Jaroslav Javorský

* 1947

  • „No, a požádal Aničku, aby šla s ním. A to jsem věděl, že už bude zle, protože ona byla dokonce naučená na to, že když třeba, já nevím, ukážu takhle, tak že má říct ten druhý připravený slogan, který byl… něco říct. Nebo kdybych udělal takhle, tak zase něco má říct jiného. Prostě byly naučené asi tři nebo čtyři takovéhle věty, které vlastně uměla říct německy. On mluvil tedy německy hrozně špatně, ale mluvil. Takže byla smůla, že třeba nemluvil anglicky, pak by ona třeba obstála líp, ale… Každopádně si potom přišli i pro mě a pro malou, tu malou si vzala nějaká vojanda, která tam přišla, ženská, a mě si odvezli už v želízkách.“ – „Jako že vás v tom vlaku sebrala tedy bulharská policie, po téhle kontrole?“ – „Ano.“ – „Tu Aničku odvedli někam, vy jste nevěděl, kde je?“ – „To jsem nevěděl, kde je. Já jsem více méně stál na tom nádraží nebo na tom perónu a vlak na svobodu mi prostě ujížděl. Takže to byl dost silný zážitek, který já do smrti nezapomenu.“

  • „Vzhledem k tomu, že nemohla rovnou z České republiky vycestovat, ať už jakkoliv, tak jsme to naplánovali, nebo respektive já jsem to naplánoval tak, že by to mohlo jít přes Bulharsko. Měsíce jsem sháněl podklady k tomu, jak by se to nejlíp dalo udělat, no a vymyslel jsem takový plán na základě těch znalostí v té době, které jsem měl nebo které jsem mohl získat s tím, že já na československý pas odletím do Turecka. V Turecku budu mít už pas na jiné jméno, falešný, s kterým přejdu do Bulharska. A s falešnými pasy, které ale budou více méně odpovídat vizuálně trošku, bude moct i ta Anna s tím dítětem přejít se mnou zpátky do toho Turecka. No, a pak už bylo jenom – protože Turecko v té době samozřejmě nevydávalo zpátky – a byl možný kontakt přímo s německou ambasádou. Takže to tam bylo předem domluveno, že v případě, že se tam dostaneme, tak že tam bude pro mě i pro ni připravená možnost transportu do Německa zpátky.“

  • „No, když jsem já přicházel k tomu autobusu, tak jedna taková perlička: my jsme byli samozřejmě jako muklové vycvičení všude – než se vstoupí do jakékoliv místnosti – smeknout a opucovat si boty. Protože se vědělo, že ta výměna bude přenášená, tak Vláďa Škutina, který byl velice dobrý přítel naší rodiny ze Švýcarska, přiletěl do Heilbronnu a seděli všichni doma u televize a koukali se, protože nikdo nevěděl – ani ten hlasatel nevěděl –, kdo je kdo. Oni to prostě dali naostro, nebyli informovaní, takže jsou tam někdy i nesmyslné hlášky. První, kdo mě poznal, byl Škutina – a právě proto, že jsem smeknul a čistil si ty boty. Protože říká: ‚Podívejte se, to je on, to je on, mukl, pucuje si boty a smeká!‘ Takže to je jenom perlička při mém vstupu do toho autobusu.“ – „A to jste smeknul ten 'klobouk svobody', který vám dali, aby nebylo vidět, že jste úplně…?“ – „Ano“ – „Tam si vás převzali jaké úřady? Američani?“ – „Tam vlastně byl už jenom doprovod ve formě amerických pistolníků a řidič a pak přišel štábní lékař v nějaké šarži důstojníka, prostě tam přišel chlap z americké armády. U každého se zeptal, co nám může poskytnout nebo jestli se cítíme v pořádku, jestli nepotřebujeme nějakou zdravotní prohlídku. A pak už za burácení davu, který vlastně nás vítal na té druhé straně, jsme v tom špalíru odjeli na letiště.“

