Bohumil Janoušek

* 1937

  • „Nevěděli, jak mě platit, byl jsem první profesionální veslařský trenér, vůbec první. Nejenže jsem byl cizinec, přede mnou nikdo nebyl profesionálně zaměstnaný veslařskou asociací. Domluvili se, že mi dají, kolik berou učitelé různých kategorií. Řekli mi: ‚Teď seš trenér, pak budeš principal coach.‘ A škála byla tři nebo čtyři stupně. Měl jsem dvě malé děti a neměl jsem žádný kapitál. Hlavní problém s emigrantem je, že emigrujete bez finančních prostředků. A je to dost tvrdé. Oni to taky nechápali, platili mě měsíčně, ale moje náklady jsem si musel platit a propláceli mi je. A já je neměl z čeho platit, čili jsem měsíc podporoval asociaci a až pak mi za měsíc vrátili, co jsem jim zaplatil. Byly doby, kdy jsem neměl ani na autobus, bylo to tak těsné použití příjmových peněz pro nás, že to bylo na doraz.“ – „Proto jste spal v loděnici?“ – „Ano, tím se to zlepšovalo. Řekl bych, že na život to bylo, ale ne žádný luxus. Třeba když se nám rozsypala lednice nebo pračka, to byl velký problém, tyhle investice, kdy jste museli najít sto liber. Nebylo sto liber.“

  • „Měli jsme zase tréninkový tábor, to se už používaly Slapy. Jezdili jsme na Slapy, byla tam dráha a spousta kilometrů vody, která se dala jet. Hodně se veslovalo, pamatuju si, že jsem měl puchejře na rukách, to je jedna z veslařských specialit, že máte mozoly, pod mozoly puchejř, pod puchejřem další mozol. Vždycky jsem v noci, když jsem ležel, byly tam postele a měly kovové rámy z trubek. To bylo úžasné, protože jsem takhle ležel na zádech a držel se za tu rouru, byla krásně studená a krásně mi to chladilo ruce a dlaně. Šíleně mi to pomáhalo a krásně jsem usnul, že jsem se držel za rouru. To byly veselosti.“

  • „Byla velice zajímavá, v mém případě to byla první olympiáda. A většinou je to ta, co si ji nejvíc pamatujete. Udělá na vás největší dojem, protože je první a nemáte nic předtím, abyste to porovnával. Řím měl výhodu, že to bylo trochu zasazené do antického prostředí. Byly tam všechny památky, ne že byste je musel obcházet a hledat to. Bylo to všude, staré římské památky. Závod se odehrával v docela zajímavém prostředí. To bylo Albano, jezero, zaplavená sopka. Když se tam přijíždělo, tak jste jel a nikde nic nebylo. V autobuse vás tam dováželi z olympijské vesnice, a teď se najednou vjelo do tunelu, projelo se a všechno se otevřelo. A byli jste v kráteru, kde bylo jezero a byly tam vysoké strany. Nahoře zámeček Castel Gandolfo, kde měl papež letní sídlo. A dole pod ním bylo jezero.“

  • „Špičkového jsem měl spíš na průmyslovce, Petr Kop, byl můj velký kamarád a už jako mladý hrál volejbal. Byl hrozně moc do trénování. Protože jsem s ním byl kamarád a seděl jsem s ním v lavici, tak jsme chodili za školu. Chodili jsme Na Slupi do lázní, tam byla pára a takovéhle věci. Jedno z jeho tréninkových cvičení bylo, že jsme dělali výskoky ze dřepu v páře, sto na jeden zátah, protože volejbalisti potřebovali skákat. Chodil jsem tam s ním, abych držel partu, a skákal jsem s ním sto výskoků ze dřepu. Ne v tělocvičně, ale v páře, aby to bylo ještě těžší a namáhavější. Petr hrál potom velmi dobře, dostal se do národního mančaftu, a dokonce udělal stříbro v Tokiu. Volejbalisti tam udělali stříbro a my ‚jenom‘ bronz, tam jsme se potkali.“

