Břetislav Jeník

„Ještě předtím, než přišli ti Rusové, tak já jsem měl už povolení jet na dovolenou do Jugoslávie. Tak jsem měl tu výjezdní doložku tehdejší. (To muselo být totiž velmi složité…) Nebylo to složité. To byla ta zajímavá věc. Já jsem přišel tady na Leninku na policejní todle – na pasové oddělení a já jim říkám: ‚Já potřebuju pas, abych mohl jet do Jugoslávie.‘ A jak jsem přišel do té kanceláře, tam seděla holka, o rok starší než já, byla z Kunštátu taky, tehdy velká komunistka, Jarka Dočekalová. A já, jak jsem tam vešel a uviděl jsem ji, tak prostě jsem řekl: ‚No tak sbohem, pase.‘ A ona řekla: ‚Nazdar Břéťo!‘ A říká mi: ‚Chceš ven, viď?‘ Říkám: ‚No, chtěl bych.‘ ‚Já vím, no, já vím.‘ Tak a ten pas mně dala, okamžitě prakticky. Ona byla rudá gardistka, byla velká komunistka, která byla v Únoru velice aktivní, a potom se dala k policii. No, tak jsem dostal, tímto způsobem jsem dostal pas. A sbalili jsme se, tehdy Maďarsko nepouštělo, museli jsme jet přes Rakousko, průjezdní položka byla přes Rakousko, tak jsme tam jeli a už jsme zůstali ve Vídni. A v Arsenalu, to byl uprchlický tábor, tam jsme čekali.“

„No když jsem byl propuštěn, tak jsem chvíli bydlel ještě s otcem, tam nebylo moc místa, pak jsem byl u sestřenice a pak jsem se oženil a měli jsme byt tady v Černých Polích. Pracoval jsem, začal jsem pracovat na... Nejprve jsem zkusil pracovat v geologickém průzkumu, protože jsem měl zkušenost z uranových dolů, to se mně nelíbilo, a tak jsem potom dostal... Já jsem se v Leopoldově naučil trochu zedničit, a tak jsem dostal práci jako zedník u Stavebního podniku města Brna. Tam jsem se naučil dělat teraso. Tak jsem potom dělal teraso a dobře se mně dařilo, protože jsem dobře vydělával na tom. Ne moc platu, ale na fuškách. Já jsem tehdy měl plat dejme tomu jako terasář 1500 až 1600 korun, což bylo dost, protože průměr byl 1200, no a já jsem si vydělal 3000 na fušce za jeden víkend – pátek, sobotu a neděli. No, to přišlo, to jsem objevil, až jsem se naučil to teraso, že tam pak byly najednou neomezené fušky, kdy ony neměly dost, ty stavební firmy, který to dělaly, neměly kapacitu, a tak lidé stavěli domy, potřebovali terasáře, udělat schody v domě, podlahy v chodbách a podobně. Potom jsem, mezitím jsem si začal dělat, jsem si dokončil střední školu především jako večerní student, odmaturoval jsem a potom jsem chtěl jít na univerzitu, ale nepustili mě. (A to bylo v jakém roce?) No to už byl nějak 1966, ta univerzita. No ale kádrováci, no ti prostě se mně vysmáli, mně řekli: ‚Prosím vás, s vaším kádrovým posudkem?‘ Tak jsem se podfukem dostal na průmyslovku stavební. A to jsem, to jsem se naučil, to mě naučili kriminální vězňové. Jak se tam dělají takové podfuky, tak jsem ten podfuk udělal, a dostal jsem se na průmyslovku, aniž o tom kádrovák u podniku věděl. Oni na to přišli asi o rok později a pak se škrábali za uchem a říkali: ‚Prosím vás, jak jste se tam vy mohl dostat?‘ Zfalšování data narození. Tehdy ještě nebyly počítače, oni měli jenom negativní evidenci, to znamená, jenom měli na záznamech toho, kdo něco provedl. Když se zfalšoval ten datum narození, jedno číslo stačilo zfalšovat v datu narození, tak z toho tehdejšího počítače vyšlo... prostě nepřichází. Takže tím jsem se dostal na tu průmyslovku a všechny moje školy, než jsem se dostal do Austrálie, byly tady. Vlastně na Novým Zélandě jsem dělal taky takovou průmyslovku. (...) No na univerzitu mě nepustili z kádrových důvodů. Na tu průmyslovku – potom, když na to přišli, tak si mě zavolali na koberec na kádrové oddělení podnikové a byli to staří komunisté a podivovali se a říkali: ‚Jak to, jak jste se tam vy mohl dostat?