Václav Jeřábek

„V noci z ničeho nic, jestli to bylo nějak prozrazeno, nebo nahlášeno, to už se nikdo nedozví, ale oni (Němci) začali z těch Baťovan na tu naši stranu (pálit) jednu minu za druhou, nevěděli jsme už, kam máme utýct. Ten můj kamarád, se kterým jsem nejvíc byl pohromadě, na druhý den jsem ho hledal, a já ho nenašel. Protože tam hodně kluků umřelo, a já jsem ho nenašel, až pak jsem se vrátil a říkal jsem si: ,Kde já ho najdu.‘ A tam jsem se dozvěděl, že byl raněnej a že ho odvezli do nemocnice, tak to já si ho najdu.“

„My jsme se uchýlili do hor a v těch horách, protože tam všude byly partyzánský skupiny, tak jsme říkali, že se musíme dostat někam k partyzánské skupině, abychom byli s nima ve spojení, protože kam máme jít. Ale ty partyzánský skupiny, vzhledem k tomu, že ty Němci a Slováci všechno zabrali, tak měli těžký problémy. Jednak lidi potřebujou jíst, oni se nemohli dostat ani do vesnic, aby si něco nakoupili, protože to všechno už Němci obsadili s gardistama a oni se nemohli nikam dostat. A my jsme byli v horách a tenkrát už ty zásoby nám došly, nevěděli jsme, co máme dělat. Přišli jsme tam k partyzánský jednotce a oni říkali: ,My nemáme nic.‘ My jsme byli v lese, měli jsme tam nějaký jídlo, dokud jsme měli jídlo, tak to bylo dobrý, ale měli jsme s sebou koně a říkali jsme, že v nejhorším zabijeme toho koně a sníme koně. Ale už ta zima, nedalo se to vydržet, tak jsme šli dolů a ta partyzánská skupina, která tam byla nejblíž, říkali: ,Jsme rádi, že jste přišli, ale my vás tady nemůžeme nechat, protože, podívejte se, kolik nás tady je, a my už nemáme taky žádný potraviny, nic. Když nám dáte toho koně, my budeme rádi, aspoň si ho můžeme zabít a máme zase nějaký jídlo, ale s váma nemůžeme nic dělat.“