The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Janštová (* 1931)

• narodila se jako Marie Mrákavová 16. března 1931 v Příkazech na Olomoucku

• rodiče Josef a Anežka pracovali v zemědělství

• od pěti do sedmi let pobývala střídavě u několika náhradních rodin

• v roce 1939 nastoupila do klášterní školy v Boskovicích, kde zažila razii gestapa

• v roce 1945 odešla do Brna, kde pracovala jako zdravotní sestra

• v roce 1948 se přestěhovala do Šternberka, kde se provdala a porodila syna Jiřího

• první manžel tragicky zahynul

• osm let pracovala jako zdravotní sestra na zubní klinice

• s druhým manželem měla dcery Naděždu a Zdeňku

• v 80. a 90. letech vedla domácí jesle

• v době natáčení rozhovoru (2022) žila ve svém domě ve Šternberku

Marie Janštová v dětství vyrůstala v chudobě, později bydlela v klášterním internátu, kde zažila noční razii gestapa. Její život provázelo několik úmrtí těch nejbližších i nevydařená manželství. Přesto se stala úspěšnou zdravotní sestrou a vychovala tři zdravé děti.

Pro ty koně jsem plakala

„Lidi na vesnici pracovali v zemědělství, průmyslu bylo málo,“ tak začíná své životní vyprávění Marie Janštová, která se narodila 16. března 1931 v Příkazech u Olomouce. Její rodiče Josef a Anežka Mrákavovi tam pracovali na statku, otec se věnoval koním, matka poklízela dobytek. Pamětnice zavzpomínala na zemědělskou usedlost té doby: „Byl tam velký dvůr, uprostřed stálo hnojiště a kolem dokola byly chlévy a hospodářské budovy.“ Marie měla ještě tři starší sourozence Josefa, Vlastu a Václava. Josef žil u matčiny sestry, kdežto Vlasta vyrůstala u otcova bratra. Pamětnice v dětství vyrůstala jen s o tři roky starším bratrem Václavem, zvaným Véna. V rodině nepanovaly idylické vztahy. Otec žil převážně prací a Marie cítila, že rodinu příliš nevnímal: „Takoví lidé, jako on, kteří přišli z první světové války, měli mnoho různých nepříjemných zážitků. Na jeho psychice se to jistě odrazilo.“ Josef měl problémy s alkoholem, což se postupem času projevilo na jeho chování. Ani matka neměla kvůli své práci na Marii příliš času, sotva tříleté děvče se občas samo potulovalo po okolí: „Jednou jsem přišla na úvozovou cestu a viděla koně, jak se vzpínají, stojí na zadních nohách a nemůžou dál. A já jsem viděla člověka, který vedl ty koně, jak je bil bičem. Hrozně těžce jsem to nesla a za ty koně plakala.“ Později pamětnice zjistila, že oním člověkem byl její otec. Takovéto dění se nedalo na statku utajit, hospodáře toto zjištění velmi rozčílilo a Josefa propustil.

Vůbec mi nepřirostl k srdci

V létě 1934 musel Véna odejít do dětského domova v Jevíčku a zbytek rodiny se odstěhoval do Horního Štěpánova u Boskovic, odkud Josef pocházel. Rodina měla ve vesnici tzv. domovské právo po otci, tedy nárok na pomoc v nouzi. O nově příchozí ale nikdo nestál a oni tak museli žít až do podzimu v improvizovaném stanu. Josefa nechtěl nikdo zaměstnat, jen Anežka příležitostně vypomáhala jako nádenice. Bydlení se jim později podařilo najít ve chlévě. Marii v té době pomáhal její dětský svět: „Já jsem měla hodně ráda přírodu. Z toho našeho nuzného bydlení jsem vždycky vyšla ven a někde si hrála.“

Rodina musela žít skromným způsobem, který zahrnoval koupele či praní v potoce. Otec se doma objevoval sporadicky, a to většinou pod vlivem alkoholu, což Marie těžce nesla: „Bála jsem se ho, vůbec mi nepřirostl k srdci, neměla jsem v něm žádnou útěchu.“ Později vyšlo najevo, že Josef tajně vybral úspory v hodnotě 80 000 Kč, za které chtěla Anežka koupit domek a pole. Marie poté doma zažila vyhrocenou situaci: „Nikdy jsem tak rozezlenou mámu neviděla, aby tak křičela na tátu. Dokonce vzala sekeru a hrozila mu, že jestli se ještě vrátí, že mu něco udělá.“ Pamětnici v hlavě utkvěl obraz odcházejícího otce, s nímž se poté setkala až v 17 letech.

