The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vítězslav Janovský (* 1930)

• narodil se 9. prosince 1930 v Praze

• dětským způsobem dával najevo odpor proti nacismu

• svědek válečných náletů na Prahu a Pražského povstání

• účastník manifestace na podporu Edvarda Beneše 25. února 1948

• v letech 1948/49 měl být dvakrát vyloučen z gymnázia

• po maturitě si udělal geodetický kurz

Vítězslav Janovský zažil jako šestiletý rozloučení se zesnulým prezidentem T. G. Masarykem, jako čtrnáctiletý přečkal ve zdraví obě velká bombardování Prahy. Otřáslo jím, když před jeho očima popravili Němci na barikádách při Pražském povstání nevinné lidi včetně žen a dětí. Viděl, že válečný strach neskončil ani příchodem osvoboditelů.

Pětadvacátého února 1948 se účastnil pokojné demonstrace na podporu prezidenta Beneše, ale tím také veškeré naděje na demokratický režim skončily. Komunistická moc přinesla řadu restrikcí. Vítězslav poznal, že s totalitním režimem nejsou žerty hlavně ve chvíli, kdy jeho spolužák namaloval z recese vedle tabule místo obrazu prezidenta Klementa Gottwalda schematické prasátko. Viníka spolužáci neprozradili, a tak vedení školy potrestalo celou třídu dvouměsíční praxí v továrně ČKD.

Vítězslavovi hrozilo dvakrát vyloučení z gymnázia, ale na přímluvu třídního učitele nedopadla situace tragicky. Po maturitě se stal zeměměřičem a poznal mnoho koutů své vlasti. I tento obor ale podléhal politickým požadavkům své doby.

 

Prezidenta Masaryka viděl na koni i na lafetě

Vítězslav Janovský se narodil 9. prosince 1930 v Praze v porodnici na Štvanici. Otec Václav Janovský byl úředník u Západočeských keramických závodů s ředitelstvím v Praze. Maminka Anna, rozená Kalivodová, pracovala také jako úřednice, než se vdala. S bratrem Jiřím (1926-2003) a rodiči bydleli v Praze v úředním bytě. Celé prázdniny trávila rodina Janovských na letních bytech v různých koutech Československa. Nejčastěji pobývali na Kunčicích u Kyšperka (dnešního Letohradu) u babičky Kalivodové. Byli také na zájezdu u moře v Jugoslávii. Zájezd pořádala legionářská obec pro příbuzné legionářů (k nimž patřil jejich prastrýc).

Nejranější dětskou vzpomínku má pamětník z roku 1934, kdy byli s rodinou na letním bytě na Vysočině. Tam si chodili hrát k potůčku a jednou jeli okolo kočovní Cikáni. „Zajímali se o mě. Vzali mě kousek s sebou. Já říkal, že musím domů, a oni zas, ať jdu s nimi. Když jsem to doma řekl matce, tak se zhrozila a zakázala mi hrát si tam.“

Do školy začal chodit v roce 1937 a v témže roce se Vítězslav zúčastnil s rodiči pohřbu T. G. Masaryka. Na Národní třídě přeplněné diváky stáli a pozorovali smuteční průvod, ve kterém vezli prezidentovo tělo na lafetě. Vítězslav prý viděl Masaryka také rok předtím v Lánech: „Jel na koni, měl bílé šaty a svoji typickou čepici s trikolorou.“ Rád také vzpomíná na své dětství u babičky v Hradci Králové: „Hradec bylo krásné, moderní město. Byly tam stavební rarity jako bazén s umělým vlnobitím nebo točité patrové garáže.“

Jako chlapec intenzivně vstřebával tísnivou atmosféru let 1938-1939. Když se schylovalo k mnichovským událostem, účastnil se shromáždění na náměstí před Rudolfinem, kde dav lidí skandoval hesla jako „Republika, ta je naše od Jasiny až do Aše“ nebo „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme“ a další věty a písně na podporu české státnosti. Později bylo obsazeno české pohraničí: „Měli jsme strach, aby Němci nezabrali i Kunčice. Měli zabírat obce, kde bylo víc než padesát procent Němců, ale zabrali i Jamné, kde byl snad jen jeden německý sedlák, Mladkov nebo Orličky. Báli jsme se. Když pak 1. září 1939 začala válka, první, co otec řekl, bylo: ‚Tak, a bude hlad!‘“

 

