The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jedna mina za druhou, nevěděli jsme, kam máme utéct
narozen 22. 3. 1923 v Pacově u Tábora
maminka pocházela ze Slovenska
roku 1930 se rodina přestěhovala do Kežmarku
po vzniku Slovenského štátu rodina dostala slovenské občanství
v osmnácti letech nastoupil do slovenské armády, byl přidělen k dělostřelcům
vyslán do Dubnice nad Váhom, kde střežili vojenské závody
v roce 1944 se spolu se sedmi kamarády připojil ke Slovenskému národnímu povstání
na ústupu před Němci se ukryl v jedné z chalup, poté se ukrýval v lese
došel do Žarnovice a po nahlášení u vojenské jednotky byl vlakem odeslán do Banské Bystrice
s dělostřelci odjel do Rimavské Soboty, kde bránili Slovensko z maďarské strany, odkud postupovaly německé jednotky
od října do listopadu 1944 se ukrýval u neznámých lidí v Dolní Lehotě
s dopomocí svých sester a pomocí administrativního triku dostal k povolení k cestování do Kežmarku
doma se pak ukrýval až do ledna 1945
před koncem války byl ještě coby aktivní voják odeslán do bojů u Liptovského Mikuláše
konec války v nemocnici
po propuštění do civilu se vrátil zpět do Kežmarku k rodině
v roce 1948 odešel do Prahy
po ročním studiu nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí
roku 1950 byl vyslán na zastupitelský úřad ve Vídni
v roce 1959 pracoval na zastupitelském úřadu v Haagu
po propuštění z ministerstva zahraničních věcí pracoval v Exiku (export obuvi), odkud šel do důchodu
Václav Jeřábek se narodil 22. 9. 1923 v Pacově nedaleko Tábora. Jeho maminka byla původem ze Slovenska. V roce 1930 se Václav i s maminkou a dvěma sestrami odstěhoval na Slovensko do Kežmarku. Maminka dostala práci v továrně, Václav začal chodit do školy a rodina pak brzy obdržela slovenské občanství.
Václavovo původní příjmení, které dostal po svém nevlastním otci, bylo Zsiebovicz. Jméno Jeřábek pak přijal od své první manželky. (O svém biologickém otci pan Jeřábek v nahrávce nehovoří.)
Když Václav v osmnácti letech narukoval do slovenské armády, získal zařazení k dělostřelcům. Po výcviku byla jeho jednotka vyslána do Dubnice nad Váhom, kde střežili vojenské závody. V armádě příliš dlouho nepobyl. Ve chvíli, kdy slovenskou armádu převzali Němci, se Václav s dalšími sedmi kamarády sebral a odešli zapojit se do Slovenského národního povstání.
„Němci nám z vybavení všechno vzali, znemožnili nám Slovákům kanony používat. Říkali jsme si, co tady budeme dělat, tak jsme se sebrali a v noci jsme utekli pryč. Snažili jsme se dostat na území, kde se tvořilo Slovenské národní povstání.“
Společně se dostali až do Baťovan, kde se ocitli pod těžkou palbou.
„Čekali jsme dole u Baťovan a chtěli jsme provést nějaký útok na Němce, které jsme tam pozorovali dalekohledem. V noci na nás ale zahájili minometnou palbu a nám nezbylo než utéct.“
V nenadálém zmatku, kdy se neměli jak krýt ani jak palbu opětovat, se Václavovi ztratil kamarád Julius Libič.