Anežka si našla úklidové práce pod místním obecním úřadem, který ji i Marii ubytoval v obecním domě. Matka samoživitelka se později v zaměstnání zranila, dostala do ruky těžkou otravu krve a musela odejít do nemocnice. Marie zůstala sama: „Otec nebyl. Sem tam mi někdo donesl jídlo, jinak bych asi neobstála.“ Pětileté děvče nemohlo zůstat samo, obec ji poslala za bratrem do dětského domova v Jevíčku, kde ale nevydržela. V Horním Štěpánově pak střídavě pobývala u několika rodin: „Vždycky jsem se ale musela na noc vrátit na svoje lůžko do obecního domu.“ Určitý čas se o ni starala rodina řídícího štěpánovské obecné školy: „Já jsem tam byla šťastná. Pobíhala jsem tam a smála jsem se.“ Zde Marie na podzim 1937 nastoupila do první třídy. Tím ovšem její anabáze neskončila. Po půl roce ji poslali do Kostelce na Hané. Marii se u tamní rodiny žilo dobře, jen jedno jí vadilo: „Říkali: ‚Ty nám budeš říkat tatínku a maminko.‘ A to jaksi nešlo přes můj rozum a přes moji bytost. Já jsem je měla ráda, ale abych jim řekla maminko, to ze mě asi nikdo nedostal.“ Z adopce sešlo a Marie se vrátila za matkou, chromou na jednu ruku, zpět do Horního Štěpánova. Část roku poté strávila u starosty Komárka. Tam vyslechla hovory o zhoršující se politické situaci: „To byl ten osmatřicátý rok a schylovalo se k válce. Vždycky byl hlouček hospodářů a rozhazovali rukama, byli rozčílení a pořád jenom o něčem mluvili.“

Měli jsme v budově ubytované Němce

V létě 1938 odvedla matka Marii na vychování do internátní školy v Boskovicích. Rozsáhlá budova se dodnes nachází na Hradní ulici a je třeba zmínit, že na Marii přívětivým dojmem nezapůsobila: „To přízemí bylo opravdu studené, nemohla jsem pochopit, kde mne to maminka vede. Vzápětí nám přišla naproti žena, která měla dlouhý tmavomodrý šat s čepcem.“ Žena patřila do místní Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence z Pauly. Internát se nacházel přímo v klášteře, Marie tam bydlela s dalšími asi 20 děvčaty. Děti v jejich materiálních potřebách podporovala šlechtická rodina Mensdorff-Pouilly z nedalekého zámku. Školní výuku v klášteře vedly řádové sestry a účastnily se jí i děti z města. Zdánlivá idyla ovšem končila za zdmi kláštera, po 15. březnu 1939 nahradil ČSR Protektorát Čechy a Morava, ve světě pak 1. září téhož roku vypukla druhá světová válka.

Válečná situace se zakrátko projevila i v klášteře. Německá branná moc část budov zabrala a zřídila si v nich sklad, který zřejmě sloužil pro lazaret důstojníků wehrmachtu na zámku. Někteří němečtí vojáci se ubytovali přímo v klášteře. Záhy následovalo zrušení církevní školy a dívky proto musely navštěvovat obecnou školu ve městě. Život v internátu pokračoval podobně jako dřív, Marie si ale povšimla přítomnosti neznámých lidí: „Měli jsme v budově ubytované Němce a přitom se v ní pohybovaly civilní osoby, jako by k nám patřily.“ Jednalo se o mladé muže a občas i o celé rodiny, vždy nějaký čas pobyli a potom bez rozloučení odešli. Po letech se pamětnice domnívala, že mohlo jít o občany v ilegalitě a snad i Židy. Za heydrichiády na jaře 1942 došlo v klášteře k noční prohlídce gestapem – zdali to mělo souvislost s ubytovanými, není dodnes jasné. Nikdo zřejmě nebyl zatčen, matka představená ale musela odejít do kláštera v Brně a došlo k jejímu nahrazení jinou řádovou sestrou.

Kdo to jsou komunisti?

V roce 1946 Marie nastoupila jako ošetřovatelka do Ústavu pro nevidomé v Brně. Tam také prožila komunistický převrat 25. února 1948. Ve svých necelých 17 letech dění kolem sebe nerozuměla a bála se na cokoli zeptat: „Jen jsem furt slyšela komunisti. Politika. A říkala jsem si, co to je politika? Kdo to jsou komunisti? Vůbec mi nepřipadlo, že se máme po válce nějak třídit. Pak jsem slyšela o sociální demokracii. A já jsem z toho byla opravdu zmatená. Byla to pro mě novinka a překvapení, na lidech byl vidět strach, neštěstí a nesoulad s tím, co se děje.“

Na jaře 1948 obdržela dopis od bratra Vény žijícího nyní u lihovarnické rodiny v Jevíčku, který se s ní chtěl po osmi letech vidět. Marie ho v městečku vyhledala: „Byl to pro mě vlastně cizí chlapec, naposledy jsem ho viděla ve třetí třídě. A teď to byl dospělý kluk, a tak jsme na sebe chvilku překvapeně hleděli.“ Zakrátko se Marie v Horním Štěpánově setkala se svojí matkou, které se v roce 1942 narodil syn Jiří. Chlapce matka v šesti letech umístila do dětského domova v Jevíčku. Ten se později vyučil zedníkem a na počátku 70. let emigroval do USA. Pamětnice se s matkou vydala do Šternberka u Olomouce, kde žila Mariina sestra Vlasta se svým manželem Janem Novákem. Tam se také po 14 letech setkala se svým otcem. Celá rodina poté začala Marii přesvědčovat, aby se přestěhovala do Šternberka, k čemuž došlo v květnu téhož roku. V září pak nastoupila jako zdravotní sestra na tamní psychiatrii, kde si při práci rozšířila vzdělání. V ústavu se Marie seznámila s o tři roky starším ošetřovatelem Čeňkem, kterého si po krátké známosti v srpnu 1950 vzala.

