácí koučové. „Dozvídal jsem se, co jim tak asi můžu radit, že jejich metody jsou lepší a vyzrálejší. Na pomoc britských koučů nešlo moc spoléhat, úspěch jsem si se svými kluky z osmiveslice musel urvat sám,“ tvrdí Bohumil Janoušek. „Na veslařské asociaci jsem řekl, že musím mít jejich podporu, jinak končím. Naštěstí jsem ji dostal. Na olympiádě v Mnichově 1972 jsme ještě zůstali bez medailí, ale na mistrovství světa v Lucernu 1974 jsme získali dvě stříbra. Ukázalo se, že nic není úspěšnějšího než úspěch, a nikdo mě už jako kouče nezpochybňoval.“

Prvním sponzoringem byl steak zadarmo

O dva roky později na letní olympiádě v Montrealu zůstala britská osmiveslice jen za lodí Německé demokratické republiky. „Po roce 1989 se ale ukázalo, že východní Němci v sedmdesátých a osmdesátých letech dopovali a pomáhali si drogami. Navíc byli na rozdíl od nás stoprocentní profesionálové. Jejich osmiveslice před olympiádou nezávodila vůbec na žádných regatách, přijela jen do Montrealu a vyhrála,“ prohlašuje Bohumil Janoušek. „Východní Němci si vedli důkladné záznamy, a dokonce vyšlo najevo, že hlava jejich dopingového programu dělala šéfa v antidopingovém výboru mezinárodního olympijského výboru. Až takhle byl sport tenkrát cynický.“

Podle Bohumila Janouška se britští veslaři k dopingu neuchylovali. Byli rádi, pokud měli pořádnou stravu. „Někteří studovali, další dělali podřadné práce. Nejdříve jedli obyčejné snacks, což bylo příšerné. Prvním naším sponzorem se stala síť rodinného řeznictví Westy, kde si kluci mohli vzít zadarmo hovězí steak,“ dodává pamětník. „Pak nás začala podporovat firma na těžbu štěrkopísku. Trénovali jsme v jejich zatopeném lomu, koupili nám Ford Tranzit a vlečňák na lodě. Před Montrealem jsem poprosil zaměstnavatele, jestli by kluky neuvolnili na ranní trénink a místo v osm přišli do práce až v devět. Odpověděli, že ano, že je pro ně čest pomáhat reprezentantům své země v přípravě na olympiádu.“

O britském úspěchu na olympiádě 1976 rozhodlo i to, že český trenér přesvědčil své svěřence, aby mu důvěřovali, a dokázal jim, že je jeden z nich. „Byl jsem s nimi na vodě každý trénink. Říkali o mně, že jsem Svengali, což je románová postava, která umí zhypnotizovat lidi a přimět je, aby dělali, co potřebuje,“ prozrazuje.

Firmu na výrobu lodí rozjeli s jednou krabicí nářadí

Bohumil Janoušek dokázal namixovat stříbrnou osmu z veslařů z vyšších společenských tříd a dělníků. Spolkli, že budou v jednom týmu, a kouč je procpal na slavnou Henley Royal Regatte, pořádanou na Temži prestižním Leander Club Henley. „Kdo nebyl členem klubu, převlékal se u zdi. Vyhráli jsme a pohár si kluci museli jít převzít v kravatách. Ale jako řemeslníci měli svou hrdost. Jeden si kravatu vzít nechtěl,“ podotýká pamětník. „Tak jsem mu řekl, ať si vyndá tkaničku z boty a zaváže si ji kolem límečku košile. Poslechl, členové Leander Clubu Henley mu nemohli nic říct a sám pro sebe vlastně kravatu neměl.“  

Po stříbru dvojskifu a osmy na olympiádě 1976 Bohumil Janoušek jako kouč skončil. K překvapení všech. Důvodem se stala ztráta energie po sedmi letech trenérské řehole. Po pěti letech ve společnosti Carbocraft, jež zkoušela dělat minolovky nebo katamarány, založil vlastní firmu Janousek Racing Boats. „Rozjeli jsme ji ve čtyřech lidech s jednou krabicí nářadí. Pomohlo mi, že jsem měl strojní průmyslovku. Pracoval jsem šedesát i šedesát pět hodin týdně,“ svěřuje se. „Ve Velké Británii byl pro lodě naštěstí velký trh, existovalo tam šest set padesát veslařských klubů. Snažil jsem se o rozumné ceny, dělal jsem se ziskem osmnáct devatenáct procent a dával jsem na lodě záruku deset patnáct let.“

