Václav Jeřábek

„My jsme se uchýlili do hor a v těch horách, protože tam všude byly partyzánský skupiny, tak jsme říkali, že se musíme dostat někam k partyzánské skupině, abychom byli s nima ve spojení, protože kam máme jít. Ale ty partyzánský skupiny, vzhledem k tomu, že ty Němci a Slováci všechno zabrali, tak měli těžký problémy. Jednak lidi potřebujou jíst, oni se nemohli dostat ani do vesnic, aby si něco nakoupili, protože to všechno už Němci obsadili s gardistama a oni se nemohli nikam dostat. A my jsme byli v horách a tenkrát už ty zásoby nám došly, nevěděli jsme, co máme dělat. Přišli jsme tam k partyzánský jednotce a oni říkali: ,My nemáme nic.‘ My jsme byli v lese, měli jsme tam nějaký jídlo, dokud jsme měli jídlo, tak to bylo dobrý, ale měli jsme s sebou koně a říkali jsme, že v nejhorším zabijeme toho koně a sníme koně. Ale už ta zima, nedalo se to vydržet, tak jsme šli dolů a ta partyzánská skupina, která tam byla nejblíž, říkali: ,Jsme rádi, že jste přišli, ale my vás tady nemůžeme nechat, protože, podívejte se, kolik nás tady je, a my už nemáme taky žádný potraviny, nic. Když nám dáte toho koně, my budeme rádi, aspoň si ho můžeme zabít a máme zase nějaký jídlo, ale s váma nemůžeme nic dělat.“

„Tím pádem já jsem zůstal taky v jedný vesnici i s tím kulometem. Říkal jsem si: Co teď já? Když už ty tanky byly 50 nebo 80 metrů před náma, tak já už neměl žádnou šanci, než utýct do jedný chalupy, a tam vyšla nějaká paní a říká: ,Prosím vás, schovejte se tam někam, protože ty Němci jdou po barákách.‘ Tak já jsem, abych tak pravdu řekl, jsem se schoval na dvoře, kde byla velikánská budova a vedle toho bylo WC, a já jsem se tam schoval. To bylo během jednoho dne a ta paní mi tam donesla civil, civilní šaty. Povídala: ,Prosím vás, vyjděte (vyhoďte) ty vaše mundúry, ať nepoznají, že jste voják.‘“