The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Jehličková (* 1940)

• narozena 2. května 1940 v Praze

• 1940 – otec zatčen gestapem, rok strávil ve vězení ve Waldheimu

• 5. 5. 1945 – otec padl v Praze v bojích o Československý rozhlas

• od roku 1946 obecná škola ve Vršovicích a na Žižkově v Lupáčově ulici

• 1954–1958 – hospodářská škola v Praze na Vinohradech

• po maturitě jí bylo z kádrových důvodů zakázáno pracovat v Centrotexu

• 1960 – nástup do ZPA a později do Tuzexu

• od roku 1990 podnikatelské aktivity v Trhovém Štěpánově

• 1995 – odchod do penze, do roku 2015 žila v Praze

• v současnosti (rok 2018) žije v Trhovém Štěpánově

„Pojď, poznáš, jak je země náruč měkká pro toho, který splnil, co čeká.“ Tento úryvek z básně Viktora Dyka nechala rodina Všetečkových vytisknout na smutečním oznámení v květnu 1945. V době, kdy se národ radoval ze znovunabyté svobody po skončení druhé světové války, rodina Libuše Jehličkové prožívala velký zármutek. Bylo jí pět let, když v době Pražského povstání přišla o svého otce Emanuela. K setkání s ní a k natočení jejího životního příběhu došlo neplánovaně 5. května 2018, v den třiasedmdesátého výročí smrti jejího otce.

Na smutečním oznámení bylo též napsáno: „Vlast zavolala a náš drahý spěchal mezi prvními, aby osvobodil český národ a nově se rodící stát. Byl mezi prvními na barikádách a mezi prvními vnikl do ohrožené budovy Českého rozhlasu, kde s nadšením bojovníka za svobodu splnil, co vlast žádala, a padl podle vůle Nejvyššího v sobotu 5. května 1945 v popolední hodině v mužném věku třiatřiceti let. Čest jeho památce!“

Příchod na svět

Libuše Jehličková, rozená Všetečková, se narodila 2. května 1940 v Praze do rodiny ředitele knihtiskárny Emanuela Všetečky a jeho manželky Libuše, rozené Zoubkové. Své mládí prožila v době německé okupace v pražských Vršovicích. Den po jejích křtinách, 26. května 1940, zatklo otce gestapo. Důvodem byla zmínka na pracovišti, že má doma zbraň proti Němcům. Jak už to tak mezi některými Čechy chodilo, našel se jeden, který otce udal. „Prohledali a zpřeházeli celý byt a trvalo jim celý den, než tu zbraň našli. Šlo o pistoli, kterou měl otec schovanou na záchodě v zásobníku na vodu,“ vzpomíná jeho dcera. Celý jeden rok si odseděl ve Waldheimu v Německu. „Při návratu domů si zapomněl dole u výtahu svůj kufřík, který měl z vězení, a když se pro něj vrátil, kufr tam už nebyl, někdo mu ho ukradl. Vzpomínám si na tatínka, že když jsem něco provedla a za trest klečela v rohu, tak si klekl vedle mne a začal prosit maminku se mnou: ‚Libuše, odpusť nám to, my už to nikdy neuděláme!‘“ Otec byl mírný a hodný, na rozdíl od maminky, která byla dosti přísná. Z prarodičů vzpomíná Libuše Jehličková s láskou zejména na svého dědečka, stavitele Františka Chvojku. „To byl takový písmák, který mne všechno naučil. Potrpěl si na tradice a uměl nádherně zpívat. Vždy na Velikonoce ve Štěpánově zpíval Pašije. Všechno, co umím, jsem se naučila od něho.“

Pražské povstání a otcova smrt

Dne 2. května 1945 slavila Libuše s rodiči své páté narozeniny. Netušila, že jejímu otci zbývají jen tři dny života. V Praze vypuklo povstání a na Vinohradské třídě začaly střety s okupanty. „K rozhlasu se otec dostával z vedlejší ulice přes střechy domů. Jako mrtvý měl na saku růžovou barvu, kterou natírali protipožárním nátěrem střechu. V tu dobu se mu zastavily hodinky a doktor pak říkal, že to byla zřejmě doba smrti. V půl čtvrté odpoledne ho zastřelili rovnou ranou do srdce. My jsme byli schováni ve sklepě a o osudu otce jsme vůbec nevěděli,“ vzpomíná Libuše Jehličková. Když se otec nevrátil domů, dědeček František Chvojka jezdil po pražských barikádách, po kostelech a márnicích. Otce našel až 8. května na žižkovském hřbitově v židovské kapli. „Každý den až do pohřbu jsme se na něho chodili dívat, museli jsme projít celou kaplí. Já jsem říkala, proč je tak studený a proč má dírku v saku u srdce.“ Doslova traumatem byly pro malou Libuši první Vánoce po otcově smrti, na které je pozval druhý dědeček Všetečka. „Měl doma vystaveny tátovy zakrvácené boty, fotografii, plápolala u toho svíčka. My s maminkou jsme se na to musely celý večer dívat.“

Školní léta

Do obecné školy začala chodit ve Vršovicích, ale záhy se rodina přestěhovala na Žižkov. Na tu dobu nemá Libuše Jehličková příliš hezké vzpomínky. Bydlely totiž v domě, kde, jak sama říká, bylo šest partají na jeden záchod. Maminka ovdověla v devětadvaceti letech a po manželově smrti se pro ni stal život těžký. Přesto se vždy snažila o příjemnou atmosféru domova. „V sobotu se vždy poklidilo, naleštily jsme korkové lino, pustily si rádio nebo jsme si četly kata Mydláře,“ vzpomíná. Ve škole ji bavilo kreslení a dějepis, to vše díky výborným kantorům, kteří dokázali žáky zaujmout.