Teď se britské veslování topí v penězích

Přibližně dvě třetiny výroby společnosti Janousek Racing Boats zůstávaly na domácím trhu, zbytek putoval na vývoz. Firma nedělala lodě ze dřeva, ale z moderních lehkých umělých materiálů, v čemž se stala v Evropě průkopníkem. „Na začátku osmdesátých let stála osmiveslice tisíc liber, teď dvanáct tisíc liber,“ uvádí Bohumil Janoušek. Cena osmnáct metrů dlouhé lodě se tak pohybuje na úrovni levnějšího auta střední třídy.

Nestouply pouze ceny lodí, zgruntu se změnilo celé britské veslování. Reprezentanti se stali profesionály a podle Bohumila Janouška pobírají velmi slušné platy kolem 30 000 liber ročně, což odpovídá více než 800 000 korunám. „Na čtyřletý olympijský cyklus dostává veslařská asociace z výnosu loterií a sázek třicet šest milionů liber. Když máte tolik peněz, přitáhnete schopné lidi a to by v tom byl čert, aby britské veslování nevozilo zlaté medaile ze všech velkých soutěží,“ upozorňuje pamětník. „Mým klukům nedali za stříbro na olympiádě 1976 nic, nikdo z nich ani nedostával peníze do ruky. Jen díky sponzoringu měli kryté všechny náklady. Pamatuju dokonce časy, kdy po nich veslařská asociace chtěla, aby přispívali ze svého na svou účast na zahraničních závodech, což jsem utnul.“

Vztah s chlapem z lodi přetrvá až do smrti

V roce 2012 vznikla o úspěchu britské osmiveslice v Montrealu 1976 kniha. Napsal ji novinář Christopher Dodd, kurátor Muzea veslování a řeky Temže, a nazval ji „Pieces of Eight: Bob Janoušek and His Olympians“, což lze volně přeložit jako „Kousky z osmy: Bob Janoušek a jeho olympionici“. Bývalí svěřenci v ní vyprávějí, jak se rodila jejich stříbrná medaile, a mluví také o svém kouči.

„Jsou tam zajímavé postřehy. O hodně věcech jsem jako trenér ani nevěděl. Kluci v knížce bez servítků ventilovali své pocity, třeba když jsem míchal sestavou a na chvíli je z osmy vyřadil,“ poznamenává. „Oceňovali moje totální nasazení a roky se mnou hodnotili jako velkou životní zkušenost.“

Do Československa se Bohumil Janoušek znovu podíval až po sametové revoluci. V roce 1991 se tam vydal stejnou cestou, jakou jel s embéčkem před dvaadvaceti lety do Londýna. „Na hranici v Rozvadově mě celníci vítali, byli na mě milí a přáli mi, ať si to užiju. Za Rozvadovem jsem se dostal autem za traktor s vlečňákem naloženým hnojem,“ vzpomíná. „Hnůj z něj odletoval na kapotu mého krásného auta, tak jsem si říkal: ‚Hnůj na mě padá, asi abych neměl doma pocit nějaké velké důležitosti.‘“

Bohumil Janoušek létá z Velké Británie do Prahy dvakrát ročně, aby se potkal s bratrem, dalšími příbuznými a také s veslaři z osmiveslic, kteří získali bronz na olympiádách v Římě 1960 a v Tokiu 1964. „Spicha“ si dávají každý čtvrtek v loděnici v Praze. „Plánuju si přílet a odlet tak, abych během svého pobytu stihl dva čtvrtky. Britská osma z Montrealu 1976 se rozprchla a neschází se, my jsme pořád všichni na jedné lodi. Když tam sedíte s chlapem a víte, že nechá na vodě všechno jako vy, přetrvá váš vztah až do smrti,“ uzavírá své vyprávění Bohumil Janoušek.