The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Jaroňová (* 1930)

• narozena jako Niesnerová 14. května 1930 v obci Dlhoňa na Slovensku

• otec, bývalý příslušník československé legie v Rusku, sloužil u finanční stráže

• do osmi let žila v kasárnách uprostřed lesů nedaleko Dukelského průsmyku

• po mnichovské krizi v roce 1938 otce přeložili na Moravu

• válečné roky prožila v Drahotuších v protektorátu Čechy a Morava

• v letech 1947 až 1956 žila s manželem a dětmi v Hranicích

• vstoupila do komunistické strany Československa

• večerně si udělala maturitu a poté absolvovala pedagogickou fakultu v Ostravě

• přestěhovala se s rodinou do Bohumína a začala učit na základní škole

• v roce 1968 podporovala obrodný proces a protestovala proti sovětské okupaci

• při prověrkách v roce 1970 byla vyloučena z komunistické strany

• rok pracovala jako jeřábnice ve slévárně bohumínských železáren

• až do důchodu učila na základní škole v Bohumíně-Skřečoni

• roku 2022 žila v Bohumíně

Olze Jaroňové bylo asi devatenáct let, když vstoupila do komunistické strany. Upřímně věřila, že komunisté v čele s Klementem Gottwaldem chtějí budovat spravedlivý socialistický stát. Když v roce 1953 zemřel sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin, označovaný za jednoho z největších masových vrahů všech dob, truchlila. Zaplakala i nad Gottwaldem, zodpovědným za popravy a věznění nevinných lidí, který zemřel krátce po sovětském tyranovi. „Tenkrát jsem opravdu naivně věřila, že Stalin a Gottwald jsou ti správní lidé,“ přiznává.

Oči se jí otevřely až v období politického uvolnění v roce 1968: „Těžce jsem prožívala, když mi došlo, jak jsme byli slepě důvěřiví, a jak jsme byli strašně klamáni.“ Přijala za své snahy vůdců pražského jara o nápravu a demokratizaci režimu. Reformisty podporovala i jako předsedkyně stranické organizace v bohumínské škole, kde učila. Když v srpnu obsadila republiku vojska Varšavské smlouvy, veřejně protestovala. Pod diktátem Moskvy ale převzali moc komunisté, kteří jarní očistu odsoudili jako kontrarevoluci a okupaci nazvali bratrskou pomocí.

Olga Jaroňová usedla na trestní lavici před prověrkovou komisi. „Řekli, že jsem zradila, a že si nezasloužím být ve straně ani ve školství,“ vypráví. Soudruzi jí dovolili pracovat ve slévárně. Koupila si montérky a nastoupila na třísměnný provoz v bohumínských železárnách. Nebyla ani naštvaná, protože svého postoje nelitovala. „Horší bylo, že jsem se nechala po válce tak zblbnout,“ říká.

V kasárnách jsme byli odříznuti od světa

Olga Jaroňová se narodila jako Niesnerová 14. května 1930 ve vesnici Dlhoňa na severovýchodním Slovensku nedaleko Dukelského průsmyku. V době jejího narození se používal název obce Dolhoň. Otec Josef Niesner tam sloužil jako příslušník finanční stráže. Jednalo se o ozbrojený sbor spadající pod ministerstvo financí československé republiky. Jeho hlavním úkolem bylo střežit hranice a chytat pašeráky.

Mnozí příslušníci finanční stráže byli bývalí legionáři. Platilo to i pro Josefa Niesnera narozeného v roce 1896 v Daskabátu u Olomouce. „Tatínek musel jako velmi mladý narukovat do první světové války. S rakouskou armádou se dostal na ruskou frontu, kde padl do zajetí. Vstoupil do československé legie a prošel celým Ruskem až do Vladivostoku. Domů se vracel jižní cestou dva roky,“ vypráví pamětnice, která se jen domýšlí, jaké útrapy asi musel přežít. Nemluvil o tom. Vrátil se skoro bez vlasů, o které přišel kvůli omrzlinám na hlavě.