Špatný kádrový posudek

V roce 1954 se dostala na Obchodní akademii na Vinohradské ulici. Prvním rokem ale probíhala v budově rekonstrukce, a tak studenti jezdili na odpolední vyučování do Dušní ulice. „Byl to pro mne velký záběr, protože dopoledne jsem musela pomáhat, hlídala jsem tetiny děti, a odpoledne jsem šla do školy. Na učení jsem neměla téměř vůbec žádný čas.“ V roce 1958 úspěšně odmaturovala a jako nejlepší žákyně ze třídy dostala umístěnku do Centrotexu. Z důvodu špatného kádrového posudku ji však nepřijali. Příčiny byly následující: její strýc, maminčin bratr Přemysl Zoubek, byl jako ročník 1921 za války totálně nasazen do Německa. Seznámil se tam se svou nastávající manželkou, se kterou se v roce 1949 oženil. V Německu pak zůstal a začal úspěšně podnikat. „Takže jsme měli v rodině utečence do zahraničí. Bylo mi řečeno, že když mám příbuzného v zahraničí, nemohu pracovat v zahraničním obchodě.“

Strýce komunisté zavřeli na deset let

Po únoru 1948 dopadl těžký osud i na rodinu tety Marie. Její manžel Ing. Miloslav Čemus byl vedoucím v organizaci Katolické mládeže a byl činorodý i mezi skauty. Po narození jeho první dcery Marušky si pro něho přišli. „Státní bezpečnost, to byli novodobí esesáci. Dva dny nás k nim do bytu vůbec nepustili. Moje teta Marie neměla pro dcerku Marušku ani mléko. Maminka mne poslala s jídlem nahoru, naštěstí mne k nim do bytu pustili. Seděla jsem v pokoji se svou tetou Marií, která byla ve třetím měsíci těhotenství, kdy čekala malého Richarda. Strýce, aniž by proti němu měli nějaký důkaz, odsoudili na deset let. Byla to těžká doba, kdy moje teta nemohla dokončit studium na vysoké škole a nedovolili jí odpovídající zaměstnání,“ vzpomíná Libuše Jehličková na těžké časy. Strýce nejprve odsoudili na deset, poté mu byl trest změněn na sedm let. Jeho žena mohla být zpočátku zaměstnána pouze jako dělnice u dráhy, kde její pracovní náplní byla chůze v kolejišti s těžkou konví oleje a mazání výhybek. „Byla to těžká doba, kdy jsme si mysleli, že bude klid po válce, a ono to vypuklo nanovo.“

Život šel dál

V Závodech průmyslové automatizace Libuše Jehličková pracovala nejprve jako písařka a poté jako sekretářka. Po narození syna musela po čtyřech měsících mateřské dovolené opět nastoupit do práce. „Dnes by tomu těžko ženy uvěřily, že jsme musely jít takto brzy od dítěte.“ Strýc se vrátil z kriminálu, byl slabý a pohublý a navíc mu komunisté dovolili pouze dělnickou profesi, kdy pracoval na zemních výkopech. Pamětnice se tehdy přimluvila v podniku ZPA, kam strýce přijali do oddělení, kde překládal technickou dokumentaci. Pomalu se blížil rok 1968.

Okupace v roce 1968

Den 21. srpna 1968 zastihl Libuši Jehličkovou v Praze. „Celou noc jsem nespala, protože byl strašný halas, hluk letadel. Ráno ve čtyři mi volal můj nevlastní táta a řekl mi, že je to nejmíň na dvacet let v pr...., že nás obsadili Rusové. Po mnoha letech přijel do Československa můj strýc Přemysl Zoubek. My jsme byli všichni nadšení, ale on nám říkal: ‚Děti, netěšte se, lepší to nebude.‘“ Pamětnice si znovu připadala jako ve válce, když na ni do auta mířili ruští vojáci samopaly před přejezdem hranic do Rakouska. Atmosféru té doby dokreslovalo i mnoho mrtvých, kteří byli zabiti ať přímo, či nešťastnou náhodou okupanty. „Byla to prachsprostá okupace, žádná bratrská pomoc,“ hodnotí srpnové události Libuše Jehličková a dodává: „Co mně v roce 1968 vadilo u Smrkovského, jak začal hovořit o pražské revoluci v roce 1945. Říkal, že sem americké vojsko mohlo dojet daleko dříve. To mne hodně bolelo, že můj táta ani ostatní nemuseli padnout, kdyby se někdo nahoře nedomlouval o demarkační čáře. Nebýt toho, mohli Američané do Prahy dojet dříve, ale prostě nesměli. A proto tolik lidí padlo.“

