The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Jan Jech (* 1949)

• narozen 12. srpna 1949 v Praze

• s rodiči žil v Říčanech u Prahy

• otec Jaromír Jech učil na gymnáziu v Říčanech a pak působil jako vědecký pracovník v Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd

• v letech 1967–1970 studoval etnografii a archeologii v Brně, školu nedokončil

• od roku 1971 pracoval jako pomocný dělník v národním podniku Léčiva v Praze – Dolních Měcholupech

• v roce 1988 byl iniciátorem protestu proti plánované výstavbě věznice v Říčanech

• v roce 1989 působil v Občanském fóru, poté vstoupil do komunální politiky

• v letech 1990–1994 byl starostou Říčan

• v radě města působil v letech 2002–2010, v zastupitelstvu do roku 2014

• od roku 1990 je aktivní ve Svazu měst a obcí ČR

Jaromír Jan Jech se narodil 12. srpna 1949 v Praze do učitelské rodiny. Maminka učila na dívčí škole a otec, který vystudoval germanistiku a češtinu, učil na gymnáziu. Jaromír má mladšího bratra Tomáše.

Otec byl prvním jmenovaným profesorem na říčanském gymnáziu. V první polovině 50. let ale na krátkou dobu změnil své působiště. „Za generála Alexeje Čepičky se ve vojenství měnila terminologie, která byla zastaralá, pocházela ještě z Rakouska-Uherska, a byly v ní germanismy. Vzpomněli si na otce, který byl výborný češtinář. Udělali z něj majora a společně s Jiřím Šlitrem měnili názvosloví v armádní terminologii. Například vymysleli slovo Svazarm nebo splnili požadavek přejmenovat součástku na pušce zvanou čepička, protože prý nebylo vhodné, aby byl její název shodný s příjmením ministra obrany,“ vypráví Jaromír. Otec v armádě působil devět měsíců a prý byl rád, když mu smlouva skončila, protože se mu tato práce nelíbila. Hluboce se zajímal o folkloristiku a etnografii, většinu dalšího profesního života tedy strávil v Československé akademii věd.

50. léta dětskýma očima

Jaromír vzpomíná na atmosféru 50. let především skrze svou vlastní rodinu. Bydleli v Říčanech u Prahy v jednom domě společně s prarodiči z matčiny strany. Oba byli masarykovci. Dědeček utrpěl vážné zranění v první světové válce, a to ve stejný den, kdy se potom narodil Jaromír, takže spolu s vnukem slavil své „druhé narozeniny“. Zůstal chromý na levou ruku, a přesto se vzdal válečné renty ve prospěch republiky. Na důchod si prarodiče postavili domek, ale po roce 1948, kdy moc převzali komunisté, jim do domku nastěhovali cizí nájemníky, což prarodiče těžce nesli. Pak se tam ovšem nastěhovali Jaromírovi rodiče a nájemníci postupně odešli.

„Babička měla zvláštní pohled na svět. Chodila do kostela, kde visel ukřižovaný Ježíš Kristus, ale ona měla svůj výklad. Říkala: ‚To mu udělali komunisti.‘ A jindy mi babička ukazovala stará ozdobná mýdla ve tvaru jablíček a citronů a říkala: ‚To jsme dělali my, kapitalisti,‘“ vzpomíná Jaromír. Rodiče, kteří sami v komunistické straně nebyli, ho ale příliš nepoučovali. Mohl chodit do Pionýra, a když dostal pionýrský šátek, byl na něj ve svém naivním nízkém věku patřičně hrdý. „Obdivuji lidi, kteří tvrdí, že už ve svých šesti letech věděli, že komunisté jsou zlo,“ říká Jaromír.

Pražské jaro bylo nádherné období

Navštěvoval v Říčanech střední všeobecně vzdělávací školu a toužil se stát fotografem. Otec ho nicméně od této profese zrazoval, a tak se Jaromír přihlásil do Brna na Filozofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, obor etnografie. K té přidali pár dní před přijímacími zkouškami druhý hlavní obor, a to archeologii. Jak bylo totiž sděleno z vedení fakulty: „Jediný obor humanitního vzdělávání je pro náš stát nerentabilní.“ Studoval tam v letech 1967–1970, ale školu také kvůli nezájmu o archeologii nedokončil.

