„Už je to asi v člověku. Vždycky člověk chtěl vyhrát někdy něco většího. A v roce 1966 – do té doby jsem na mistrovství republiky vždycky byla druhá – jsem běžela mistrovství republiky. Teď vám nevím, jestli to bylo v Třinci, nebo v Ostravě, nebo kde to bylo. A tam jsem vyhrála svůj první mistrovský závod na dráze a byla jsem konečně první. Na stupních vítězů jsem strašně myslela na svého tatínka, který mě vždycky hecoval a říkal: ‚Proč jsi nebyla první, proč jsi nebyla tohle, proč jsi nezaběhla lepší...?‘ Jako by vždycky v sobě tu radost nějak skrýval. On byl jinak hrozně přísný k sobě i k nám dětem. Když jsem šla ze stupňů vítězů a sundávala jsem medaili z krku, tak už tam na mě čekal trenér a sdělil mi, že můj tatínek o mém vítězství už neví, protože právě před dvěma hodinami zemřel. To byla taková rána a hnedka pokažená radost. A kdybych si já promítla celou svoji závodní činnost, tak byla poznamenána radostí a hned vzápětí nějakým velkým zklamáním. V roce 1966 jsem ještě měla jet na mistrovství Evropy. Neodjela jsem, zánět kyčelního kloubu.“
„Probíhaly jsme metou 800 metrů a já jsem si říkala, mezičas je lepší světového rekordu, to není možné. Začala jsem řešit problém – já je teď doběhnu a v momentě, kdy je doběhnu, přijde cílový finiš a já zůstanu zase na chvostu. Ale když je nedoběhnu teď, tak už stejně nemám šanci je dohonit, protože už budou přede mnou. Tak jsem se rozhodla a začala jsem stupňovat finiš už asi na metě 1100 metrů. Když začalo zvonit do posledního kola, asi 400 metrů před cílem, byl přede mnou pád, upadly tam jedna nebo dvě závodnice. Já jsem je obíhala do třetí dráhy. Na metě 300 metrů před cílem jsem je už všechny doběhla, 200 metrů před cílem se mi už podařilo dostat na páté místo, 150 metrů před cílem jsem už byla třetí. Najednou jsem si poprvé uvědomila, že bych mohla bojovat o medaili na mistrovství Evropy. V ten moment máte pocit, že vám narostly křídla. Podívala jsem se před sebe a říkala jsem si: Ježiš, já jsem třetí, ale ta druhá a první nejsou tak daleko, já se o to musím ještě pokusit. Pokusila jsem se a najednou jsem měla pocit, že jsem je tak lehoučce předeběhla. A když jsem předeběhla i tu první, tak jsem najednou měla takový úžasný pocit úlevy a takového štěstí, že jsem měla pocit, že vůbec neběžím, že mi je úžasně lehce, že vůbec nejsem vyčerpaná a že to je prostě úžasné.“
„Moje maminka pochází z Jablonce. Jezdily jsme tam jako děti za dědečkem a za babičkou. Oni tam měli svůj dům. Děda měl pekařství, měl koně, měl kočáry, měl saně. Pamatuji se, že když jsme jako děti přijely za dědečkem a za babičkou, tak děda zapřáhl koně a s rolničkami jsme si to štrádovali po Jablonci. Ten dům nám zůstal, ale někdy kolem toho osmašedesátého roku se tam začalo stavět sídliště, dům nám zbourali a my jsme dostali náhradní byt na sídlišti. Za ten celý dům v Jablonci 2+1. Kuriozita je, že nějak na Vánoce jsme dostali ten byt přidělený. Když jsme se měli stěhovat z toho starého baráku na to sídliště, což bylo vzdáleností asi 800 metrů, tak jsme si na sáňkách převáželi ty věci. A než jsme se stačili vrátit z jedné várky pro druhou, tak někdo ten náš byt vykradl. Ukradl mi téměř všechny památky nebo takové suvenýrky, které jsem si z těch mezinárodních závodů přivezla. Třeba jsem přijela z mistrovství Evropy se světovým rekordem a dostala jsem na letišti tři karafiáty. U nás to nebyla žádná finanční odměna. Dneska to je úplně o něčem jiném. Pamatuji se, že v Mexiku jsme byli na návštěvě v takové indiánské čtvrti. A tak jsem se těšila, že až jednou budu mít svůj byt, udělám si tam maličkou vitrínku, kde budu tyhle věci mít. Ale ani jsem si žádnou velkou vitrínku pořizovat nemusela, protože nám to ukradli včetně těch medailí. Naštěstí ta moje zlatá z těch Atén byla na výstavě, takže ta se zachránila.“
Jaroslava Jehličková se narodila 24. března 1942 v Hořicích v Podkrkonoší do rodiny sokola a cukráře. Po únorovém převratu její tatínek o cukrářství přišel, v roce 1953 byl zatčen a strávil šest let ve vězení. Pamětnice zůstala sama s maminkou a dvěma sestrami. Aby těžkou dobu přežily, vytvořily si silné pouto a vzájemně si pomáhaly. Od roku 1959 se Jaroslava Jehličková věnovala závodům v běhu na střední vzdálenosti. Několikrát skončila druhá na mistrovství republiky. V roce 1966 v závodě na 1500 metrů konečně zvítězila, ve stejný den bohužel zemřel její tatínek na zánět slepého střeva. Srpen roku 1968 prožila s atletickou reprezentací na soustředění v Rumunsku a poté odjela na olympiádu do Mexika. Zde před semifinále dostala teplotu a vypadla. V roce 1969 vyslovila během prověrky v civilním zaměstnání nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, nemělo to pro ni však žádnou další dohru. V témže roce dosáhla životního výsledku, když na mistrovství Evropy v Aténách zvítězila ve světovém rekordu v běhu na 1500 metrů. Následující rok však strávila po nepovedené operaci nohy bez závodění. Vrátila se v roce 1971 a odjela na mistrovství Evropy v Helsinkách. Kvůli bolestem nohy dostala umrtvující injekci, ale látka jí pronikla do krve a během závodu dostala halucinace. Na olympiádě v Mnichově v roce 1972 si pro změnu před semifinále natrhla svalový úpon. Sen zaběhnout si olympijské finále se jí tak nikdy nesplnil. Na počátku sedmdesátých let začal hrát ve sportu stále větší roli doping. I z toho důvodu Jaroslava Jehličková v roce 1972 ukončila kariéru. Účastnila se demonstrací v roce 1989, od roku 2000 je v důchodu, stále však pracuje na částečný úvazek v pokladně v pražském Židovském muzeu.
