Břetislav Jeník

„(Vám bylo 16 let a vy jste se nějak zajímal o politiku třeba nebo vstoupil jste do nějakého…?) No, velice, velice málo. Já jsem neměl, nebyl politicky uvědomělý v té době, vůbec ne. Já, jestli něco, tak jsem měl inklinace doleva, protože ty člověk u knih má, pobírá to, ty kulturní vlivy byly levicové, vždycky, už za první republiky, prakticky už za císaře pána, protože ty levicové trendy začaly už koncem devatenáctého století. Takže já jsem měl tak všeobecně levicové názory, tak když jsem byl v lágru například, tak tam jsem se stýkal se skupinou socialistů, tam byli národní socialisté, moje sympatie patřily k národně socialistické straně. No to byli bývalí agrárníci samozřejmě, to byli... No ne všichni byli agrárníci, národní socialisté vždycky existovali, ale když komunisté nedovolili vzniku agrární strany, protože cítili hrozbu tam zřejmě, tak agrárníci vstoupili do národních, dohodli se, to vedení se dohodlo s vedením národních socialistů, a vytvořili tu největší, nejsilnější stranu. (Na příjezd vojsk – vy jste to prožil v Brně?) My jsme měli chatu tady na přehradě u Brna. A když se přiblížila fronta, tak jsme udělali jako primární rozhodnutí, že to přežijeme, že tady ve městě se bude bojovat, tady je to nebezpečný, půjdeme na chatu, to je tam zastrčený v údolí, u vody, u řeky. Tam nám bude dobře. Tam to všechno pěkně v klidu přežijeme a vrátíme se do Brna, až se ta fronta přežene. Ve skutečnosti se stalo to, že Němci Brno ani nebránili, akorát v Řečkovicích tam udělali malou... nějak tam to chvíli stálo, ale Rusové prošli Brnem bez boje a pokračovali dál a zastavilo se to právě u naší chaty. My jsme byli v zemi nikoho, my jsme byli – před námi za řekou byli Rusové a za námi v lese byli Němci. Oni si přes nás na sebe stříleli, my jsme byli v té chatě, ale věděli o nás, nestříleli do těch chat, a tak my jsme to tam takhle přežili. Vydrželi jsme to asi osm dní, až konečně se do nás začali strefovat dělostřelci, dělostřelecká palba. Ty chaty byly některé zasažené, taky na sousední chatě zabili starou paní a její syn byl postřelený, tak už jsme dál nečekali, jsme viděli – aha, tak jsme si rychle sbalili věci a utekli jsme na Vysočinu a tam jsme se úplně v té odlehlé části Vysočiny zašili. Do malé vesničky, kde silnice už končila, tam už se nedalo jet někam dál, tam bylo takový údolí, to se jelo, odbočka od hlavní silnice nahoru, tam jsme došli, tam nás jeden sedlák nechal na těch několik dní a tam jsme přežili, právě tam přišli Rumuni, rumunská armáda tam přišla. No a hned jak jsme... Tak jsme se dost začali... Slyšeli jsme o tom, co se děje v Brně, jak Rusové kradou a znásilňují a to, to jsem si potom ověřil, když už jsme zase fungovali normálně. Já tam píšu o tom doktoru Weitbergovi, který byl primářem u Milosrdných tady, byla to druhá největší nemocnice, a on, tam jsem byl, slyšel, byl při tom, když říkal mému otci, že ty první dny po příchodu Rusů tam měly na sedm set případů žen, který potřebovaly lékařské ošetření. Přitom Rusové z první světové války nebyli známí znásilňováním nějak, byly tam případy, ale ty případy byly v každé armádě, ale toto byla vlna, to už byl vliv toho morálního rozpadu, který přinesl s sebou ten komunistický režim, naprostý morální úpadek. Já jsem vlastně ve vězení přišel do styku s lidmi, kteří byli v Rusku, v ruské armádě bojovali, teda v československé armádě, ve Svobodově armádě v Rusku, a ti říkali věci velmi prostě: ‚Když oni tam si zrekrutovali prostě do armády ty různý Kalmyky tam z těch stepí tam a tak, tak jim prostě řekli, tam běžte, a tam co si ukradnete, to bude vaše.‘ Ti bojovali pro... Ruský národ odmítl bojovat pro socialistické ideály, pro komunismus, pro Marxe a Lenina, to Stalin musel to přerychle změnit na velkou vlasteneckou válku, protože za komunismus nechtěli Rusové bojovat, a tak se to... Já jsem se v Austrálii setkal s taxikářem, Walter Litinski se jmenoval. On se dostal do Německa za okupace Ruska. On říká: ‚Když přišli Němci, tak jsme je vítali jako osvoboditele, a o šest měsíců později já už jsem byl v lesích zpátky za horama.‘“