Se špendlíky na německé vojáky

Takový hlad a bída, které pamatoval Vítězslavův otec z první války, naštěstí nepřišly. Ale nastaly skutečnosti stejně děsivé. Vítězslav měl tři židovské spolužáky: „Jednou jsme přišli do školy, a několik kluků tam nebylo. Nám to bylo divné, protože jsme nerozeznávali, jestli je někdo Žid, nebo ne. Ti bohatší včas utekli, ostatní šli do koncentráku. A zjistilo se to, až když nepřišli do školy.“

Pamětník vzpomíná, že během války museli přinést do školy potvrzení, že o prázdninách někde pracovali. Na každém rádiu byla cedule s německým nápisem, že poslech zahraničního rozhlasu se trestá smrtí. A přidává příhody ze svého dětského, ale vážně míněného odboje proti okupantům. „Od roku 1943 začali Němci ustupovat a měli spoustu raněných. Lehce raněné přiváželi na Wilsonovo nádraží, odkud šli do rehabilitačních táborů. Před nádražím byl velký stan, ve kterém se pořádala cirkusová představení pro jejich rozptýlení. Bylo tam vždy plno, takže vojáci se zády opírali o plachtu cirkusu. My s kluky jsme si vzali špendlíky a píchali je skrz tu plachtu.“ A další příhoda je z Hotelu Esplanade: „Ve Washingtonově ulici byli ubytovaní němečtí důstojníci. V každém domě musely být kvůli možnému požáru při náletech bedny s nějakou hmotou, kterou by se případně uhasil požár elektrohodin. Bylo to hodně mazlavé. A my vlezli do hotelu a omatlali tam tím kliky u dveří. To byl další náš odboj.“

 

To nejsou fialky, to jsou bomby

Vítězslav byl svědkem válečných náletů na Prahu. „Od roku 1943 létala letadla z Itálie nad naším územím. Shazovala lesklé papírky, které měly rušit dělostřelecké signály. Létala vysoko a bombardovala Berlín a Drážďany. Koukali jsme na to, jako když se nás to netýká. Do krytu nikdo nechodil.“ Škola nebyla - žáci měli kvůli nedostatku uhlí prázdniny. Občasná letecká hlášení v rádiu je nechávala v klidu. Bylo 14. února 1945 a nad Prahou se díky chybné orientaci ocitla zbloudilá letka, která měla bombardovat Drážďany. „V několika vlnách shodili na Prahu bomby, kterých se chtěli zbavit. Zasáhli Waltrovku v Jinonicích, rozbili vilovou kolonii, Emauzy, Palackého most, Karlák a celé Vinohrady. Vedle v sousední ulici byly zbořeny dva rohové domy, Mánesova ulice, koleje vyrvané, tramvaje vzhůru nohama. Já koukal doma z okna, slyšel jsem divné rány a říkám mamince: ‚Mami, to nejsou flaky (protiletadlová děla), to jsou bomby!‘ V tu ránu se nám rozsypala skla v oknech do kuchyně a pokojíčku. Utíkali jsme do sklepa, ale to už bylo po všem.“

Když se otec Janovský vracel vyděšený pěšky domů a viděl rozbité ulice, plno kráterů i nevybuchlých bomb, měl strach, co se stalo s jeho nejbližšími. Doma ale naštěstí našel všechny živé a zdravé. Od té doby, když byl ohlášený nálet, chodili pokaždé do úkrytu. Nic se ale nestalo - až 25. března 1945 přišel obrovský nálet na Vysočany. „Můj bratr byl nasazen v ČKD ve Slaném, bydlel tam u příbuzných. Jednou ho převedli do pražské ČKD, a když byl ten šílený nálet, Jirka byl přímo tam! Vylezli jsme na střechu baráku, koukali na ten kouř a říkali si: „Jirka je tam!“ Jiřímu se naštěstí nic nestalo. Doma pak vyprávěl, že utekli na stráň za fabrikou a těsně vedle nich se odehrávalo peklo. Kvůli tomuto zážitku měl pak nervové potíže a léčil se v sanatoriu.

 

Na barikádách zabili Němci rukojmí

Školu obsadili němečtí vojáci, takže vyučování fungovalo střídavě v různých školách a velmi omezeně. „Když jsem šel v poledne ze školy, viděl jsem, jak nějací lidé sundávají německé nápisy. Doma jsem říkal mámě, že se něco děje. Podíval jsem se z okna do ulice a naproti nám v domě zubaře byli Němci. Jiného Němce vyvlekli ven z domu a někam ho táhli. Vzdával se. Říkal, že není Němec, ale Rakušan. Jenže mluvil německy, a to těm podivným revolucionářům, co se najednou všude vyrojili, stačilo. Nevím, jak ten člověk skončil.“

