The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Jaroš (* 1940)

• narodil se 2. ledna 1940 v Boskovicích

• chodil na střední průmyslovou školu v Pardubicích

• studoval chemii na VŠCHT v Pardubicích

• roku 1968 držel pětidenní hladovku proti sovětské okupaci na skále Milenci v Adršpachu

• pro odmítnutí prověrek byl vyhozen z práce

• přesídlil do Broumova

• živil se jako kominík

František Jaroš se narodil 2. ledna 1940 v Boskovicích. S tímto městem byla spojená i jeho nejranější a zároveň dost děsivá vzpomínka z konce druhé světové války. Tamní nádraží se často stávalo terčem náletů a jemu v hlavě utkvělo náhodné setkání se sousedem. „Měl tmavý kabát něčím pocákaný“, byl to mozek jeho spolucestujícího z vlaku, který byl náletem zasažen.

Tatínek pracoval na volné noze, obchodoval „se stroji všeho druhu“, jak hlásal štít na jejich domě. Maminka byla v domácnosti. Byla to prý ještě doba, kdy by bylo pro chlapa ponižující, kdyby neuživil rodinu. František byl nejstarší z pěti sourozenců. Rodina se přestěhovala do Ústí nad Orlicí, kde začal asi v roce 1946 společně s jedním bratrem chodit do Vlčat v obnoveném Skautu. Stihl s nimi jeden letní tábor: „Než nás soudruzi rozpustili“. Starší skaut Petr Pekárek neformálně vedl další chlapce i po zákazu asi tři následující roky až do své nešťastné smrti při pádu z koně.

Kolo koupili těsně před měnovou reformou

„Školu jsem nikdy nebral smrtelně vážně“, ale učení mu šlo a známky nosil dobré. Po dokončení měšťanské školy v Ústí nad Orlicí chtěl pokračovat v Trutnově na lesnické škole, ale pro velké množství zájemců nebyl vybrán a šel na Střední průmyslovou školu chemickou do Pardubic.

Po roce 1948 pracoval tatínek ve slévárně. Pokud jde o měnovou reformu, měl „ohromnou kliku“. Tři roky si šetřil na kolo a koupil si ho dva týdny před znehodnocením měny. Jeho rodina byla chudá a nepřišla tedy o žádné peníze. Oficiální propaganda šla mimo něho, rodiče před dětmi politiku neřešili a když ano, mluvili spolu německy, aby jim děti nerozuměly.

Maminčini rodiče byli vídeňští Češi. Ve 20. letech 20. století se z ekonomických důvodů vrátili do Čech. Dědeček dostal nabídku ze strojíren v Adamově. Zemřel v roce 1937 a pamětník ho již nezažil. Babička nedala až do konce života dopustit na monarchii a s režimem v Československu se nikdy nesmířila. Přestože byla až bigotní katolička, po smrti Klementa Gottwalda prohlásila: „To mu přeju! Dobře mu tak, neznabohovi!“. Prarodiče z tatínkovy strany byli z Lysé nad Labem. Dědeček byl zapřisáhlý masarykovec, Sokol a ochotník. Prázdniny trávil se sourozenci u obou. Lysecký dědeček byl pedant a „drezíroval je“. Jestřebská babička jim dávala volnost, protože chodila vypomáhat sedlákům na pole a na děti měla málo času.

Nenechám se prověřovat bábou z domácnosti

Když František nastoupil na průmyslovou školu do Pardubic, bydlel rok na internátě. Jednou s kamarádem uvěznili za pomoci skříně vychovatelku v kanceláři, aby se zbavili dozoru. Na její výzvy a nářky nereagovali a na skříň navíc napsali „Ředitelka je vůl“. Bolševické vedení internátu je vyhodilo a museli si najít podnájem. Vedení školy incident naopak nijak nerozmazávalo. Vyučující tam byli často za trest po zrušení gymnázií nebo konfliktu na jiné škole. Ruštinu ho učila žačka F. X. Šaldy a jazyky pamětníkovi nikdy nešly. Vzpomínal, jak se mu při maturitě snažila pomoct, i když otázce vůbec nerozuměl. Maturitu nicméně úspěšně složil, dál už ale studovat nechtěl.