„Letáky a hlavně malování hesel, to bylo to nejhorší, strhával jsem prapory, ano, na trenýrky. Tehdy se stavělo nové policejní ředitelství, což byla později snad estébárna, na tehdejší Leninově ulici a tam jsem strhl rudej prapor, že jsem ho uřízl od té žerdi, a jakmile jsem těch praporů už několik měl, tak jsem to pak dal člověku, který si dělal trenýrky. No ovšem, na to oni nepřišli, oni věděli o tom malování hesel a o těch letácích věděli. (Litoval jste toho někdy?) Čeho? (Těhletěch ‚klukovin‘, ale těch, které vás potom na deset let absolutně ovlivnily?) Litoval jsem toho, že jsem se nesbalil a neodešel hned tenkrát, to bylo. A ve skutečnosti to, že jsem..., to byl takový nesmysl, co jsme dělali, klukoviny doopravdy to byly. A co jsem tehdy nevěděl, ale otec v té době už připravoval, že celá rodina odejde na Západ. Že on mluvil o Venezuele – což je štěstí, že se to nedostalo, to by byla hrůza – ale že odejde… Že celá rodina… Já jsem to překazil tím, že mě zavřeli, prakticky. No, mně potom říkali, strýc mně potom říkal: ‚Proč jste nic neřekli, kluci, vždyť my jsme to mohli zařídit, dostat vás ven všechny.‘ To nebyl problém, tehdy se hranice přecházely, přes jižní Moravu se člověk mohl dostat do Vídně a do americké zóny tam, a bylo to.“

„No to je právě nejzajímavější věc na tom útěku, že nám se podařilo přeřezat mříže, a dobrá třetina těch lidí na cele, nás bylo 27, to nevěděla. Z toho okna bylo vidět dolů na fotbalové hřiště za silnicí. Tam se vždycky v neděli odpoledne hrály fotbalové zápasy. Bylo zvykem, ti slovenští vězni a tak, ti byli nalezeni v tom okně, nad náma byli Slováci, my jsme byli v tom nižším poschodí. No dva nebo tři si stoupli za toho, co řezal mříže, a ten hluk toho řezání jsme překřičeli, tam si dva nebo tři sedli pod okno a hulákali národní písničky a já jsem šlehal bílek... My jsme si mohli v té době už kupovat věci nějaké, mohli jsme si třeba kupovat vajíčka, mohli jsme si koupit máslo, cigarety se kupovaly, tam byla taková prodejna, tam si mohl člověk objednat, co chce, a oni mu to přinesli na celu. (Takže jste měl i nějaké vězeňské peníze?) Vězeňské takové poukázky. Kdo měl peníze na kontě, si je mohl vyměnit za takové vězeňské poukázky a za to si mohl kupovat v té vězeňské kantýně. Takže jsme měli vajíčka. Já jsem do ešusu vzal takhle dvě lžíce, takhle volně, a jak se to takhle šlehalo, tak se to vyšlehalo pěkně vysoko, jenomže jsem musel šlehat dál a ono to zase spadlo. Pak už tam byla jen taková žlutá voda. To už se nedalo nic dělat, to jsem vylil potom. (Jak dlouho to trvalo, upilovat ty mříže?) Nevím, snad hodinu a půl. My jsme měli vyčíhnuto, že ve všední den tam bývala stráž dole pod tím oknem. Ale ne v neděli odpoledne, v neděli tam stráž nebývala. V neděli třeba celý den. A tak to jsme mohli udělat, to jsme mohli vyříznout ty mříže. Právě proto. Potom už tam stráž dali samozřejmě. V neděli chodívaly návštěvy, de facto, já jsem měl ten den návštěvu. Dopoledne. Přišel otec, tak jsem si… Já jsem mu to nemohl říct, jen jsem se mu snažil naznačit, že se něco stane. Ale ten den jsme utekli no... To byla taková katastrofální chyba, která mě stála tolik let života nakonec. Jsem měl jít hned, ale oni tam dole si řekli – jak šplhal jeden za druhým, najednou to přestalo, něco se stalo – tak to ty nervy, tak oni si řekli: ‚Aha, tak čekat nebudeme, co se stalo.‘ No tak zmizli.“

„Ještě předtím, než přišli ti Rusové, tak já jsem měl už povolení jet na dovolenou do Jugoslávie. Tak jsem měl tu výjezdní doložku tehdejší. (To muselo být totiž velmi složité…) Nebylo to složité. To byla ta zajímavá věc. Já jsem přišel tady na Leninku na policejní todle – na pasové oddělení a já jim říkám: ‚Já potřebuju pas, abych mohl jet do Jugoslávie.‘ A jak jsem přišel do té kanceláře, tam seděla holka, o rok starší než já, byla z Kunštátu taky, tehdy velká komunistka, Jarka Dočekalová. A já, jak jsem tam vešel a uviděl jsem ji, tak prostě jsem řekl: ‚No tak sbohem, pase.‘ A ona řekla: ‚Nazdar Břéťo!‘ A říká mi: ‚Chceš ven, viď?‘ Říkám: ‚No, chtěl bych.‘ ‚Já vím, no, já vím.‘ Tak a ten pas mně dala, okamžitě prakticky. Ona byla rudá gardistka, byla velká komunistka, která byla v Únoru velice aktivní, a potom se dala k policii. No, tak jsem dostal, tímto způsobem jsem dostal pas. A sbalili jsme se, tehdy Maďarsko nepouštělo, museli jsme jet přes Rakousko, průjezdní položka byla přes Rakousko, tak jsme tam jeli a už jsme zůstali ve Vídni. A v Arsenalu, to byl uprchlický tábor, tam jsme čekali.“