Jaromíra Jarošová

* 1934

  • "Jak byla ta Milada Horáková popravena. Já hodně dlouho jsem pořád měla v mysli to, co oni nám řekli. Že to byla zrádkyně, že to byla hrozně špatná ženská, protože to se tam nemohla říci pravda. A já jsem tomu jako věřila, právě z toho, že jsem si říkala, že válka není, je to výborný, teď budeme žít v klidu. A najednou tohle, ty procesy, hlavně ta padesátá léta. To já už jsem byla dospělá a teď jsem to teprve začala trošku chápat, ale pořád tu Miladu Horákovou jsem vnímala, jak oni mi říkali, jak oni říkali. A až teprve teď, jak vyšel ten film, tak jsem si ho fakt poslechla a já jsem prostě úplně změnila názor, kterej jsem předtím vůbec neměla. Já jsem to nemohla pochopit. Já jsem si říkala, ježiš matka a ona se dala do politiky a měla doma dítě, to bych v životě neudělala, raději bych politiku... všechno bych řekla, že je správný, jenom abych mohla to dítě vychovávat. A ono to bylo všechno úplně jinak. Ona to řekla, ona pak opravdu prostě všechno... protože oni jí řekli, že když se přizná, že opravdu to dělala, tu politiku proti tý komunistický straně, tak že ji propustěj. A oni nakonec ji nepropustili, stejně ji zabili."

  • "... tam nějaký hukot toho letadla a teď jsem slyšela, jak to střílí. Oni měli kulomet a teď to z toho kulometu... Tak já jsem prostě nevěděla. Říkala jsem si, no tak co. Šla jsem po cestě z tý školy, tak jsem si vlezla do příkopu, lehla jsem si, naštěstí tam byla velká tráva , tak jsem moc vidět nebyla. A on prolít a střílel a naštěstí mě teda netrefil."

  • "A se stalo, že tu naši rodinu v tý vesničce, v Polomi, někdo udal. A udal je Němcům, že se tam tohle děje, a samozřejmě toho mýho dědečka a mýho jednoho strýce a druhýho strýce přivezli... odvedli Němci. Bohužel, pak se dozvědělo, že ten, kdo je udal, byl farář ve vedlejší vesnici. A teď když se tohle stalo, tak samozřejmě toho nejmladšího bratra [matky], toho při výsleších úplně ubili, ten ani do toho koncentračního tábora, do Terezína.... odvezli je do Terezína... ten se tam vůbec nedostal, protože toho zabili předtím. A ten starší maminčin bratr, ten prostě... toho odvezli a tatínka taky, tatínek maminky, můj dědeček. No tak byli v Terezíně, můj dědeček tam má dokonce, jak jsou tam ty náhrobky - to byl František Urban - no a tak prostě ten tam má tu cedulku, kdo tam všechno zemřel. Ale ten maminčin starší bratr, ten mladší, ten se teda nedožil toho, ten tam teda byl v tom koncentračním táboře, ale nějakým způsobem se mu podařilo utéct. Nevíme, já to dodneška nevím, třeba mi to řekli, ale já si to nepamatuju, to bych si vymyslela, ale tomu se to podařilo utéct, tak se dostal mezi ty partyzány a zase byl nějakou tou spojkou, do konce války to takto přežil."

  • "A právě v tý vesničce [Polom] v těch hlubokých lesích, tam přistávali za války ti partyzáni. A ta naše rodina, tedy ten můj dědeček a ti moji dva bratři [strýcové], tam zůstali už potom, to už bylo jako během té války na začátku. A oni ty partyzány... oni jim nosili jídlo, oni jim nosili ošacení a zase ti partyzáni jim dávali zprávy, které oni posílali dál jiným partyzánům. A to byly takový určitý jednotky, jak se tomu říkalo, ty tajný. A tak se to šířilo všechno dál."

  • "Na tu Květnou neděli, právě, to byl velký nálet. A my jsme s maminkou [a bratrem] šli dolů [do sklepa] a najednou obrovská rána. Maminka nás vždycky přikryla dekou, protože to byl děsnej hukot, jak to vybuchovalo, ty bomby. A když prostě... ona nás přikryla tou deku, abychom to neslyšeli. A nejednou byla strašná rána, a to jsme věděli, že to muselo někde spadnout blíž. A taky ano. My jsme měli 200 metrů školku, kam chodily děti, tam přímo ta bomba prostě spadla, do tý školky. Naštěstí to byla neděle, kdy tam nikdo nebyl. To bylo velké štěstí, protože jinak by to prostě bylo katastrofální. Jenomže ta naše vilka, ne tedy naše, ale tam, kde jsme bydleli... samozřejmě, okna byly... ta tlaková vlna je vyrazila a ten nějakej odlitek z tý bomby, nebo jak to vylítlo, tak to prolítlo střechou a akorát tam, kde jsem měla postel."

  • Full recordings
  • 1

    Dolní Podluží, 11.12.2018

    (audio)
    duration: 01:29:06
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Odlitek z bomby prolítl střechou tam, kde já jsem měla postel

V mládí
V mládí
photo: PNS - archiv pametnice

Jarmila Jarošová, za svobodna Špacová, se narodila 24. září 1934 v Praze. Byla nejstarší ze tří dětí. Rodina její matky pocházela z Vysočiny. Za války se zapojili do pomoci partyzánům a dědeček Ladislav Urban za to zaplatil životem. Základní školu navštěvovala v Praze 9 a také ve Strančicích u Prahy, kam se rodina odstěhovala poté, co 25. března 1945 nálet na Prahu poničil jejich dům ve Vysočanech. Vystudovala střední zdravotní školu a nástavbové diplomové atestace. Pracovala v mnoha odvětvích zdravotnictví, svou kariéru završila na pozici krajské zdravotní sestry, z této pozice odešla do důchodu.