Ladislav Jaworek

„At už to byla čpavkárna, ať už to byla benzolka, ať už to byla tlaková stanice, všude něco smrdělo, protože se to vyvíjelo z koksárenského plynu. Koksárenský plyn šel přes kondenzaci a přes benzolky a přes různá zařízení, kde se ty deriváty chytaly. Dehet, čpavek, síran amonný. Takže všude byla jiná vůně, jak se říká. Nejhorší to bylo asi na koksových bateriích. Tam to taky nebyla žádná práce s medem. Protože dokud nepřišla mechanizace, tak třeba při otevírání dveří, a to si pamatuji jako dnes, se všechno otevíralo ručně takovými klíči, které byly nasazovány. A bylo to pro ty chlapy dost fyzicky náročné.“

„Opravovali jsme různé stroje nebo jsme připravovali pěchy. Protože na armádě [Koksovna Československé armády] byl pěchovací systém. Jsou dva systémy výroby koksu. Ostrava měla sypaný systém, Karviná pěchovací systém. Bylo třeba připravovat pěchovadla a různé opravářské práce, jako byla příprava sít na třídírny, příprava drtičů. Prostě různé práce. Čím víc práce člověk prošel, tím víc toho uměl. Dělal jsem i v chemickém provozu ve čpavkárně. Kam bylo potřeba, tak nás kluky přidělovali. Dělali tam olováři. Pomocníka potřeboval i svářeč. Do vojny jsme cirkulovali po celé koksovně. A byla to jediná příležitost, jak poznat celou koksovnu a nejvíce se naučit od starších zámečníků.“