Já jsem ho skoro nepoznala

Manžel musel prvního října nastoupit základní vojenskou službu. Za celou dobu jeho vojny se s ním pamětnice setkala jen jednou: „Já jsem ho skoro nepoznala, byl smutný a nebyla s ním řeč. Byla jsem těhotná a zřejmě ho hrozně mrzelo, že nemohl být se mnou.“ V únoru 1951 se Marii narodil syn Jiří. V té době už žila u sestry Vlasty, která pro ni s manželem zbudovala přístavek vedle jejich krejčovské dílny. Skromné živobytí vnímala mladá matka s pokorou: „Brala jsem to tak, že takový je život.“ Po roční mateřské dovolené nastoupila jako instrumentářka na zubní ambulanci ve Šternberku.

Lehl si na koleje

Čeněk se z vojny vrátil až za dva a půl roku od svého nástupu. Znovu sjednocená rodina si našla byt na Paloukové ulici. Čeňka dlouhé odloučení nenávratně změnilo, pamětnice před sebou neviděla svého manžela: „On byl úplně jinej, neměl chuť do života, byl zvláštní a já jsem mu nerozuměla.“ Čeněk se i přes počáteční odpor vrátil na své původní místo v léčebně. Marie v té době povýšila na vrchní sestru. Rodina se částečné stmelila. Do Šternberka za pamětnicí a její sestrou Vlastou dojížděl několikrát ročně bratr Véna, který v Brně studoval lesnictví na Vysoké škole zemědělské. Po únorovém převratu musel nastoupit na jeden rok do dolů v Ostravě, snad aby si vylepšil kádrový posudek za mládí strávené u podnikatelské rodiny. V roce 1953 se zdálo, že mu nic nemůže zabránit v úspěšném zakončení univerzity. Jenže nadějného studenta z dodnes nejasných důvodů těsně před státnicemi vyloučili ze školy. Pamětnice na tuto bolestnou událost zavzpomínala: „Určitě to pro něj muselo být obrovské ponížení. Všeho nechal, jestli napsal nějaký dopis na rozloučenou, to nevím. Prvního června 1953 šel a lehl si na vlakové koleje.“

Tady jednou poteče krev

Marie se jen těžce vzpamatovávala z bratrovy smrti. Dosud relativně poklidné soužití mladé rodiny se postupem času začalo podivným manželovým chováním drolit. Čeněk nedokázal projevovat emoce, často byl duchem nepřítomný a chodil bezúčelně po bytě. Doma začal vidět neexistující osoby a mluvil na ně. Jeho stav se postupně zhoršoval po tři roky. Marie žila v neustálém strachu: „On chodil na půdu s tím, že se tam oběsí, a vykládal mi o tom. Často pak chodil po bytě a říkal: ‚Tady jednou poteče krev.‘“ Marie doma postupně nalezla tři sekery. Mladá žena manželovým problémům nerozuměla a styděla se o nich mluvit. Přesto se situaci snažila řešit s rodinou, policií i lékařem, marně. Čeňkova chování si později povšimli i v léčebně, kde pracoval. Po jednom z dalších pokusů o demonstrativní sebevraždu se mu na krku objevila strangulační rýha. Z obavy, aby se to nedozvěděli v práci, pak Čeněk svoji sebevraždu v roce 1958 dokonal. Jeho diagnóza zněla maniodepresivní psychóza. Pamětnice se poté stala terčem nenávistných reakcí lidí z města i manželovy rodiny.

Aby na sobě netrpěli násilí

V roce 1961 se Marie seznámila se svým druhým manželem Josefem, který pracoval jako brusič ve Vojenském opravárenském závodě Šternberk. Josefovi a Marii se v roce 1963 narodila dcera Naděžda a o dva roky později Zdeňka. Ani druhé manželství pamětnice nebylo šťastné, o sedm let mladší partner si žil svým životem s kamarády a alkoholem a na Marii se občas dopouštěl násilí. Přesto Marie s Josefem zůstala a dokázala pro rodinu v roce 1978 postavit ve Šternberku dům, jehož stavba manželství paradoxně zachránila. V témže roce začala pamětnice ve svém domě provozovat jesle. S touto prací se živila i v penzi a skončila s ní v roce 1996. V roce 2017 Marie ovdověla. V době natáčení rozhovoru (2022) žila ve svém domě ve Šternberku. Čtenářům tohoto textu jedenadevadesátiletá Marie Janštová vzkazuje: „Aby na sobě netrpěli násilí a vážili si sami sebe. Já jsem měla vidinu, že chci rodinu – a tu jsem pak nechtěla rozklížit.“