  • „A táta jezdil každý den do práce, šel z domečku ve Zvoli dolů na Jarov a jel vlakem do Braníka, z Braníka na tramvaj a do práce. Odpracoval den, tramvaj, vláček a nahoru do vesnice. Docela se udržel v dobré fyzické formě, když tohle dělal každý den. A tam právě bojoval na barikádách, tam byl zraněný. Po cestě domů z práce místo aby šel domů, tak začal válčit s Němci. Nebyl to moc vyrovnaný souboj, ti lidi byli zoufalí a chtěli něco dosáhnout, ale opravdu podmínky pro to byly velice těžké.“ – „Kde ta barikáda byla? Nebo barikády?“ – „To bylo někde po cestě do Braníka, u lomu. Je tam lom a u lomu byla nějaká barikáda. A na druhé straně, na štěchovické silnici, na betonce, byly tanky a střílely přes řeku na tuhletu barikádu. A tím došlo k jeho zranění.“ – „Trefily ho střepiny, nebo to byl průstřel střelnou zbraní, jako třeba samopalem?“ – „Nevím detaily, nediskutovali jsme o tom. Byli jsme rádi, že táta přežil. Měl dvojnásobný průstřel břicha, což bylo v té době smrtelné zranění. Operovali ho ve všeobecné nemocnici, tak se z toho nakonec dostal.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 09.09.2023

    (audio)
    duration: 01:27:33
    media recorded in project Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 10.09.2023

    (audio)
    duration: 01:33:50
    media recorded in project Tipsport pro legendy
  • 3

    Praha, 02.12.2023

    (audio)
    duration: 02:18:22
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Anglii ověnčil medailemi, domů ale nesměl. Ani mámě na pohřeb

Bohumil Janoušek v roce 1971 v Londýně při tréninku svých svěřenců na řece Temži
Bohumil Janoušek v roce 1971 v Londýně při tréninku svých svěřenců na řece Temži
photo: archiv pamětníka

Bohumil Janoušek se narodil 7. září 1937 v Praze. Vyrůstal s maminkou Annou, tatínkem Bohumilem a s bratrem mladším o čtyři roky. Otec utrpěl v květnu 1945 těžké zranění na barikádě v Braníku, měl dvojnásobný průstřel břicha, který s velkým štěstím přežil. Bohumil Janoušek se dostal k lodím díky skautskému oddílu, po jeho zrušení byl v jachtařském klubu, odkud přešel do veslařského oddílu. Vystudoval strojní průmyslovku v Praze a v roce 1956 nastoupil na Institut tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity. V roce 1959 se prosadil do reprezentace Československa a s osmiveslicí získal na mistrovství Evropy stříbrnou medaili. Na letní olympiádě v Římě 1960 vybojoval s osmiveslicí bronzovou medaili, třetí místo obsadil na stejné lodi také na olympiádě v Tokiu 1964. V roce 1967 se stal reprezentačním trenérem. Na letní olympiádě 1968 obsadila československá osmiveslice páté místo. Na medaili nedosáhla, poněvadž v sestavě chyběl závodník vyřazený vinou selhání ledvin po rozjížďce. Na podzim 1969 vyslal Podnik zahraničního obchodu Pragosport Bohumila Janouška na roční trenérské angažmá do Velké Británie. Bohumil Janoušek se zpátky do vlasti nevrátil a s manželkou a dvěma malými dcerami zůstal v Londýně. Jako emigrant nemohl jet v roce 1976 do Československa na pohřeb své matky. Na mistrovství světa ve veslování získala Velká Británie v roce 1974 pod jeho vedením dvě stříbrné medaile, stejný úspěch zopakovala i na letní olympiádě v kanadském Montrealu 1976. Bohumil Janoušek skončil ve stejném roce s trénováním britské reprezentace a do roku 1981 pracoval ve firmě na výrobu lodí. Potom založil svoji vlastní dílnu, kde vyráběl veslařské lodě. V době největšího rozmachu měla pětadvacet zaměstnanců a chrlila šest lodí za týden. Do rodné země se znovu podíval v roce 1991, ve Velké Británii už ale zůstal natrvalo. V roce 2023 tam žil s manželkou, dvěma dcerami a čtyřmi vnoučaty.