Nadějné období pražského jara 1968 prožil Jaromír v Brně. Komunistická strana pod vedením Alexandra Dubčeka se reformovala, společnost se liberalizovala, zrušila se cenzura a začalo se hovořit o tématech, která totalitní režim držel dvacet let pod pokličkou. Otevřely se hranice a lidé mohli cestovat na Západ. „Byla to doba nádherná. Hlavně jsme byli mladí. Vzpomínám na některé humorné věci z té doby. Měli jsme ve škole nějaké základy filozofie, asistent profesora přednášel středověkou filozofii a dával do různých příměrů, jak se ta doba v umění projevovala zploštěle. Obrazy byly zploštělé, lidé na obrazech měli stejnou pravou a levou ruku… Já seděl v posluchárně vzadu, ještě nám tam visel obraz prezidenta Novotného, takovým gestem jsem ukázal na jeho podobiznu a ten přednášející se na něj otočil a mluvil k němu. Celá posluchárna vybuchla smíchem a přednáška se změnila v diskusi o nutnosti změn,“ vzpomíná Jaromír.

Brigáda v Německu a invaze vojsk Varšavské smlouvy

O prázdninách před nástupem do druhého ročníku ho zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Byl tehdy zrovna na archeologické brigádě v západním Německu. „Byli jsme ubytovaní na venkově na statku. Když mě bytná probudila, ani ne vážně, ale spíše pobaveně mi řekla, že v Praze se střílí. Pak jsem to viděl v televizi, ale nechápal jsem, co se děje. Když jsem přišel na pracoviště, šéfové mi půjčili tranzistorové rádio, takže jsem na dlouhých vlnách chytil Plzeň a poslouchal, co se děje. Seděl jsem tam na takovém náspu, kolem jezdily vlaky, a brečel jsem. Věděl jsem, že život bude jiný, než jakým se dosud zdál,“ vzpomíná Jaromír.

Setkal se však také se zvláštní solidárností u lidí, od kterých by to nečekal. „Dělali tam tři vysloužilci z wehrmachtu, kteří přišli ze Sovětského svazu kolem roku 1960. Byli sami pro sebe, nebavili se ani s Němci, nezdravili, nic. Byli jen spolu, kopali, dělali. A tihle tři za mnou přišli, když mě tam viděli, a nabídli mi cigaretu. Beze slov jsme ji tam vykouřili a zase odešli. Prostě tito lidé, ti si se Sověty zažili svoje. Bez ohledu na to, kdo válku zavinil, tak taky asi chápali, v jakém rozpoložení se člověk ocitá, když nad nimi mají moc Sověti,“ vypráví Jaromír.

Brigádu v Německu si o měsíc prodloužil. Přijel za ním otec a dojednal mu ve Švýcarsku studijní stipendium a stáž. Otec sám byl kdysi velmi pečlivým studentem, ale za druhé světové války nemohl dostudovat. Po válce si Švýcaři brali k sobě na byt nejnadanější studenty ze zemí postižených válkou. Jaromír Jech starší tedy v poválečných letech studoval v Basileji. Paní, u které bydlel, říkal „maminko“ a byla také kmotrou Jaromíra mladšího. Otec měl tak ve Švýcarsku hodně známých a vyjednal Jaromírovi pokračování studií v Basileji. Měl dostávat tisíc franků. Jaromír ale o studia v zahraničí nestál. Toužil se vrátit do Prahy, kde na něj čekala dívka, jeho budoucí první manželka, která měla doma starou maminku, a odejít z Československa nechtěla. Nikdy svého rozhodnutí zůstat v okupovaném Československu nelitoval, i když situace pro Jechovy nebyla příznivá.

Dobrovolný odchod z univerzity a nástup do továrny

Otec po událostech roku 1968 a čistkách přišel o místo. Ocitl se na černé listině, když vyjádřil svůj nesouhlas se vstupem okupačních vojsk. „Nesměl publikovat. Například jedna z jeho prací se zabývala Věnceslavem Metelkou, Raisovým Zapadlým vlastencem. V 50. letech otec dělal v Pasekách nad Jizerou vědecký výzkum jeho pozůstalosti a výsledek práce – knihu – mu zakázali publikovat. Za tichého souhlasu nakladatele jsem se tedy stal autorem já – Jaromír Jan Jech. Proto někde figuruje i toto jméno, ačkoli autorem je otec – Jaromír Jech,“ líčí Jaromír. Otec nesl vyhazov a zákaz publikační činnosti velice těžce, nadále však vědecky pracoval doma, do šuplíku. Revoluce se dočkal, ale nestihl vše, co měl v plánu. Zemřel náhle po krátké nemoci v roce 1992. Po jeho smrti vyšlo například jeho pojednání o archetypální postavě Krakonoše.

V době, kdy otce vyhodili z ústavu, se Jaromír rozhodl ukončit studia, i když mu zbývaly pouze dva roky. Zajímala ho jen etnografie a folkloristika. Archeologie, která byla druhým povinným oborem, ho nebavila. „Ta folkloristika, to byl živý obor – jezdil jsem na staré baráky, mluvil s lidmi, zaznamenával, co zpívají, jaké mají kroje – to mě bavilo. Archeologie byla strašně suchopárná a už jsem toho měl plné zuby. Když mi pak nedali ubytování na kolejích a otce perzekvovali, odešel jsem. Uvažoval jsem, že dostuduji etnografii někdy později, ale byl jsem nakonec vlastně rád, že jsem odešel. Stejně bych se tím asi neživil,“ říká Jaromír.