5. května 1945 začal rozhlas vysílat česky. Konec války však ještě nebyl, a tak to na Němce působilo jako rozbuška. Ti obsadili Český rozhlas a začaly boje. Z vojenského výcvikového prostoru pro příslušníky SS v okolí Neveklova přijely tanky. Značný počet českých lidí tehdy povstal proti nepříteli a byl ochoten se obětovat ve jménu svobody. Na Pankráci se stavěly barikády. „Němci se tam zmocnili několika lidí včetně žen a dětí, postavili je na barikády a dali ultimátum: pokud nebude barikáda odstraněna, rukojmí zastřelí. Nic se nedělo, a tak Němci skutečně všechny ty lidi postříleli.“

Německá letadla ještě bombardovala město a rozbila Staroměstskou radnici, rohové domy na obou stranách Václavského náměstí vedle muzea, další bomba spadla u hotelu Šroubek. „Šli jsme se ukrýt do sklepa a v naší ulici se hned začala vykopávat dlažba a začaly stavět barikády, i když zrovna naší ulicí by asi žádní Němci nejeli. Bratr byl nasazen v Kolbence, přišel domů, sebral foťák a šel to fotit - až k rozhlasu. My byli zatím ve sklepě.“

Přestalo se rušit rozhlasové vysílání – Němci měli velké rušičky u Jenče. Vyhodili německé redaktory a rozhlas byl ostřelovaný našimi lidmi. „Viděl jsem, jak na Václavském náměstí vytáhli živého Němce na kandelábr na provaze. Nebylo to pěkné. Někteří Němci vlezli na půdy a z půd stříleli automaty na naše lidi. Byly na ně pak honičky. No, a když je pak chytli, to s nimi udělali asi něco děsného.“ Taková je válka. Lidský život v ní nemá cenu. Platí jen šílená pravidla zla, nenávisti a krutosti. Při Pražském povstání padlo dle odhadů na tři tisíce českých lidí.

Když Američané obsadili Plzeň, všichni se divili, proč nejedou dál k Praze. Válka skončila osmého, ale do Prahy přijeli Sověti až devátého května. Lidé je vítali květinami, sedali si na tanky. „Pak přišli od Malinovského armády, a těch se lidé báli. Kradli hodinky a kola.“

Nejezdily vlaky ani tramvaje, nebyly potraviny, lístky přestaly platit. Než se lidé vzpamatovali z válečného strachu a nejistoty, chvíli to trvalo. „Pamatuju, že naši mě poslali - pro jistotu bez hodinek a bez kola - 25 kilometrů někam pro nějaké jídlo. Přinesl jsem nějakou zeleninu v ruksáčku.“

Když válka skutečně skončila, z lidí spadla tíha a nastalo krátkodobé uvolnění. Tak jako v roce 1937 pozoroval malý Vítězslav na Národní třídě davy lidí na Masarykově pohřbu, pozoroval ze stejného místa v roce 1945 Svobodovu armádu, pak příslušníky západních armád a letce, kteří se vrátili ze zahraničí. „Všechny jsme je vítali a měli radost z osvobození.“

 

Smrtí prezidenta Beneše skončily naděje na svobodu

V roce 1948 Vítězslav chodil na gymnázium a lidem bylo jasné, že se k něčemu schyluje. Vítězslav šel 25. února spolu s dalšími asi pěti tisíci studenty a učiteli pochodem k Pražskému hradu. Pokojnou manifestací chtěli vyjádřit podporu Edvardu Benešovi, který pro ně byl symbolem demokracie, a odpor proti nastupujícímu komunistickému režimu. Proti demonstrantům však zasáhly bezpečnostní síly a pochod rozehnaly.

V den smrti Jana Masaryka, 10. března 1948, odjížděl Vítězslav se školou na lyžařský výcvik do Krkonoš. Všichni tento den citelně prožívali: „Bylo nám všem jasné, že to neudělal sám.“ Když se vraceli z výcviku domů, chtěli si hoši ve vlaku sednout na volná místa v dívčím kupé, protože u chlapců bylo obsazeno. Jeden z učitelů jim to zakázal a na důkaz vážnosti dal jednomu studentovi facku. Spolužák si to nenechal líbit a facku učiteli vrátil.

