„A já jsem vždy mezitím hrála na klavír a ti důstojníci z toho [sovětského] štábu to zaslechli a chodívali k nám poslouchat, jak hraji. A jednou, to už bylo asi čtrnáct dnů po revoluci, já jsem zase hrála na klavír a za chvíli přišla tetička do pokoje a řekla: ‚Pojď se podívat, kdo přišel!‘ A já jsem přestala hrát, šla jsem se podívat ke dveřím – a tam stála maminka. Moje maminka, která přišla pochodem smrti z koncentráku z Osvětimi. Na to já nikdy nezapomenu. Vždycky, když to vyprávím, tak mi jde mráz po zádech. Když se před vámi zjeví někdo, s kým jste se už skoro rozloučil, a on je před vámi živý, vaše drahá osoba, kterou velice milujete, to je nezapomenutelný zážitek.“
„Netrvalo to dlouho, to už byla okupace, a protože moje maminka byla Židovka, nesměla jít [do divadla] a ani mě neviděla hrát. Protože už v tu dobu nosila hvězdu a nesměla chodit do divadla. A zanedlouho potom přišlo udání, že jak může účinkovat dítě v Národním divadle, jehož maminka je Židovka. Přišel okamžitý zákaz a já už jsem nesměla vůbec vstoupit na jeviště. My jsme se také s maminkou domluvily, že odejdu od paní Zdeňky Zabilové, abych ji nepřiváděla do nějakého neštěstí. Tak to už jsem se setkala s prvním zákazem.“
„V srpnu roku 1943 byli moji rodiče zatčeni, zřejmě na nějaké udání. Já jsem tomu ušla tím, že to bylo v srpnu, bylo léto a já byla na prázdninách mimo Prahu, nebyla jsem doma. Takže když gestapo přišlo původně zatknout jen maminku, a protože ten byt byl velice krásný, to maminka vyprávěla, když se potom vrátila z koncentráku po roce 1945. Že byla u toho, když oni prošli tím bytem, ten byt se jim strašně líbil, oni přišli původně zatknout jen maminku. A když si prohlédli ten byt, tak se vrátili a maminka je slyšela, jak si mezi sebou řekli ‚beide‘, což znamenalo ‚oba‘. Takže tatínek doplatil na tenhle krásný byt, takže ho zatkli kvůli tomu, že se jim líbil ten byt a že ho chtěli.“
Vlasta Janoušková, Aťka, se narodila 16. března 1930 do rodiny pražského klenotníka Rudolfa Janouška a Hedviky, rozené Neumannové. Od mládí projevovala umělecké sklony a nadání pro jazyky. Během druhé světové války na ni přišlo udání a kvůli židovskému původu její matky musela ukončit angažmá v Národním divadle. V srpnu 1943 zatklo gestapo oba její rodiče. Otec zemřel těsně před koncem války v koncentračním táboře Dachau. Matka přežila pochod smrti z tábora Ravensbrück a domů se vrátila po válce. Po studiu na gymnáziu, jazykové škole a účinkování v Komorním divadle nastoupila v roce 1950 do firmy Centrokomise a do Divadla E. F. Buriana. Od roku 1956 účinkovala v několika hudebních souborech a spolupracovala s mnoha významnými umělci. V letech 1984-1989 hostovala v Národním divadle a v letech 2000-2009 v divadle Rokoko. V době natáčení byla stále aktivní, účastní se besed v Domovech pro seniory. Vlasta Janoušková zemřela krátce před svými 89. narozeninami 7. března roku 2019.
