Olga Jaroňová

* 1930

  • „My jsme byli s manželem oba ve straně. Manžel byl od roku 1945. Pocházel z dělnické rodiny. Oba rodiče pracovali v kamenolomu, takže měli špatné zkušenosti z doby krize a vůbec z doby první republiky. Jak tatínek, tak oba bratři vstoupili v roce 1945 do strany. Bylo to z čistého přesvědčení. A potom, když jsem měla devatenáct dvacet let, taky jsem vstoupila do strany. Oba dva jsme pracovali a naivně jsme věřili komunistickým ideám. Až v tom roce 1968 se nám otevřely oči. Tenkrát jsme dělala předsedkyni školské organizace a veřejně jsme vystoupili proti vstupu vojsk. Vydali jsme nějakou rezoluci, takže potom jsme byli oba vyloučeni ze strany. Když jsem byla vyloučená, musela jsem odejít i ze školství. Nesměla jsem učit. Tak jsem nastoupila do slévárny a rok jsem jezdila na jeřábu ve slévárně, než jsem se zase mohla vrátit do školy. A i když jsem se do školy vrátila, tak jsem nesměla mít třídnictví v deváté třídě. Mezi kantory to bylo všechno v pohodě, jenom na okrese měli vůči mě připomínky. A když se dozvěděli, že mě zvolili jako hospodářku do závodního výboru ROH, tak okamžitě zasáhli a nesměla jsem žádnou funkci vykonávat. A dělali u mě nárazové inspekce. Přijel inspektor a nařídil mi, co mám v tu hodinu učit. Prostě mi to znepříjemňovali.“

  • „Vzpomínám si na poslední den války. To pršelo, byla zima, bylo škaredě. Byl poslední duben. Celou válku jsme museli mít zatemněno, nesmělo se nikde svítit. A někdo nám bouřil na dveře. A když tatínek otevřel, přišel německý voják, že by si potřeboval obvázat nohu. Pořád ho vidím, jak si obmotává nohu. Měl ji raněnou, tak si ji zavazoval. Přitom nám ukázal fotku své rodiny, manželku a děti, a začal přitom plakat a stěžovat si. Tak ho mám pořád před očima. A když si nohu zavázal, tak odešel. A ráno prvního května svítilo sluníčko. Azurová obloha. A už přijeli rudoarmějci. Vidím, jak ten první jel na kole a volal: ‚Kdě fašist? Kdě fašist?‘ A za ním už ostatní armáda. A tak se u nás ubytovali. Vím, že tam zabili krávu, naporcovali ji a potom u nás v kuchyni vařili obrovský hrnec polívky. Byli u nás asi tak týden, než pokračovali dál s frontou.“

  • „Když přišel rok 1938, tak vím, že přišlo nařízení do čtyřiadvaceti hodin opustit Slovensko. A my jsme byli v internátu. Bylo to v září. Nebyli jsme tam ani měsíc, když si pro nás maminka přijela. Odvezla nás do Daskabátů, do rodiště tatínkova, k tatínkovu bratrovi. Tam byl výminek po rodičích, kteří už zemřeli. Do toho výminku jsme se nastěhovali. Tatínek tam zůstal asi měsíc, aby všecko sbalil a přestěhoval. A vzpomínám si na ty prázdniny. Tatínek byl velice pokrokový. Měl velikou knihovnu a jako jeden z mála lidí měl rádio, i když tam elektřina nebyla. Měl u rádia velký akumulátor a baterie, a já nevím co všechno, aby to hrálo. Chodilo k nám poslouchat v tom roce 1938 strašně moc lidí. Poslouchali i pod okny. Tak se zprávy z rádia šířily po okolí a v kasárnách.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 06.04.2022

    (audio)
    duration: 01:49:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Po válce jsem slepě věřila komunistům. Až v roce 1968 se mi otevřely oči

Olga Jaroňová, 1958
Olga Jaroňová, 1958
photo: archiv Olgy Jaroňové

Olga Jaroňová, za svobodna Niesnerová, se narodila 14. května 1930 v obci Dlhoňa na severovýchodním Slovensku. Otec, bývalý příslušník československé legie v Rusku, tam sloužil u finanční stráže. Do osmi let žila s rodiči a bratry v kasárnách financů uprostřed lesů nedaleko Dukelského průsmyku. Po mnichovské krizi v roce 1938 otce přeložili na Moravu. Válečné roky prožila v Drahotuších v protektorátu Čechy a Morava. Provdala se do Hranic, kde se jí narodily dvě dcery. Vstoupila do komunistické strany. Roku 1956 se přestěhovala s rodinou do Bohumína. Večerně absolvovala gymnázium a střední pedagogickou školu. Poté dálkově vystudovala pedagogickou fakultu v Ostravě. Učila na základní škole v centru Bohumína. V roce 1968 podporovala obrodný proces zvaný pražské jaro. Po 21. srpnu 1968 protestovala proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Neprošla prověrkami straníků v roce 1970. Byla vyloučena z komunistické strany a nesměla učit. Po roce ve slévárně bohumínských železáren se mohla vrátit do školství. Až do důchodu učila na základní škole v okrajové části Bohumína Skřečoň. V době natáčení (2022) žila v Bohumíně.