František Jaroš

„První kontakt vlastně s tímhle přišel až na průmce. Zase, já jsem neměl problémy se na průmku dostat, nikdy mně nikdo nic nepředhazoval, i když tatík byl soukromník, ale nikdy jsme s tím problémy neměli. Až teprve na průmce jsem najednou zjistil, že jsem tam takový benjamínek. Že kolem mě je spousta spolužáků o ty tři roky starší, kteří neměli šanci jít po základce rovnou na průmku. Nahnali je do učiliště, tím ztratili tři roky a pak teprve teda se nějak vždycky na tu průmku zase propasovali a dostali. Jak teď poslouchám ty kecy, že zase chtějí děcka tlačit na ty učiliště, tak se mi otevírá kudla v kapse, protože mezi nimi byla pak dobrá polovina, kteří si dál udělali vysokou…“

„Ráno mě vzbudila domácí, že jsme obsazovaní. Sbalil jsem se, šel jsem na vlak, jel jsem do Prahy. Dvacátého prvního jsem se tam motal jako většina, co se tam motala bez nějakého logického a organizačního záměru. Druhý den jsem se vrátil do Pardubic, ale už jsem ve škole nevydržel. Sbalil jsem se, jel jsem do Adršpachu, vylezl jsem na Milence, že tam budu držet hladovku. Tak jsem ji pět dní držel. Pak pro mě známí kluci 'Adršpašáci' vylezli a řekli mi: 'Neblbni, nemá to cenu, pojď dolů.' Už jsem neslezl. Sice jsem ještě sám slaňoval, ale už mě přitom museli jistit, už jsem byl nějaký rozlepený. Pak jsme si u Náchodské boudy udělali oheň, nalili do mě dvě piva a já jsem ztuhnul.“