Matka Amálie pocházela z Kocourovce, osady Přáslavic, které sousedí s Daskabátem. Josefa Niesnera si vzala v roce 1927 a odjela s ním na Slovensko. V kasárnách financů uprostřed lesů se manželům narodil Bohuslav, pak Olga a o rok později Josef. Oddělení tvořilo asi osm mužů s rodinami. Byty měli pod jednou střechou v dřevěném kasárenském domě. Museli se obejít bez elektřiny, obchodu i veřejné dopravy. Do vesnice to bylo několik kilometrů, ale v zimě, když napadlo hodně sněhu, byli odříznuti od světa.

„Sněhu tam bývalo strašně moc. Prohazovaly se jen chodníky na dvůr. Ven z kasáren se dalo jít jedině na lyžích. Dospělí také používali sněžnice,“ vzpomíná. Její babička z Kocourovce zemřela právě uprostřed tuhé zimy. „Maminka moc chtěla jet na pohřeb. Tatínek objednal koňský povoz. Asi třikrát se pokusili dostat do Bardějova na železnici, ale koně nedokázali sněhem projet,“ vypráví. Když nastaly extrémní mrazy, do rána prý zmrzl nedopitý čaj v hrnku, který stál u postele.

Kolem domu pochodovali vojáci wehrmachtu

O otcově službě ví jen to, že obcházel hranici pěšky nebo na lyžích a občas chytil pašeráka. Rodina podle ní v primitivních podmínkách netrpěla. „Bylo tam krásně a myslím si, že i pro rodiče to byly šťastné roky. A dostali jsme tam základ zdravého života,“ říká. Obyvatelé kasáren si chovali drůbež, pěstovali zeleninu. Otec pamětnice také včelařil a lovil zvěř. Výjimečnou atrakcí bylo, když jednou přijel ke kasárnám automobil. „Byla to pro nás taková vzácnost, že jsme se u auta všichni vyfotografovali.“

Krásné časy jí skončily, když v roce 1936 dorostla do školního věku. Pro děti z kasáren byla nejbližší vesnická škola vzhledem k neexistující dopravě nedostupná. Olga i její starší bratr Bohuslav proto museli nastoupit na internátní školu do města Krompachy vzdáleného přes sto kilometrů. Domů jezdili jen na prázdniny a hlavní svátky. Pamatuje na poslední léto v Dlhoni v roce 1938. Německo už připojilo ke své říši Rakousko. Světová válka visela ve vzduchu. Otec oživil pomocí akumulátoru a baterií rádio a celá kolonie financů poslouchala znepokojivé zprávy.

Olga s bratrem nastoupili po prázdninách na internát, ale zanedlouho pro ně přijela matka a odvezla je do Daskabátu k rodině. Po Mnichovské dohodě v září 1938, kdy představitelé evropských mocností ustoupili nátlaku Německa a kývli na anexi československého pohraničí, dosáhlo Slovensko nejprve autonomie a o půl roku později samostatnosti. Příslušníci finanční stráže i ostatní zaměstnanci československé republiky museli Slovensko opustit. „Tatínka přeložili na berní úřad do Hranic na Moravu. Přijel za námi asi za měsíc.“

Rodina dostala byt v Drahotuších, tehdy samostatné obci, která je od sedmdesátých let součástí Hranic. Bydleli kousek od hranických kasáren. Když v březnu 1939 začala nacistická okupace zbývající části republiky a vznikl Protektorát Čechy a Morava, velká německá posádka obsadila i hranické kasárny. „Pořád slyším německé vojáky, jak kolem nás pochodují a zpívají,“ vzpomíná. V Drahotuších nastoupila do třetí třídy. Poprvé měla vyučování v češtině a k tomu povinnou němčinu.