„Ten můj kamarád, se kterým jsem byl nejvíc pohromadě, toho jsem hledal, a nenašel. Bál jsem se, hodně kluků tam zemřelo. Až později jsem se dozvěděl, že byl raněný a odvezli ho do nemocnice.“
Na ústupu před Němci se pak už sám ukryl v některé z vesnic v okolí. Od tamních obyvatel dostal jídlo a také civilní oblečení, aby nebyl příliš nápadný. Nejnutnější doklady si schoval do boty. Několik dní se ukrýval v lese, až došel do Žarnovic, kde se přihlásil k povstalecké armádě. Byl vyslán vlakem do Banské Bystrice, ve vlaku ovšem usnul a probudil se až v Breznu nad Hronom. Z tamní vojenské správy byl vyslán s dělostřeleckou jednotkou do Rimavské Soboty, aby bránili Slovensko z maďarské strany.
Po potlačení Slovenského národního povstání a po rozprášení jejich jednotky se Václav vydal spolu s několika dalšími do hor, kde se chtěli přidat k partyzánům. Jak sám říká, kromě vlasteneckých pohnutek je k tomu hnal především hlad. Nacisté nemilosrdně trestali každého, kdo uprchlíkům pomáhal, a sehnat jídlo tak nebylo vůbec snadné. Z té doby si pamětník vybavuje, že uvažovali o tom, že zabijí a snědí koně, kterého se jim náhodou podařilo sehnat. Když se v horách zkontaktovali s partyzánskou skupinou, byli ale odmítnuti.
„Přišli jsme tam a oni říkali: ‚My nemáme nic. Jsme rádi, že jste přišli, ale my vás tady nemůžeme nechat, podívejte se, kolik nás tady je, a my už nemáme taky žádný potraviny, nic. Když nám dáte toho koně, budeme rádi, aspoň si ho můžeme zabít a máme zase nějaký jídlo, ale s váma nemůžeme nic dělat.‘“
Václavovi se nakonec podařilo ukrýt v Dolné Lehotě u nějakých dobrých lidí, jejich jméno si už nepamatuje. Skrýval se během října a listopadu (pravděpodobně jde o rok 1944), kdy se mu podařilo napsat a odeslat dopis svým sestrám. Neměl tehdy žádné cestovní doklady a bez nich cestovat nešlo, Němci kontrolovali každého. Sestry, které z dopisu pochopily, v jaké situaci Václav je, pro něj do Dolní Lehoty přijely. Pomocí triku se jim podařilo sehnat falešné cestovní povolení.
„Sestra šla na německé velitelství v Kežmarku s tím, že potřebuje pro nás tři vyřídit povolení na cestu z Kežmarku do Dolné Lehoty a zpět. Vzala moji fotografii a na tu jí povolení k cestě vydali i pro mě. Ptali se, proč si pro to nepřijdu sám, a ona jim řekla, že pracuji a nemám na to čas.“
Václav tak odjel v doprovodu sester zpět do Kežmarku. Tam se skrýval až do ledna 1945.
Válka se chýlila ke konci a Václav se nechal ještě coby aktivní voják odvelet k Liptovskému Mikuláši, odkud postoupili až do Martina.
„Při postupu přes hory jsme narazili na skupinu Němců, kteří operovali z korun stromů. Měli tam všechno přivázané, a když někdo přišel, tak stříleli ze stromů dolů. Bylo to nečekané.“
Vyčerpávající boje se vzdorujícími Němci, špatná výbava a celkové oslabení z nedostatku stravy se podepsalo na Václavově zdraví. Těsně před koncem války byl odvezen do nemocnice a samotný konec války tak prožil na nemocničním lůžku.
Po propuštění z nemocnice se vrátil zpět k rodině do Kežmarku.
V roce 1948 se Václav odstěhoval do Prahy, kde byl po ročním doplnění vzdělání zaměstnán na ministerstvu zahraničních věcí. V padesátých letech byl vyslán na zastupitelský úřad ve Vídni a posléze na zastupitelský úřad v Haagu.
Po propuštění z ministerstva pracoval až do odchodu do důchodu v Exiku[1] (export obuvi).
Nahráno žáky ZŠ Vlkova, Praha 3
Zpracovala T. Hunalová
[1] Název nelze dohledat.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Tereza Hunalová)