‘ A já říkám: ‚No tak asi jste na to nepřišli.‘ Jsem jim neřekl detaily a oni potom si ti dva, jak tam spolu seděj, tak říkali: ‚Podívej, to jsou ti živnostníci, ti se vždycky dostanou nahoru. Ať děláš, co děláš, tak vždycky živnostníka najdeš... Že jo.‘ (Takže vás brali za ten reakční buržoazní živel?) No ano, já jsem byl, ale já... Jim vadilo, že ta… Pochopitelně, oni nerozuměli tomu, nerozuměli společnosti, co, jak společnost pracuje. Lidé, kteří mají iniciativu, se někam dostanou, vždycky, v každým systému. No, můj otec měl iniciativu, tak si pořídil knihkupectví. A tak už mě to nechali dokončit, tu průmyslovku, a potom pro mě ale neměli práci u podniku, jako kvalifikovaného, tak z toho důvodu mě potom, když jsem si našel práci u zemědělských staveb, tak mě museli propustit, neměli pro mě práci odpovídající mé kvalifikaci, tak mě museli předat někomu, kdo ji pro mě měl. Tak Zemědělské stavby Brno mě přijaly jako mistra hned a o několik měsíců později už jsem byl stavbyvedoucí. No tím jsem, to byl ten můj poslední rok v Česku, jsem byl stavbyvedoucí.“

„(Vám bylo 16 let a vy jste se nějak zajímal o politiku třeba nebo vstoupil jste do nějakého…?) No, velice, velice málo. Já jsem neměl, nebyl politicky uvědomělý v té době, vůbec ne. Já, jestli něco, tak jsem měl inklinace doleva, protože ty člověk u knih má, pobírá to, ty kulturní vlivy byly levicové, vždycky, už za první republiky, prakticky už za císaře pána, protože ty levicové trendy začaly už koncem devatenáctého století. Takže já jsem měl tak všeobecně levicové názory, tak když jsem byl v lágru například, tak tam jsem se stýkal se skupinou socialistů, tam byli národní socialisté, moje sympatie patřily k národně socialistické straně. No to byli bývalí agrárníci samozřejmě, to byli... No ne všichni byli agrárníci, národní socialisté vždycky existovali, ale když komunisté nedovolili vzniku agrární strany, protože cítili hrozbu tam zřejmě, tak agrárníci vstoupili do národních, dohodli se, to vedení se dohodlo s vedením národních socialistů, a vytvořili tu největší, nejsilnější stranu. (Na příjezd vojsk – vy jste to prožil v Brně?) My jsme měli chatu tady na přehradě u Brna. A když se přiblížila fronta, tak jsme udělali jako primární rozhodnutí, že to přežijeme, že tady ve městě se bude bojovat, tady je to nebezpečný, půjdeme na chatu, to je tam zastrčený v údolí, u vody, u řeky. Tam nám bude dobře. Tam to všechno pěkně v klidu přežijeme a vrátíme se do Brna, až se ta fronta přežene. Ve skutečnosti se stalo to, že Němci Brno ani nebránili, akorát v Řečkovicích tam udělali malou... nějak tam to chvíli stálo, ale Rusové prošli Brnem bez boje a pokračovali dál a zastavilo se to právě u naší chaty. My jsme byli v zemi nikoho, my jsme byli – před námi za řekou byli Rusové a za námi v lese byli Němci. Oni si přes nás na sebe stříleli, my jsme byli v té chatě, ale věděli o nás, nestříleli do těch chat, a tak my jsme to tam takhle přežili. Vydrželi jsme to asi osm dní, až konečně se do nás začali strefovat dělostřelci, dělostřelecká palba. Ty