První rudoarmějec přijel do Drahotuší na kole

Patřila k ročníku, kterému okupační úřady ukončily školní docházku o rok dříve. V posledním roce války musela pracovat jako dělnice v hranické textilce, která vyráběla látky pro německou armádu. Pracovala u stroje, který navinoval přízi na cívky. „Když se příze přetrhala, museli jsme ji navázat. Docela mě ta práce bavila,“ říká. Už ve škole zažila letecké poplachy. „Utíkali jsme přes pole do blízkého lesa, odkud jsme sledovali krásné formace letadel spojenců. Mířily většinou na Ostravu.“

Rodina přežila okupaci bez velké újmy. Otec pracoval na úřadu, kde podle pamětnice vydával potravinové lístky. Doma pravidelně sedával s uchem u rádia a ladil české vysílání z Londýna. Hrozil za to trest smrti. „Museli jsme hlídat u dveří, jestli někdo nejde. Hlavně se muselo dávat pozor na souseda z bytu nad námi. Byl to český četník, který si vzal Němku a dal se k Němcům,“ vzpomíná.

Potravin byl za války zoufalý nedostatek. Niesnerovi měli štěstí, že příbuzní z Daskabátu a Kocourovce hospodařili, takže nebyli závislí jen na chudém přídělovém systému. „Každé jídlo byla vzácné, i když chleba byl koncem války tak strašný, že se hodil spíše na modelování figurek než k jídlu.“ K tetám a strýcům jezdívala na kole. Když jednou projížděla obcí Doloplazy, poprvé uviděla mrtvého člověka: „Přijela jsem na náves, kde byl ostrůvek stromů. Kolem pochodovali němečtí vojáci a na stromech viseli tři oběšení mladíci. Byli v montérkách, takže je museli sebrat přímo z továrny. Vyděsilo mě to.“

Konec války má spojený se dvěma událostmi. Za chladného a deštivého večera, posledního dubna 1945, jim zabouchal na dveře asi čtyřicetiletý voják wehrmachtu. Byl raněný a prosil, jestli si u nich nemůže vyměnit obvaz na noze. „Když si nohu obvázal, ukázal nám fotku ženy a dětí a rozplakal se. Pak odešel.“ Rudoarmějci prý přišli hned druhého dne, kdy bylo azurově modré nebe. Jako předvoj přijel voják na kole a křičel: „Kdě fašišt? Kdě fašist?“ Za ním šla celá vojenská kolona.

„Několik sovětských vojáků se ubytovalo i u nás. Přivedli si s sebou krávu, kterou zabili, rozporcovali a jejich vojačky pak v naší kuchyni vařily polévku. Chovali se slušně a dělili se s námi o jídlo,“ vzpomíná. Zážitkem se pro ni stalo, když jí jeden voják dovolil projet se na koni. Bylo po válce. „Pamatuji si na ten pocit štěstí ze svobody,“ vzpomíná. Hodně Němců uteklo už před příchodem fronty, ale ne všichni. „Viděla jsem, jak Němky ostříhané dohola zametaly ulice.“

Manžel a jeho rodiče byli komunisté z čistého přesvědčení

Okupační úřady za války finanční stráž zrušily, ale v letech 1945 až 1948 sbor ještě fungoval. Josefa Niesnera poslali na polskou hranici do Bohumína. Rodina se stěhovala s ním. Olga nastoupila do dvouleté školy pro ženská povolání. To už si dopisovala s o sedm let starším Zdeňkem Jaroněm z Hranic. Vzali se, když jí bylo sedmnáct let. Žili v Hranicích, kde se jim narodily dcery Olga a Věra. Pracovala v kanceláři ve spotřebním družstvu, pozdější Jednotě, která zásobovala venkov potravinami. Začala dohánět vzdělání večerním studiem na gymnáziu.