Ve škole pak tento delikt řešili na velké učitelské konferenci. Ředitele mezitím vyhodili z politických důvodů a na jeho místo přišla nová ředitelka, komunistka. Tyto tři chlapce chtěli vyhodit. Na přímluvu jejich třídního učitele dr. Ostrého byl případ uzavřen tím, že chlapce přeřadili na privátní studium. „Chodili jsme do školy jen na zkoušky, náš prospěch se samozřejmě velmi zhoršil. Na jinou školu v Praze nás ale nechtěli vzít, protože si každý myslel, že nás vyhodili z politických důvodů. To bylo v sextě v roce 1948.“ 

Třetího září 1948 zemřel Edvard Beneš, a než bylo jeho tělo odvezeno do hrobu v Sezimově Ústí, bylo vystaveno v Praze na veřejném prostranství. V ulicích tehdy stály tisíce lidí ve frontě, aby se naposledy poklonily svému prezidentovi a naposled svou tichou přítomností vyjádřily touhu po demokratickém státním zřízení. Také Vítězslav stál od dvou hodin v noci ve frontě, aby naposledy uctil prezidentovu památku. S Benešem symbolicky odešly i naděje na svobodnou občanskou společnost.

 

Za malůvku šla celá třída pracovat do ČKD

Ani další ročník ve škole nebyl pro Vítězslava klidný. Učilo se sice ještě podle starých osnov a většina učitelů zatím zůstala na svých místech, ale nikdo už si nebyl ničím jistý. „V půlce listopadu jsem přišel do třídy a všichni říkali, že je další průšvih. Komunisti tehdy zavedli nástěnky, to předtím nebývalo. Spolužák Miloš Vácha uměl dobře kreslit - na nástěnku namaloval obrázek třídy a vedle tabule namaloval místo obrazu prezidenta schematické prase.“

Jeden ze spolužáků byl komunista, a tak všichni předpokládali, že právě on šel oznámit vedení, že někdo zhanobil obraz prezidenta. Celou třídu pak vyšetřovali, ale nikdo se nepřiznal. Nevinná studentská recese opět mohla mít (a do určité míry měla) fatální následky. V této době nebyly podobné a daleko horší lidské tragédie výjimkou. Záminka byla vždy stejná: sebemenší vyjádření odporu proti zvrácenému režimu. Hochy opět chtěli vyloučit ze studia, ale znovu se za své studenty přimluvil třídní profesor matematiky a fyziky, dr. Vostrý. „Usnesli se, že musíme na převýchovu, abychom poznali práci dělnické třídy. A tak jsme šli celá třída pracovat do ČKD. Byla to ohromná fabrika, my s třemi spolužáky jsme byli ve skladu pro modelárnu.“

Po návratu do školy Vítězslav v roce 1950 maturoval. Na vysokou školu se dostal jeden jediný student ze třídy. „Měli jsme hrozné posudky, takže jsme se nikam nedostali. Já se před maturitou přihlásil do svazu mládeže, asi půl roku jsem tam byl, jinak bychom prý neodmaturovali. Každý musel být nějak zapojen. Otec byl u komunistů. Po válce totiž otec vstoupil do sociální demokracie, ale po únoru to sjednotili, tak z něj byl komunista. Musel vyvěšovat fangle do oken, jinak byly problémy.“

Po maturitě v roce 1950 se nechal zapsat na kurz do zeměměřičského ústavu. „Já měl vždycky rád zeměpis a hory, tak jsem tam šel. Tehdy byl problém dostat povolení k převodu z jedné části Prahy do druhé, abych tam mohl pracovat, ale nějak jsme to sehnali.“ V letech 1950-1951 absolvoval Vítězslav devítiměsíční kurz, kde je učili profesoři vyhození z technických vysokých škol. Toto vzdělání dalo základ jeho profesi geodeta, kterou se živil celý svůj život, kdy jezdil po republice s mapovacími a triangulačními pracemi.

 

Jako zeměměřič poznal krásy své vlasti

Po zeměměřičském kurzu pracoval pamětník na Ostravsku a v roce 1953 se na vojně díky své profesi dostal do měřičského oddílu dělostřelecké divize v Mladé Boleslavi. V létě jeli na výcvikový tábor do Brd, kde měřili palposty a dopadové plochy. Bylo tam několik vysokoškoláků, nejvíce se skamarádil s Václavem Šolcem. „Tehdy přišli noví důstojníci, nějací komunisti z rychlokvašených kurzů. Jeden seděl v tanku, držel mapu a nadával, kde to zase jsme. Vůbec se nevyznal v mapě, soudruh nadporučík. Já se chechtal, ale neporadil jsem mu.“ Když v březnu 1953 zemřel Stalin a hned potom Gottwald, těšili se, že se něco změní a bude líp. Bohužel se mýlili.

