Marie Janštová

* 1931

  • „Já jsem o tom nemohla s nikým vůbec mluvit nebo dávat nějaké otázky. Jenom jsem furt slyšela komunisti. A politika. A říkala jsem si, co to je politika? Co to je komunisti? Já jsem měla těch šestnáct sedmnáct let. Vůbec mi nepřipadlo, že se máme po válce jako národ nějak třídit, ten tam a ten má to. Pak jsem slyšela o sociální demokracii a podobně. A já jsem z toho byla opravdu zmatená. Mluvím za sebe, protože opravdu jsem se k takovýmto slovům a pojmům vůbec nedostala. Takže pro mě to byla velká novinka a ohromný překvapení, protože na lidech byl většinou vidět strach, neštěstí a nesoulad. Lidé chodili venku, já jsem tam byla taky a slyšela jsem jenom ty výkřiky a ty komentáře. Já jsem tomu nerozuměla a jenom jsem se dívala po těch lidech, jak oni jsou nervózní. Jak to špatně působí, na mě taky. Takové říkám rozrušení a nervozita. A když jsem přišla domů, protože jsem z toho byla zmatená, tak říkám: ‚Co to je komunisti? ‘A oni jenom mávali rukama, málem plakali a říkali, že to je neštěstí.“

  • „To bylo tak tristní, skoro jako teď ta válka na Ukrajině. To jsme žili v takovém napětí – a to i na pracovišti, tam to bylo úplně cítit. Lidi se o tom vždycky v hloučku bavili. Samozřejmě, že to zubní ambulatorium, to bylo vesměs [proti]. Jestli tam byl někdo [pro], tak mlčel, snad jeden člověk, řekla bych, ale jinak jsme to všichni odsuzovali a byli jsme proti tomu, proti těmto záležitostem. To působilo na celý národ, protože těch sympatizantů [režimu] bylo asi málo.“

  • „Pak si vzpomínám, že jsem chodila do čtvrté třídy, když byl atentát na Heydricha, a to bylo něco strašného. Němci chodili s puškami a bylo veliké napětí. Nás děcka si posílali jednoho k tomu, jednoho k tomu, a vyslýchali nás. Různé otázky nám dávali. Podle sebe vím, že já jsem ani nemohla na takové otázky odpovídat. Jen s údivem jsem to viděla a prožívala. A podivovala jsem se, co oni vlastně hledají. Co oni vlastně chtějí mezi těmi našimi malými dětmi zjistit. Ale předtím, než se toto odehrávalo, tak sestřičky nás snažně prosívaly: ‚Nikomu nic neříkejte, nikomu na nic neodpovídejte.‘ Jenom nám připomínaly, že je to velké nebezpečí. ‚Neříkejte nic, ani co víte, ani co nevíte, prostě nic nevíte, ničemu nerozumíte a žádnému cizímu člověku na nic neodpovídejte.‘ To bylo takové přikázání, že i když jsme chodili do té civilní školy, my jsme nikdy nikomu cizímu, podle mě to můžu říct, se s žádným cizím člověkem na žádné ulici jsme se nezastavili a nikdo na nás také ani nemluvil. Lidé byli velice upjatí a určitě prožívali všelijaké věci, o kterých jsme my jako děti neměli ani potuchy.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, Křížkovského 10, Rektorát UP, 20.02.2022

    (audio)
    duration: 02:59:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, Křížkovského 10, Rektorát UP, 26.02.2022

    (audio)
    duration: 02:06:20
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Olomouc, Křížkovského 10, Rektorát UP, 01.03.2022

    (audio)
    duration: 01:56:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Všechny rány osudu jsem ustála

Marie Janštová, Šternberk, počátek 80. let
Marie Janštová, Šternberk, počátek 80. let
photo: Soukromý archiv Marie Janštové

Marie Janštová, rozená Mrákavová, se narodila 16. března 1931 v Příkazech nedaleko Olomouce. Rané dětství prožila na zemědělské usedlosti. V roce 1934 se Mrákavovi přestěhovali do Horního Štěpánova nedaleko Boskovic. Manželství Mariiných rodičů Josefa a Anežky nebylo šťastné, v roce 1935 se rozvedli. Matka i dcera materiálně strádaly. Anežka následkem úrazu v práci vážně onemocněla, Marie proto pobývala střídavě u několika rodin. V roce 1939 nastoupila mladá dívka do klášterní školy v Boskovicích. Školní internát za heydrichiády prohledávalo gestapo. Po válce odešla Marie do Brna, kde pracovala jako zdravotní sestra. Po komunistickém převratu byl Mariin bratr Václav vyloučen z vysoké školy, na což reagoval radikálním činem, skokem pod vlak ukončil svůj mladý život. V roce 1948 se pamětnice přestěhovala do Šternberka, kde se za několik let provdala a narodil se jí syn Jiří. Manžel Čeněk onemocněl maniodepresivní psychózou a po několikaletém náročném soužití si vzal život. Marie poté dlouhá léta pracovala jako zdravotní sestra na zubní klinice. Později se znovu vdala a přivedla na svět dcery Naděždu a Zdeňku. Ani toto manželství nebylo šťastné. V 80. a 90. letech provozovala u sebe doma malé jesle. V době natáčení rozhovoru (2022) žila Marie Janštová ve svém domě ve Šternberku.