Jaromír Jan Jech

„S ženou jsem o tom mluvil a ona říkala: ‚Tak jdi na to shromáždění.‘ Tak jsem na to shromáždění šel a to se pak stalo mým osudem po roce 1989. Masy lidí tam byly, mluvilo se o tom, co všechno musíme udělat, jaké změny nastávají, a pak byl konec. Já jsem si říkal: ‚Tohle je pěkné, ale co s tím? Když něco chceme, tak musíme vědět, co budeme dělat, co a jak bude.‘ Tohle bylo den po mém příjezdu, ale vzápětí jsem se stal členem OF. Ten první den ale ještě ne. To jsem jenom pár lidí, které jsem znal a kterým jsem důvěřoval, začal oslovovat přímo tam. Byli to lidi, se kterými jsem například hrál hokej nebo které jsem znal jako mé učitele, některé jsem znal z koncertu, z divadelního kroužku… tak jsem je začal oslovovat s tím, že za tři dny už bude zase něco jiného, ale že se musíme nějak připravit. Měl jsem takový sešit, kam jsem si psal jejich jména, telefony, a začal jsem tak nějak řídit to, co bude.“

„Mám tady výčet zemí spojených s vašimi pracovními a studijními cestami – Anglie, Belgie, Bulharsko, Dánsko, Finsko, Francie, Gruzie, Itálie, Izrael. Tam všude jste byl…“ – „Tam všude jsem byl a zabýval jsem se tím, jak tam veřejná správa funguje. Od komunální úrovně až po kraje, i když ty všude taky nemají, a až po tu vrcholovou úroveň. Na Ukrajině jsem byl v Doněcku. Byl jsem tam tehdy s Petrem Pithartem, kterého mám velmi rád. Ta beznaděj z toho byla cítit. Historicky je to tam pro ně mnohem těžší než pro nás. Z feudalismu tam rovnou přišla sovětská moc. Všechno tam u nich řídily fabriky – školy, zásobování, všechno. Pak se to zbortilo, nastal absolutně divoký trh a byly tam desítky procent nezaměstnaných, kteří živořili doslova na ulicích. A do toho v dobré víře, svit v očích, takové nějaké neziskovky ze Švédska, Norska, sedí tam na rozvrzaných židlích a mají tam jeden počítač – o to ale tak nejde. Podstatné je, že tam není vazba na veřejnou správu. To je základ v každé zemi, která má něco společného s tou naší euroatlantickou civilizací, demokracií. Tam musí být vazba na veřejnou správu. Od toho ta legislativa je. Obce jsou tady za něco odpovědné. Jestli to předají neziskovce, aby se starala například o staré lidi, to už je věc jiná. Ale není možný, aby se to budovalo bez řádu, který tam nebyl. To pro mě bylo zase utvrzení v budování té linie obce – kraje – stát, na tento kmen aby se navazovaly všechny věci, které potom mají dopad na život lidí.“

„Jak si to může člověk vybavovat… Obdivuji ty lidi, kteří už v šesti letech věděli, že komunismus je nepřítel. U nás to byla taková jakoby legrace. Bydleli jsme s rodiči mojí maminky v jednom domě společně. Dědeček byl zraněný v první světové válce, shodou okolností v den, kdy já jsem se pak narodil, takže on to vždycky slavil jako svoje další narozeniny. Zůstal chromý na levou ruku, a přesto se vzdal válečné renty ve prospěch republiky. Babička s dědou byli velcí příznivci Masaryka. Byli silně pro první republiku. Navíc si na důchod postavili domek, ale komunisti jim do něj dali nájemníky, takže to těžce nesli. A babička to měla zvláštní. Ona chodila do kostela, visel tam ukřižovaný Ježíš Kristus, ale ona měla svůj výklad. Říkala: ‚To mu udělali komunisti.‘ Na druhou stranu rodiče nás moc nepoučovali. Chodil jsem do Pionýra, dostal jsem šátek, byl jsem na to v tom věku hrdý. Ale babička říkala: ‚Pozor, to udělali ti komunisti.‘ A v době, kdy nebylo zboží, ale jako dítě jsem to nijak strastiplně neprožíval, tak mi babička ukazovala ozdobná mýdla ve tvaru jablíček a citronu a říkala: ‚To jsme dělali my, kapitalisti.‘“