Doba normalizace

Když se upálil student Jan Palach, aby vyburcoval národ z letargie a rezignace, napsala teta Marie dopis Palachově matce. Při prvním výročí jeho smrti se pamětnice účastnila protestů na Václavském náměstí. Dodnes nechápe, jak mohli příslušníci Sboru národní bezpečnosti zasahovat i proti ženám s malými dětmi. „Co to bylo za komunistický hyenismus, když vykopali mrtvé tělo Jana Palacha? Vadilo jim, že jsme tam chodili zapalovat svíčky? Jeho tělo vykopali a spálili a jeho mámy se ani nezeptali. To neudělali ani fašisti. To je to samé, když nechali neteř kněze Toufara jezdit na její náklady tři roky po všech možných místech a hledat svého strýce. Přitom už byl dávno mrtvý. To prostě nepochopíte.“ Situace, které tehdy zažívala, ji více utvrzovaly v tom, že komunismus je velké zlo, které postihlo naši zem. Režim upevňoval svoji pozici a nastala doba normalizace. 

Víra, naděje a láska

Jako věřící katolička žila nadějí, že se vše v dobré obrátí, a snažila se ve svém životě obstát. Starost o nemocnou babičku byl důvod, proč v roce 1969 opustila svoje zaměstnání. Poté nastoupila v podniku Tuzex do oddělení prodeje aut. Sama s úsměvem říká, že to byl paradox, že autům vůbec nerozuměla. V době normalizace se starala finančně o opravu kostela sv. Bartoloměje v Trhovém Štěpánově. Vše se zadařilo ve spolupráci s jejím strýcem Přemyslem Zoubkem. Kupovala a prodávala auta a prostředky takto získané převáděla štěpánovské farnosti a panu faráři Bělíkovi na nákup měděných plechů na novou střechu. Však jí to také tehdejší zaměstnavatel vyčítal, že má v krátké době další nové auto. Všechno vyústilo v roce 1988 v její propuštění z práce. „Celý život jsem neslyšela, že bych měla být na nějakém dobrém místě, že mi umřel táta v revoluci, to mi nikdo nikdy z vás neřekl, ale že jsem měla a mám strýce v zahraničí, to mám vždy na talíři,“ řekla řediteli, když jí předával výpověď. Stálo to však za to. Štěpánovský kostel tehdy získal komunistům navzdory novou střechu, která může vydržet i více než dvě století.

Přišel rok 1989

Velkým zážitkem pro ni byla pouť do Říma na svatořečení Anežky České. Při líčení této slavné události, která se odehrála ještě před sametovou revolucí, je patrné, jakou roli hrála a hraje víra v Boha v jejím životě. Vzpomněla si tehdy na svého dědečka, stavitele Františka Chvojku, který vždy říkal: „Až Anežku Českou prohlásí za svatou, povede se nám lépe.“ A stalo se... Přišel rok 1989 a s ním demonstrace a shromáždění, kterých se Libuše Jehličková ráda účastnila. Nikdy nezapomene na Otčenáš, který se modlil nynější biskup Václav Malý na Letné s téměř milionovým davem. „Bylo to něco nádherného. O to větší zklamání jsem zažila při příchodu do práce, když kolegyně říkaly, že doteď nám vládli komunisté a nyní že to budou černokabátníci, kteří nám budou poroučet.“ 

Na závěr několik jejích citátů

„To jsou celí komunisti, zůstali zde a jen se překabátili. Nepochopila jsem, proč nešli více od válu.“

„V poslední době mi připadá, že je vše zpátky, že jsou na sebe lidé jako psi a že udávají jeden druhého.“

„Není snad možné, že by lidi zapomněli. Asi si nic nepřečtou o Toufarovi a o komunistických vězeních.“

„Babiš měl už v roce 1989 svoje podniky. Tatínka měl ve straně, a tak mohl jezdit do ciziny. O tom, že podepsal spolupráci s StB, o tom nepochybuji ani minutu.“

„Nepochopím, jak poměrně nedávno mohla ve Strašnicích učit nějaká soudružka, která učila děti, jaký byl Marx výborný člověk, a o Stalinovi, že to vůbec nebyla pravda, co se o něm říká.“

„Mladým vzkazuji, aby více četli o naší historii. A jejich rodičům, aby je nenechávali u tabletů a u počítačů, ale aby jim více vypravovali.“

„Děda mi již v mých deseti letech říkal, že v Katyni to bylo jinak, že ten zločin způsobili Rusové.“

„Co mi Pán Bůh ještě povolí zmáknout, tak to dělám. Pomáhá mi víra v Boha, to je pro mne velká útěcha. Že existuje Spravedlnost, že to vše není jen o tomto pozemském životě.“