chaty byly některé zasažené, taky na sousední chatě zabili starou paní a její syn byl postřelený, tak už jsme dál nečekali, jsme viděli – aha, tak jsme si rychle sbalili věci a utekli jsme na Vysočinu a tam jsme se úplně v té odlehlé části Vysočiny zašili. Do malé vesničky, kde silnice už končila, tam už se nedalo jet někam dál, tam bylo takový údolí, to se jelo, odbočka od hlavní silnice nahoru, tam jsme došli, tam nás jeden sedlák nechal na těch několik dní a tam jsme přežili, právě tam přišli Rumuni, rumunská armáda tam přišla. No a hned jak jsme... Tak jsme se dost začali... Slyšeli jsme o tom, co se děje v Brně, jak Rusové kradou a znásilňují a to, to jsem si potom ověřil, když už jsme zase fungovali normálně. Já tam píšu o tom doktoru Weitbergovi, který byl primářem u Milosrdných tady, byla to druhá největší nemocnice, a on, tam jsem byl, slyšel, byl při tom, když říkal mému otci, že ty první dny po příchodu Rusů tam měly na sedm set případů žen, který potřebovaly lékařské ošetření. Přitom Rusové z první světové války nebyli známí znásilňováním nějak, byly tam případy, ale ty případy byly v každé armádě, ale toto byla vlna, to už byl vliv toho morálního rozpadu, který přinesl s sebou ten komunistický režim, naprostý morální úpadek. Já jsem vlastně ve vězení přišel do styku s lidmi, kteří byli v Rusku, v ruské armádě bojovali, teda v československé armádě, ve Svobodově armádě v Rusku, a ti říkali věci velmi prostě: ‚Když oni tam si zrekrutovali prostě do armády ty různý Kalmyky tam z těch stepí tam a tak, tak jim prostě řekli, tam běžte, a tam co si ukradnete, to bude vaše.‘ Ti bojovali pro... Ruský národ odmítl bojovat pro socialistické ideály, pro komunismus, pro Marxe a Lenina, to Stalin musel to přerychle změnit na velkou vlasteneckou válku, protože za komunismus nechtěli Rusové bojovat, a tak se to... Já jsem se v Austrálii setkal s taxikářem, Walter Litinski se jmenoval. On se dostal do Německa za okupace Ruska. On říká: ‚Když přišli Němci, tak jsme je vítali jako osvoboditele, a o šest měsíců později já už jsem byl v lesích zpátky za horama.‘“

„Letáky a hlavně malování hesel, to bylo to nejhorší, strhával jsem prapory, ano, na trenýrky. Tehdy se stavělo nové policejní ředitelství, což byla později snad estébárna, na tehdejší Leninově ulici a tam jsem strhl rudej prapor, že jsem ho uřízl od té žerdi, a jakmile jsem těch praporů už několik měl, tak jsem to pak dal člověku, který si dělal trenýrky. No ovšem, na to oni nepřišli, oni věděli o tom malování hesel a o těch letácích věděli. (Litoval jste toho někdy?) Čeho? (Těhletěch ‚klukovin‘, ale těch, které vás potom na deset let absolutně ovlivnily?) Litoval jsem toho, že jsem se nesbalil a neodešel hned tenkrát, to bylo. A ve skutečnosti to, že jsem..., to byl takový nesmysl, co jsme dělali, klukoviny doopravdy to byly. A co jsem tehdy nevěděl, ale otec v té době už připravoval, že celá rodina odejde na Západ. Že on mluvil o Venezuele – což je štěstí, že se to nedostalo, to by byla hrůza – ale že odejde… Že celá rodina… Já jsem to překazil tím, že mě zavřeli, prakticky. No, mně potom říkali, strýc mně potom říkal: ‚Proč jste nic neřekli, kluci, vždyť my jsme to mohli zařídit, dostat vás ven všechny.‘ To nebyl problém, tehdy se hranice přecházely, přes jižní Moravu se člověk mohl dostat do Vídně a do americké zóny tam, a bylo to.“