Rodiče žili v Bohumíně v rodinné vile. Obývali byt v patře, v přízemí žila cizí rodina. Když se v roce 1956 přízemní byt uvolnil, přistěhovala se tam Olga s mužem a dětmi. Pokračovala ve studiu na večerní škole a po maturitě nastoupila jako učitelka na prvním stupni základní školy Zdeňka Nejedlého v Bohumíně. Kvůli nedostatku učitelů jí tenkrát všeobecná maturita stačila, ale Olga se přihlásila i na střední pedagogickou školu, kterou také vystudovala při zaměstnání. Hned poté pokračovala dálkově na vysoké škole. Pedagogickou fakultu v Ostravě absolvovala v roce 1967.

Kladný vztah ke komunistům nezískala ve vlastní rodině. Otec jako legionář bojoval v Rusku proti bolševikům a po válce volil sociální demokracii. „Moc mě mrzí, že jsme se tatínka neptali, jak to bylo tenkrát v Rusku a proč byli po válce na indexu,“ říká. Na její názory měl velký vliv budoucí manžel a jeho rodina. „Oba jeho rodiče pracovali v kamenolomu. Měli špatné zkušenosti z doby krize i z první republiky. Tatínek Jaroň a oba synové vstoupili do strany hned v roce 1945. A bylo to tenkrát z čistého přesvědčení.“

Vzpomíná si na monstrproces s bývalým generálním tajemníkem komunistické strany Rudolfem Slánským a dalšími vysoce postavenými komunisty, který se uskutečnil pod vedením sovětských poradců v roce 1952. Uvěřila propagandě, že Slánský byl agent cizí rozvědky a zrádce lidově-demokratické zřízení, ale nerozuměla tomu. „Byli jsme z toho s manželem špatní. A říkali jsme si, jak to, že Gottwald nepoznal, že Slánský je zrádce, když byli takoví kamarádi.“ Gottwald tehdy zamítal Slánského žádost o milost. Popravili ho s dalšími deseti obžalovanými.

Doufali jsme, že to dobře dopadne, ale přijely tanky

Když se začátkem roku 1968 dostali do vedení komunistické strany reformisté v čele s Alexandrem Dubčekem, učila Olga Jaroňová ve škole Zdeňka Nejedlého v Bohumíně a předsedala tamní školské komunistické organizaci. Československá společnost se radovala ze závanu svobody. Otevřely se hranice se Západem, do veřejného prostoru se vrátili umělci, kteří byli na černé listině. Zrušení cenzury umožnilo, že novináři otevřeli i do té doby tabuizovaná témata. „Nemohli jsme přijmout, že lidé byli nespravedlivě zavíráni, dokonce připravováni o život,“ říká.

Věřila ale v možnou obrodu socialistického zřízení. Strana by se podle ní musela vrátit k původním ideálům, odhalit a potrestat zločiny z minulosti a dál jít správnou cestou. Obrodnému hnutí fandila celá její rodina. Také stranická organizace v její škole se od začátku stavěla za reformní křídlo. „Doufali jsme, že to dobře dopadne, ale dopadlo to špatně,“ konstatuje Olga Jaroňová.

Když 21. srpna vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, vracela se s manželem z dovolené u Baltského moře v Polsku. Po centru Bohumína jezdily sovětské tanky. „Hodně lidí se začalo bouřit. I dcery vyvěsily na náš barák plakát proti okupantům. Naše stranická organizace vydala protestní prohlášení,“ vzpomíná.

Některé jiné organizace byly opatrnější a vyčkávaly. „Debatovali jsme na schůzích. Někteří s námi nesouhlasili. Byly to názorové boje, ze kterých jsme vyšli jako poražení,“ říká. Porážku utrpěla celá společnost, která uvěřila, že socialismus může mít lidskou tvář, jak říkal dobový slogan. Pražské jaro se stalo minulostí. Lidé začali houfně utíkat na Západ. Alexandra Dubčeka nahradil v čele strany Moskvou dosazený Gustáv Husák, který zrušil všechny reformy.