  • „Ráno, jak jsem říkal, jsme se potkali s Šaranským na tom výměnném postu v koupelně a pak nás ještě dovedli dolů na snídani. Nahnali nás do Barkase a v tom Barkasi v podstatě už jsme neměli ani pouta, protože ten den předtím jsme přijeli v poutech, oba dva. Ta pouta nám sundali až vevnitř v té vile. Víceméně jsme si směli sednout vedle sebe, takže celou tu dobu, co jsme jeli, jedno auto před námi, jedno auto za námi, my s tím Barkasem uprostřed a jeli jsme směrem na Berlín. To jsme věděli, že se vracíme tou samou cestou, ale nevěděli jsme kam. Až nakonec jsme viděli ty ukazatele, že nás to vede na Potsdam, což bylo z té strany Glienického mostu, kde je Východní Berlín. Tam s tím Barkasem zastavili, vyšli ven a hlásili, že nás tam tedy předávají zase další partě. No, a my už jsme viděli před sebou – asi tak čtyřicet metrů od nás – ten Glienický most, zastavěný doslova a do písmene auty od CIA, možná i od Stasi, tam měli nějaké… Bylo tam spoustu lidí, nepřehledné, za chvíli – ty chvíle se samozřejmě lišily od toho, jak to člověk v ten moment viděl, protože tím, že jsme byli nedočkaví, tak všechno trvalo hrozně dlouho – než někdo přišel, než nám někdo řekl, co bude, jak bude. Takže první, který přišel, tak byl ten advokát východoněmecký, ten pan Vogel. Ten nás přišel seznámit s tím, že budeme propuštěni, ale že to ještě chvíli bude trvat. Že nás seznámí postupně s tím, co bude, kdy bude, jak bude.“

  • „No, ta první hladovka dopadla takovým částečně neúspěchem z toho důvodu, že po třiceti dnech, když už jsem měl takzvaně vysokou koncentraci toho acetonu v krvi, což byly tři křížky, to se počítá na křížky, takže tři křížky prostě byly pro ně avízo s tím, že mě musejí odvézt do nemocnice. Eskorta, velká opatření a mimoto jel se mnou starý kriminálník, který když se dozvěděl, že jsem na hladovce, tak to byli takoví ti, kteří to prostě brali jako sport. Říká: ‚Já když jsem se dozvěděl, že jsi na hladovce, tak jsem ji vyhlásil taky, protože jsem si říkal, že s tebou bude sranda a že se podíváme do Prahy.‘ To byl takový starší, už protřelý vězeň, jmenoval se Jarda Vinč. No, tak ten jel se mnou. Nevím, jestli byl taky svým způsobem… aspoň myslel jsem si to, do té doby, než jsme přijeli do Prahy na Pankrác. No, a on hned vytáhl někde, kde [je] měl schované, cigaretu a v tom nemocničním pokoji začal dýmat. Tak jsme se pohádali trošku. Za chvíli tam přišel šéf toho oddělení, nějaký kapitán Suda, o kterém jsem se už zmiňoval. A ten prostě začal pouštět nejdřív hrůzu, no a pak došlo tedy i na obušek. Nejdřív toho Jardu, pak mě a doslova a do písmene nás dva dokopal na samotku. To už jsme byli oblečení v takových těch – tenkrát známých modrobílých pruhovaných pláštích, to byly vojenské mundúry pro nemocnici. A v té samotce, kde mě zavřel, mě nechal zavřít vodu a nechal mě tam tři dny bez vody. Vy si nedovedete možná představit – tři dny bez vody není pro normálně zdravého člověka takový problém, ale když jste v hladovce po třiceti dnech, máte v ústech úplně sucho, je tam cítit z vás – z kteréhokoliv póru –aceton, tak tři dny bez vody, to je pokus o vraždu.“

  • „Dali mě na takzvanou mačkárnu skla – od železnobrodského skla – která vlastně měla asi čtyřicet pecí na výrobu okrasných perel, to znamená, to jsou vlastně ty kuličky z náhrdelníků, které se potom nějakým způsobem upravují a krášlí se jimi naše ženy. Když mně řekli, že půjdu na mačkárnu železnobrodského skla, tak ti kolem mě, co tam nemuseli jít a šli třeba někam jinam, tak říkali: 'No, ty ti dali.' Tohleto slovo vlastně, to 'ty ti dali', to mi znělo v uších až do té doby, než jsem poprvé přišel na tu první šichtu. To bylo někdy… nastupoval jsem na šest hodin ráno, čili dalo by se říct, venku ještě skoro tma. My jsme tam přišli nebo přivedli nás z toho baráku na to pracoviště, celou tu ranní směnu, no a postavili nás tam. Ještě ta směna před námi dodělávala, to znamená, že jsem tam viděl, jak se ti lidi u toho tváří, viděl jsem žhoucí pece a ten ruch, který tam byl. V hlavě mi teda, musím přiznat, prolétlo, že takhle nějak asi vypadalo v mých představách Danteho Peklo.“

