„Lidi chodili taky manifestovat, studenti, vysokoškoláci šli někam na Hrad, aby Beneš nepodepisoval tu demisi. A my jsme vyšli - to už byla snad opravená Smetanka - vyšli jsme taky na Václavák. Jenže ze všech ulic postranních Václaváku se vynořily Lidové milice, které vznikly nějak v pětačtyřicátém roce. Už si udělali nějaké své bojůvky. Ale neměli mít zbraně, neměli být ozbrojení, měli obsadit nějaké znárodněné továrny, kde měli mít dohled. Když jsme vyšli kousek pod koněm na Václavák a tam začali řvát, tak se z postranních ulic vyrojili tihleti milicionáři a všichni měli kvéry a mířili na nás. Nám bylo 17-18 let, tak jsme utekli zpátky. Vrátili jsme se a nějaké vysokoškoláky tam někde zmlátili.“
„'Kdo to namaloval?' Chtěli vědět, kdo to namaloval. Každý věděl, že jediný, kdo uměl malovat, byl Miloš Vácha. Nikdo to neřekl. Pak místo vyučování nikdo nepřišel v první hodině, tak jsme tam hodinu seděli ve třídě. Pak přišla ředitelka a ohlásila: ‚Vy jste buržoazní děti a potřebujete se seznámit s dělnickou třídou, abyste našli správné názory. Půjdete na dva roky do Kolbenky.‘ Náš třídní byl férový chlap, měl pár roků před penzí, tak mu to možná bylo fuk. Ještě nás totiž chtěli vyhodit ze všech studií. Takže on to umluvil tak, že půjdeme do Kolbenky, abychom poznali práci dělnické třídy, my buržousti. To bylo v listopadu a celý prosinec a leden jsme chodili do Kolbenky od rána od šesti, abychom poznali dělnickou třídu.“
„Komunisti zavedli, že se dělaly nástěnky, to dřív nebývalo. Co říkali, jo… No, asi Miloš Vácha uměl dobře kreslit a on na té nástěnce namaloval takový obrázek třídy - katedru a tabuli a vedle tabule byl obraz, kde visel vždycky prezident. A na ten obraz namaloval takové schematické prase čtverhranné, takový ten obdélník s trojúhelníkem a nožičky. V té naší třídě se k tomu nikdo nepřiznal, ale jeden kluk tam byl komunista, tak jsme všichni měli zato, že ten to šel říct, že někdo zhanobil obraz. Tak se tam přišli podívat - to všechno bylo dřív, ještě než jsem přišel do školy, tak jsem koukal jako blázen, co se děje. Pak nás všechny vyšetřovali, furt se ptali, kdo to namaloval. Tak všichni jsme tvrdili, že nevíme, kdo to namaloval. Tak jako trest… Taky nás chtěli vyloučit ze studia snad navěky. Tak náš třídní, který nás zachránil už podruhé, to byl skvělý profesor, učil nás matiku, fyziku, nějaký doktor Vostrý se jmenoval, a ten snad se nějak přimluvil. A tak se usnesli, že musíme jít na převýchovu, abychom poznali práci dělnické třídy. Takže místo školy jsme celý prosinec a leden chodili do továrny do ČKD.“
„Přijeli tam nějakými tanky, co už přijely z toho tam na Pankráci, ti esesáci, co utíkali z toho Neveklovska, tak prostě dojeli na Pankrác, tam byly nějaké barikády. Ale oni, barikády nebarikády, prostě s kulomety a tanky to nějak přelezli a zmocnili se tam nějakých lidí - ženských, dětí, všechno možné. Postavili je na ty barikády a řekli, že ultimátum, jestli tu barikádu neodstraní lidi, tak je všechny postřílí. No tak se nevědělo, co s tím, a nakonec oni ty lidi stejně postříleli.“
Vítězslav Janovský se narodil 9. prosince 1930 v Praze a měl staršího bratra Jiřího. Otec byl úředník. Rodina žila v Praze a každé prázdniny jezdila na venkov na letní byty, například do Kunčic u Letohradu (tehdy Kyšperka). Jako malý kluk se účastnil s rodiči pohřbu T. G. Masaryka. Rád jezdil za babičkou do Hradce Králové, učarovala mu tamní moderní architektura. Citlivě vnímal nastupující nacismus a snažil se s kamarády dětským způsobem dávat najevo svůj odpor proti německým okupantům. Zažil nálety na Prahu na sklonku války a také boje Pražského povstání. 25. února 1948 se jako gymnazista účastnil pokojné manifestace na podporu Edvarda Beneše, než byla rozehnána. V letech 1948-1949 měl být spolu s dalšími spolužáky dvakrát vyloučen ze školy, ale na přímluvu třídního dostal jiný trest. Dál se s ním ale táhl negativní posudek. Po maturitě si udělal geodetický kurz a pracoval celý profesní život jako geodet. V roce 1953 byl na vojně u měřičského oddílu v Mladé Boleslavi. S první manželkou se rozvedl, s druhou manželkou Elenou se vzali v roce 1971 a měli tři dcery. V roce 2019 žil Vítězslav se svou manželkou u své dcery v Petříkovicích.
