Libuše Jehličková

„A co mě vzalo ještě za srdce, když jsem viděla ten jeho hrob [Jana Palacha], kam jsme chodili dávat svíčky. Oni matce vykopali syna z hrobu. Co to bylo za komunistický hyenismus...? Vykopat mrtvé tělo z hrobu, které vadilo, protože jsme tam chodili zapalovat svíčky. To snad neudělali ani fašisti. Byt to hrob na Olšanských hřbitovech. Ten hrob je tam už jen symbolicky dodnes. Tedy kovová socha ležící na hrobě, protože to tělo tam není. Oni ho vyzvedli a spálili a ani se jeho matky nezeptali. Já to nemůžu pochopit. Je to to samé, když jsem četla knihu o Toufarovi. Jeho neteř nechali tři roky jezdit po věznicích, i když neměla peníze a hledala svého strýce. Ani jí nenapsali dopis, aby jí řekli, že je její strýc už tři roky mrtvý.“

„Ale hned po mém narození to bylo takové smutné. Křtiny jsem měla u sv. Václava ve Vršovicích a den po mých křtinách, 26. května 1940, přišlo gestapo zatknout tátu. Zmínil se v tiskárně, že má doma zbraň proti Němcům. Nějaký mladý učedník ho udal, takže přišli Němci [gestapo] a mamince vyházeli celý byt. Trvalo jim celý den, než ji našli [pistoli]. Táta ji měl schovanou na WC v zásobníku na vodu. Tatínek byl zavřený rok ve Waldheimu v Německu. Když se vrátil, tak se na nás tak těšil, že jel nahoru výtahem a zapomněl tam kufřík se svými věcmi, a než se pro něj výtahem znovu vrátil, tak mu ho někdo ukradl.“