Nastoupil na vojnu do Červené Vody a po roce se dostal k „podřadnému“ motostřeleckému pluku do Benešova. Potkal tam zajímavé lidi-synovce Vítězslava Nezvala, syna Otty Wichterleho, Františka Halase mladšího. Zdeněk Nezval se připravoval na přijímací zkoušky. František zjistil, že by měl jako vysokoškolák kratší vojnu, rozhodl se tedy přihlásit na Vysokou školu chemicko-technologickou do Pardubic, kam se i dostal.

Od třetího ročníku se věnoval fyzikální chemii, bavilo ho to a po absolvování na škole zůstal na stipendium jako aspirant a posléze ještě rok jako zaměstnanec. To už byl ale rok 1970 a období prověrek a jeho jako mladého a bez závazků nic nenutilo k existenčním ústupkům. Před prověrkovou komisi se nedostavil a před člověkem, o kterém spolehlivě věděl, že jim to donese, prohlásil: „Nenechám prověřovat bábou z domácnosti“. Následovala výpověď, které se nebránil. Na škole stejně neměl chuť zůstat, protože se „nechutným způsobem“ normalizovala.

Vylezl jsem na Milence, že tam budu držet hladovku

František se vůči režimu nijak ostře nevymezoval, bral ho jako něco, co zkrátka je. Spíše si ze spousty věcí dělal s kolegy či kamarády legraci. Sbírali regionální a stranický tisk hlavně z období po roce 1948 a tam byly „kouzelné věci“. Po vyhození spousty novinářů tam pracovali lidé, kteří „o češtině neměli páru“. Vyhledávali v článcích hrubky a vyvěšovali si je na horolezeckou nástěnku na fakultě. Dodnes si pamatuje závěr jednoho z textů, který pojednával o problémech s kvalitou výrobků po znárodnění nějakého podniku: „A tak doufáme v nadále jasnivější vývoj ve zmetkovitosti našich výrobků.“

Na vysoké škole se dostal do party lidí, kteří ho přivedli ke skalám a lezení a kteří vnímali režim více jako nepřítele. V listopadu 1967 došlo na strahovských kolejích v Praze k protestům studentů kvůli neustálým výpadkům elektrického proudu. Petr Jandík z jejich lezecké party s nimi byl v kontaktu a přivezl prohlášení, které uvádělo události na kolejích na pravou míru. Pamětník s dalšími kamarády ho pak rozvěšovali ve škole a na kolejích v Pardubicích. Nakonec si dva z nich zavolal kvestor a kamarád Mirek následně „dobrovolně“ z fakulty odešel. Františkovi o nic nešlo a rozhodl se „šprajcovat dál“. Překvapivě se nic nedělo a vyhozen nebyl. Vlivem nových známých se během jara 1968 „asi trochu zradikalizoval“ a začal s „promyšlenou opozicí“.

Když se ráno 21.srpna 1968 od své domácí dozvěděl o okupaci Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy, sedl na vlak a jel do Prahy, kde se jako ostatní bezcílně „motal“. Druhý den se vrátil do Pardubic, ale ve škole nevydržel a vyrazil do Adršpachu. „Vylezl jsem na Milence, že tam budu držet hladovku,“ vzpomíná. Vydržel to pět dní a pak pro něho přišli kamarádi, ať „neblbne“. Byl zesláblý, tak mu museli pomoci slaňovat a pak do něho u ohně „nalili dvě piva“. O své akci předem nikoho moc neinformoval, byla to pro něho „individuální vzpoura“. Možná i proto pro něho jeho hladovka neměla žádné následky. Jeho již zmiňovaný odchod z fakulty v červnu v roce 1970 s ní prý nesouvisel.