Nastoupil jako pomocný dělník do národního podniku Léčiva v pražských Dolních Měcholupech, kde se mimo jiné vyrábělo i narkotikum do vojenských nemocnic na bojištích. „Byli jsme dost závislí na válce ve Vietnamu. Američani a Britové od nás odebírali narkotikum. Když pak válka skončila, několik let jsme chodili do práce, a nedělali jsme nic. Docházeli jsme na denní, noční služby, hráli karty a povídali si. Museli jsme být připravení, kdyby se něco stalo. V té době jsem si zařídil zkrácený pracovní úvazek a živil se ještě jako fotograf,“ říká Jaromír. Díky rizikovým příplatkům za práci s chemií měl v léčivech slušné peníze a ty se hodily, protože založil rodinu. Postupně se Jechovým narodily tři děti.

Protesty proti výstavbě věznice

V roce 1988 se kousek od domu, kde bydlel, mělo začít stavět sídliště pro vězeňské dozorce. Dle pamětníkových vzpomínek byla v Říčanech věznice z papundeklových domků a vězni tam stavěli průmyslové provozy a sklady. „Zároveň se měla vystavět další trvalá velká věznice, která prý měla být největší ve střední Evropě. Výstavba vysokopodlažních bytovek pro dozorce se plánovala v blízkosti mého bydliště na kopci a to se mi nelíbilo. Domluvili jsme se s několika sousedy a iniciovali protest. Znamenalo to, že jsme obíhali funkcionáře na národním výboru. Dokonce nás natočila Československá televize – jako raritu, že proti tomu protestujeme. Tím jsme tedy začali v roce 1988 a pokračovali jsme i v roce 1989,“ vypráví Jaromír. Protesty proti stavbě věznice nepřehlušila ani listopadová revoluce.

Revoluce a vstup do komunální politiky

Pražské pouliční demonstrace, které provázely pád totalitního režimu, sledoval v televizi. Měl v té době napilno s fotografickou zakázkou a většinu času trávil ve fotokomoře. Ačkoli změnu s radostí vítal, emocím, které hýbaly ulicemi, nepropadal. „Já se na manifestaci na Václavák dostal jen jednou. Potkal jsem tam třeba dělníka, který už měl dost upito a na zádech měl transparent ‚Studenti, jsme s vámi‘. Možná i tím, jak jsem studoval historii, věděl jsem, že ta první euforická vlna absolutní sounáležitosti trvá dny nebo týdny. Po roce už bývá všechno jinak,“ říká Jaromír.

Navíc na konci listopadu roku 1989, když už to Jechovi ani nečekali, dostali devizový příslib do Švýcarska na návštěvu známých z dob otcových studií. Dne 21. listopadu tedy Jaromír Jan odjel autem na několik dní do Švýcarska, a když se vracel zpět, již se svolávalo Občanské fórum v Říčanech. Na shromáždění OF se šel podívat, a jak říká, stalo se mu osudným. Manifestace a prohlášení byla sice důležitá a emocionální, ale Jaromíra zajímalo, jak plamenná slova naplnit konkrétními skutky, jak změny, o kterých se na náměstích mluvilo, uvést v život. Začal oslovovat lidi, kteří měli zájem, a stal se mluvčím a iniciátorem změn na národním výboru.

„Zajímavé bylo, jak mi studium etnografie a fotografování bylo užitečné v politické práci. Měl jsem komplexnější pohled na problematiku města a jeho zázemí. Například díky focení pro školy a město jsem věděl, kde žije kolik dětí, jaké jsou kapacity města. K Říčanům patřilo pět místních částí, které neměly svůj vlastní národní výbor a spadaly pod naši obec. Například měly problémy s vodou či další jiné potíže. Vozily se tam děti na střídavé vyučování. Říčany jsem měl sociálně zmapované, znal jsem problémy lidí. Například kolik je v Říčanech škol, jak je naplněná kapacita, a že kdyby se jedna školka předělala na školu, už by se děti nemusely dovážet na střídavé vyučování. Ale to už mluvím o roce 1990,“ vypráví Jaromír.

Protesty proti výstavbě věznice, tentokrát již za účasti tisíců občanů, se staly hlavním říčanským protirežimním tématem. Jaromír byl vůdčí hybnou silou, a také proto se v lednu 1990 stal kooptovaným předsedou národního výboru, pak působil jako starosta.