V roce 1956 se dělalo nové mapování. „Jezdili jsme do nejzazších koutů Slovenska, abychom měli dobré mapy, až nás napadne nepřítel. Já jsem měl rád hory, s kamarádem jsme tam slezli snad všechny vrcholky. Na Slovensko také nedosahovaly rušičky, takže tam byl slyšet Hlas Ameriky a můj milovaný džez.“

V zaměstnání musel absolvovat školení pro nestraníky. „Komunističtí lektoři nám po práci přednášeli, většinou jsme u toho spali.“ Několik let pracoval v oddělení fotogrametrie ve sklepení Technického muzea. V tomto oddělení vládla svobodnější atmosféra. „Jedna dívka tam dobře zpívala džez, tak jsme tam pouštěli desky, ona zpívala a tancovala na stole. Po roce 1968 utekla za hranice. Kanceláře byly různé – po čtyřech nebo šesti stolech. Když jsme věděli, že některý kolega je komunista, tak jsme se před ním moc nebavili.“

V roce 1957 dostali zakázku do Albánie, ale Vítězslav jel raději mapovat své oblíbené Orlické hory. „Měli jsme málo figurantů, já neměl ani technika ani zapisovatele, všechno jsem si dělal sám a hodně jsem pracoval. Byl jsem vyhlášen nejlepším pracovníkem a díky tomu mi předseda Závodní rady napsal potvrzení, jaký jsem budovatel, a dostal jsem poukaz na auto. Za půl roku jsem si mohl koupit první auto - oktávku.“

V Orlických horách byly velmi řídké triangulační body, takže zeměměřiči zde zhušťovali jejich síť, pak se měřily body a dělala tachymetrická měření. V období 50. - 60. let, kdy vznikaly novodobé mapy, tedy milované Orlické hory opravdu ze čtvrtiny zmapoval přímo Vítězslav. I tento obor kupodivu podléhal ve státní síti politickým požadavkům. „Stále se přepočítávaly výšky. Za první republiky byl základní výškový bod Jadran v Terstu, za protektorátu Němci udělali tím bodem Balt v Kielu a za komunismu Balt v Kronštadtu. Takže se věčně přepočítávalo, výšky se mohly lišit od 28 do 68 cm. Vždy se do mapy psalo, jaký výškový systém je v ní použitý.“

 

Kvůli dopisování s Angličankou nedostal zakázku

Po roce 1968 se tradovalo, že se zničí všechny kádrové materiály. „Psaly se nové posudky. Tak jsem tam napsal, že otec je člen strany, matka dělnice, abych to měl dobré. Dělali jsme totiž u Velenic na rakouských hranicích.“ Tehdy měli naši pohraničníci incident s Rakouskem, protože na rakouském území zastřelili našeho občana. Kvůli tomu se tam dělala třetí řada ostnatých drátů. 

„Já mohl všude. Ohlásil jsem se na stanici pohraničníkům, jeden z nich šel se samopalem s námi 10 m od skutečných hranic, tam už nesměli kvůli tomu průšvihu jít. Já tam ale mohl, protože jsem musel zaměřit hraniční kámen. Oni se báli, že jim uteču a je zavřou.“

To měl ještě kádrový posudek dobrý. Na další práci – mapování vojenského prostoru u Mimoně - už ale povolení nedostal kvůli špatnému posudku. Dopisoval si totiž s dívkou z Anglie. I dopisové přátelství stačilo k šikaně lidí. A tak také Vítězslav zjistil, že žádná kádrová evidence zničena nebyla.

Vítězslav se oženil s kolegyní z práce, ale nemohli mít děti. Bydleli s rodiči. Protože začaly platit nadměrné metry a oni měli velký byt, museli tam přihlásit víc lidí, aby je z bytu nevyhodili. V roce 1968 měl Vítězslav dopravní nehodu. Tři měsíce ležel v nemocnici v Karlových Varech. „Když už jsem se uzdravil a měl jít domů, přišli Rusové. Tak jsem v nemocnici byl o 14 dní déle, protože se říkalo, že Rusové střílí i na sanitky.“ Mezitím se s manželkou rozvedli a v lázních v Piešťanech se seznámil se svou druhou manželkou Elenou. Svatbu měli v roce 1971 a po ní se jim postupně narodily tři dcery.

V roce 1993 šel Vítězslav do důchodu. Nově nabytá svoboda otevřela svět a přinesla možnost cestovat tam, kam se dosud nesmělo. A tak manželé Janovští cestovali a poznávali to, co znali jen z knih. V roce 2002 prošla celá rodina Janovských tragédií, protože se při autonehodě zabila prostřední dcera se zetěm a malou dcerou.

V roce 2019 pamětník bydlel u nejmladší dcery v Petříkovicích u Chrudimi, a kdykoli to bylo možné, zavítal na Kunčice u Letohradu, odkud se otevírá překrásný pohled na podhůří jeho milovaných Orlických hor.