  • „Vyšší vojenský soud, tak jako prokurátor, se scházeli vždycky na Pankráci, čili k tomu soudu mě odvezli z té Ruzyně na Pankrác, byla vyloučena veřejnost. Jedině kdy pustili veřejnost – a to tam tedy nechali lidi, kteří byli nějak prověření, to znamená moje strýce tam nechali, sestřenici a bratra od Aničky. Takže tam bylo asi deset lidí, kteří si potom směli vyslechnout ten rozsudek, který předseda senátu pronesl – a ten byl velice stručný. On ho tedy četl samozřejmě celý, ale důležité tam bylo to, že jsem vinný nebo uznán vinným ve všech bodech obžaloby – ke ztrátě vojenské hodnosti, ke ztrátě majetku a k odnětí svobody na dobu konání třinácti let s tím, že jsem zařazen do tzv. třetí nápravné skupiny, což znamenalo v té době jedinou věznici v České republice [Československu] – Valdice.“

  • „Já jsem samozřejmě v těch mých jednadvaceti dvaadvaceti neměl potuchy o tom, co takový aparát jako vojenská kontrarozvědka je schopný... nebo co je možné taky reálně dotáhnout do konce. Ale zase to vezmu retrospektivně. V těch tajných spisech jsem se dočetl, že než jsem vyjížděl, tak ten náčelník třetího oddělení té vojenské kontrarozvědky si předvolal toho mého řídícího pracovníka a řekl mu, že doufá, že on za mě ručí. Aby mně znova zdůraznil, že si nebudou brát servítky, kdyby… Jinými slovy řečeno, on to řekl prostě potom tak, že stojí stoprocentně za mnou, že všechno, co budu potřebovat, mi dají k dispozici. Hlavně když tedy budu loajální. A hlavně když tedy v té době, co tam budu s rodiči, nebudu myslet, jak se říká, na zaječí. V případě, že bych tedy snad myslel, tak je mi jasné, že nějaká autonehoda… A teď řekl číslo auta, HN19, to bylo číslo našeho NSU Prinz, kterého jsme tam dostali jako rodina k dispozici v době, kdy táta hrál pro Neckarsulm, pro automobilku. Takže bylo jasné, že to mají zmapované. A řekl prostě: ‚Stát se může ledacos. Náhoda. To neuhlídáte. Takže doufám, že budete hodný a vrátíte se nám celá rodina. A pak uvidíme dál.‘ Takže to byl ten hlavní důvod, proč… Já jsem říkal: 'Já bych tam byl zůstal hned.' Ale prostě měl jsem strach.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 06.07.2021

    (audio)
    duration: 01:57:02
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 09.08.2021

    (audio)
    duration: 01:56:45
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 25.10.2021

    (audio)
    duration: 01:56:59
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 23.11.2021

    (audio)
    duration: 01:58:53
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 07.02.2022

    (audio)
    duration: 01:11:43
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 6

    Praha, 10.12.2022

    (audio)
    duration: 01:52:03
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Dlouhá cesta na Most špionů

Jaroslav Javorský v "hučce svobody", 2022
Jaroslav Javorský v "hučce svobody", 2022
photo: archiv pamětníka

Jaroslav Javorský se narodil 31. května roku 1947 v Praze. Absolvoval gymnázium a poté dvouletou nástavbu při střední ekonomické škole v Karlových Varech, obor provoz a ekonomika cestovního ruchu (1967). Během základní vojenské služby byl v srpnu 1968 zajat sovětskými okupačními vojáky, ale spolu se sedmi dalšími muži se mu podařilo odzbrojit stráž a uniknout. V roce 1969 se stal na základě vydírání nedobrovolným spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky (VKR). Roku 1977 emigroval i s bratrem a rodiči do západního Německa, kde se živil mimo jiné jako tenisový trenér. Ještě v tomtéž roce se pokusil propašovat na Západ z Bulharska svou tehdejší českou přítelkyni a její dceru, byl však zatčen, deportován do Československa a roku 1978 odsouzen ve vykonstruovaném procesu za údajnou špionáž k 13 letům odnětí svobody. Většinu trestu si odpracovával v krutých podmínkách ve věznici Valdice, kde mimo jiné držel opakované hladovky. V roce 1986 byl zařazen do tzv. výměny špionů na Glienickém mostě mezi Berlínem a Postupimí. Žil pak v západním Německu, kde se mimo jiné účastnil příprav na založení exilového nakladatelství, které nakonec – po pádu komunismu – vyústily v podporu knihovny zakázané literatury Libri prohibiti. V roce 1990 založil agenturu Bohemia, která po otevření hranic mezi Československem a Německem napomáhala vzájemnému obchodu. I dnes (2023) je obchodníkem a majitelem firmy Bohemia-Grafia, specializované na tiskařské stroje. V roce 2023 žil Jaroslav Javorský s rodinou nedaleko Prahy, měl české i německé občanství.