Věznice se stavět nebude

V prvních měsících roku 1990 probíhaly diskuse na celostátní úrovni o plánované stavbě věznice, proti které obyvatelé Říčan masově protestovali. Jaromír již v pozici předsedy národního výboru vypracoval návrh, jak se s nechtěnou stavbou vypořádat. Komunikoval o tom s Klausem, Zemanem, Kočárníkem, Kocábem… „Nakonec se ukázalo, že stát ani neměl finance a schopnosti toto megazařízení postavit. Součástí věznice měla být i továrna na výrobu aut Praga, kde měli vězni pracovat. Výstavba věznice byla nakonec zamítnuta, zřídily se v jiných místech, například v bývalém vojenském prostoru v Jiřicích,“ říká Jaromír.

Je snadné někoho křivě nařknout a odvolat

Starostou byl Jaromír Jech v letech 1990–1994, poté byl odvolán s celou městskou radou. Ve svém vyprávění líčí, jak někteří lidé od města očekávali zakázky či různé neoprávněné výhody. „Ti, kterým město nevyhovělo, prosadili odvolání rady. A pak tedy jedna paní dostala školní budovu. Poté, co tam vznikl požár, ji prodala, zůstaly jí peníze a za výhodnou cenu dostala druhou budovu. Jiný šejdíř, co stavěl byty, to byl naprostý megaloman, podvedl několik tisíc lidí a skončil ve vězení. Ale k našemu odvolání stačilo říct: ‚Ten Jech a rada, oni špatně hospodaří.‘ Já jsem se chtěl soudit, obhájit se, ale to už nové vedení města nechtělo. Přesto jsem nakonec na městském zastupitelstvu prosadil, aby na mne město Říčany podalo žalobu. Proběhlo několik stání, ti, co nás odvolali, nedodali jediný argument, já ani jednou nepromluvil a soud vyhrál. Ale koho to už po roce zajímalo? Omluvy jsem se já ani další radní pochopitelně nedočkali,“ říká Jaromír.

V roce 1992 vstoupil do ODS, byl členem místního sdružení ODS ve Frýdku-Místku, v Říčanech byl nechtěným. V roce 1994, kdy opět vyhráli volby, na Jaromíra podali říčanští političtí oponenti ústavní stížnost za to, že údajně neprávem uvedl na kandidátce, že je členem ODS. Po roce mu soud dal za pravdu. „Sice jsem soud vyhrál, ale to už nebylo nic platné,“ říká Jaromír.

Jaromír Jech působil v radě města Říčany ještě v letech 2002–2010, v městském zastupitelstvu do roku 2014. Jako starosta Říčan byl v letech 1992–1994 prvním místopředsedou Svazu měst a obcí ČR a zároveň poradcem premiéra vlády České republiky Václava Klause pro oblast místní veřejné správy. Až do roku 2016 pak zastával řídící funkce ve svazové kanceláři. Od roku 2016 je v důchodu. Stále však ještě pracuje jako odborný poradce ve Svazu měst a obcí ČR, především pro oblast vzdělávání úředníků a zastupitelů a v tématech týkajících se veřejné správy a spolupráce obcí.

Své zkušenosti sbíral nejen ve své praxi, ale také na studijních a pracovních cestách. Od 90. let navštívil přes 20 zemí. „Navštívil jsem většinu evropských zemí, nejpřínosnější, především na počátku 90. let, byly zkušenosti z Norska, Švýcarska a USA. Zabýval jsem se tam tím, jak tam funguje veřejná správa od komunální úrovně přes kraje až po tu vrcholovou úroveň. Líbí se mi, že v Norsku, než vůbec někoho dají na kandidátku do komunálních voleb, musí prodělat školení. Role zastupitele je komplexní – je to manažer, hospodář, kontaktní osoba pro občany. Kandidáty školí samotní starostové, a když někdo školení nemá, na kandidátku ho ani nedají. Je tam tedy aspoň trochu vyšší šance eliminovat prospěcháře,“ říká Jaromír.

Když se člověk nehodí, vygumují ho

Ústrky za komunismu si zažila celá jejich rodina, nejen otec. Například Jaromírova první žena přišla z politických důvodů o práci referentky v kulturním středisku a pracovala jako uklízečka. Nový režim ale také zklamal, i když si z toho Jaromír, jak tvrdí, nic nedělá. „V novém režimu moje druhá žena přišla o místo, protože jsem byl vnitřním nepřítelem v ODS Říčany. Je docela zajímavé, že v kronice Říčan o mně není téměř ani zmínka. Je známou pravdou, že kroniky bývají poplatné době, kdy se píší. Ta říčanská se psala v době, kdy na radnici seděli ti, kteří nás v roce 1994 odvolávali. Jak se člověk nehodí, neexistuje. Je tam například zapsáno, že v roce 1990 byla zvolena místopředsedkyně národního výboru, ale kdo byl předsedou, to tam již v podstatě není. Jsou to až směšné věci,“ uzavírá své vyprávění Jaromír.