Přechod z místa učitelky do slévárny byl těžký

Začala takzvaná normalizace, která znamenala návrat k totalitnímu režimu. Zásadním krokem se stalo prověření loajality všech členů komunistické strany v roce 1970. Prověrky se týkaly jednoho a půl milionu lidí. Kdo se nechtěl distancovat od pražského jara a odmítl schválit invazi cizích vojsk, toho prověrkoví komisaři vyloučili nebo vyškrtli. Zvláště vyloučení se ocitli na černé listině. Vyhazovali je z práce, jejich děti nesměly studovat. Ze školy Zdeňka Nejedlého museli odejít kromě Olgy Jaroňové další tři učitelé.

Prověrkami neprošel ani její manžel. Vyhodili ho z úřednického místa v Třineckých železárnách a musel přijmout dělnickou práci ve slévárně v Bohumíně, kde jeho žena pracovala na jeřábu. „Byl to těžký přechod. Hrozně to tam zapáchalo. Sociální zařízení bylo strašné. K tomu práce na tři směny. Ale lidé tam byli sice trochu drsnější, ale chovali se dobře. Nikdo mě neodsuzoval,“ vzpomíná. Na rozdíl od manžela, který zůstal v montérkách až do důchodu, Olgu po roce povolali zpátky do školství.

Do původní školy v centru Bohumína se vrátit nesměla. Poslali ji do okrajové části města Skřečoně, kde učila až do důchodu. Hlavně ze začátku jí soudruzi ze školského odboru dávali pocítit, že ji sledují. Speciálně do jejího vyučování chodily neočekávaně inspekce. Nesměla dělat třídní učitelku v devátých třídách. Když ji odboráři zvolili hospodářkou závodního výboru Revolučního odborového hnutí, okresní komunistická organizace to zakázala. „Dovolili mi akorát vést dívčí klub,“ říká.

Jediné, co ji opravdu trápilo, bylo to, že syn Zdeněk nesměl na střední školu. Starší dcery stihly vystudovat pedagogickou fakultu, ale nejmladší syn končil školní docházku v roce 1975. Komunistická strana nezapomněla, že je z rodiny, která si nezaslouží, aby její děti studovaly. „Byl velice nadaný, zvláště na matematiku, ale musel se jít učit do Vítkovických železáren,“ vypráví. I když si udělal večerně maturitu, jako dělnický kádr nakonec vystudoval i vysokou školu a stal se inženýrem, bral to jako velkou křivdu.

Jsem šťastná, že mám možnost svobodného rozhledu

Když začala v listopadu 1989 sametová revoluce, fandila studentům a Občanskému fóru. „Byli jsme s manželem rádi zvláště kvůli synovi. Z celé rodiny nesl totalitu nejhůř. Měli jsme strach, že začne proti režimu bojovat a špatně to dopadne,“ říká. Zdeněk Jaroň mladší se zapojil do revolučního dění a v roce 1990 byl kooptován za Občanské fórum do Federálního shromáždění.

Olga Jaroňová byla otevřená informacím osvobozeným od cenzury, které se hrnuly z médií. Přes osud Václava Havla, který se stal největší osobností sametové revoluce, se poprvé dozvěděla o Chartě 77 a praktikách Státní bezpečnosti. „Spoustu věcí jsme do té doby nevěděli. Zažívali jsme veliký převrat,“ vzpomíná. Zároveň si užívala důchod na venkově. S manželem koupili dům ve slovenských Kysucích, kde bývali od jara do podzimu. A po manželově smrti žila šest let u vnučky a jejího muže v Praze. „Oba byli velice zaměstnaní, tak jsem se starala o pravnuky.“

Těžce nesla válku na Ukrajině, kterou v roce 2022 rozpoutalo Rusko v čele s Vladimírem Putinem. „Přála bych si, aby se Putinovi něco stalo a ta hrůza mohla skončit. Lituji Ukrajinu, ale i Rusové jsou podle mě chudáci. Jsou zcela zmanipulovaní. Neví, kde je pravda. Jsem šťastná, že u nás máme možnost svobodného rozhledu,“ uzavírá své vyprávění pro Paměť národa Olga Jaroňová.