Pohlednice jako v Kunderově Žertu

Po vyhazovu se „odstěhoval“ s kamarádem na léto do Tater, tábořili venku, jednou týdně nakoupili jídlo a pití, jinak byli v horách. Bylo to nejkrásnější léto jeho života. Při jednom nákupu objevili v novinách zprávu o odhalení amerického agenta Jiřího Šulce. Koupili z legrace pohled pro kamaráda shodného jména Juru Šulce, který působil na Katedře organické chemie na Vojenské technické akademii v Brně.  Na pohled napsali: „Zdar šéfe, zbraně a dolary došly v pořádku. Po neděli začneme s věšením komunistů. Podej o všem zprávu do centrály v západním Berlíně.“

Koncem léta se Jura objevil v Tatrách, ale o pohlednici nic nevěděl. Později za ním ale přišli dva pánové a chtěli vědět, kdo lístek poslal. Po týdnu Jurovi v práci sdělili, že bude lepší, když si najde jiné místo. Naštěstí byl hned přijat do prestižního Makromolekulárního ústavu v Praze, který tehdy vedl Otto Wichterle.

Do Jakešovy vísky

Po návratu z Tater odešel František do Liberce, kde měl blízko do skal. Nastoupil do stavebního družstva Inspira. „Bylo to družstvo „lemplů“, kde řemeslu nikdo nerozuměl“, dodává. Později získal velmi dobře placenou práci pro Lesní závod, kde byla výborná parta hajných a kde vykonával výškové práce. Pak byl asi rok na nemocenské po pádu ze skály a musel řešit nemocenské pojištění. Jeho různá povolání totiž nebyla trvalým pracovním poměrem. Po uzdravení v roce 1973 mu na příslušném úřadě řekli, že člověk v jeho věku musí mít trvalý pracovní poměr. Díky kamarádovi z Adršpachu sehnal práci u Geoindustrie u vrtů, kde se pracovalo na turnusy a tím pádem byl čas na výlety do skal a lezení. Vydržel tam osm let a pak se potkal se svou budoucí manželkou, která byla z Broumova. Sehnat zaměstnání v této „Jakešově vísce“ nebylo vůbec snadné.

Díky dalšímu kamarádovi - horolezci našel místo kominíka, přestože neměl výuční list ani žádné zkušenosti. „Ostudy jsem si nadělal dost, než jsem se zaučil a než se mě ujali místní kominíci.” Chtěl se ale vyučit a začal jezdit do školy v Semilech. Náhodou tam potkal svého bývalého studenta z Pardubic, který ho měl vyučovat chemii. Bylo mu to ale trapné stejně jako dalším vyučujícím, tak měl kromě účasti na kominických předmětech volno a mohl chodit lézt. Řemeslo ho začalo bavit, byla to trefa do černého. „Jestli bylo za komunistů nějaké svobodné povolání, tak to byli kominíci,“ vypráví. Práci si organizoval sám a měl svobodu. Po roce 1989 si udělal živnostenský list a řemeslu se věnoval dál.

Kůň, který nejlíp táhne v jednospřeží

O Chartě 77 pamětník slyšel, ale na Broumovsku moc informací nebylo. Tento kraj byl na okraji, mimo dění a on se věnoval spíš svému soukromému životu a skalám. Rok 1989 ho překvapil, protože Československo bylo takové „maloměšťácky zateplené“. První dění v Praze zaregistroval jen okrajově. Když se sešli lidé v Broumově na náměstí, šel se také podívat, ale organizačně se nezapojil. Později se nechal „vyhecovat“ kamarádem Václavem Hrzánem a krátce působil v nově založené Občanské demokratické straně. Nebylo to ale nic pro něho.

František nikdy nebyl kolektivní ani organizační typ, byl spíše sólista. Už v mládí pochopil, že je „kůň, který nejlíp táhne v jednospřeží“. Nebál se ozvat a žil si po svém. Ještě v roce 2019 si občas zalezl.