The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Jesenská (* 1942)

• narozena 6. ledna 1942 v Blatnici pod Svatým Antonínkem

• strýc Josef Žitňák vězněn nacisty i komunisty

• v roce 1961 maturovala na Střední pedagogické škole v Kroměříži

• po maturitě vstoupila do komunistické strany

• po nástavbě absolvovala Pedagogický institut v Gottwaldově

• v roce 1963 se stala ředitelkou mateřské školy v Milokošti u Veselí nad Moravou

• jako ředitelka mateřských škol působila až do roku 1985

• v letech 1986–1989 pracovala v Okresní odborové radě v Olomouci v kabinetu odborářské výchovy

• po sametové revoluci z komunistické strany vystoupila

Příběh Jaroslavy Jesenské je plný paradoxů. Jejího strýce a bratrance v 50. letech komunistický režim odsoudil k těžkému žaláři. Jejího tatínka nenáviděli vesničtí boháči – kulaci. Jaroslava se v útlém věku stala členkou komunistické strany a zároveň nejmladší ředitelkou mateřské školy. Přesto byl jejím mužem antikomunista – svatební cestu prožili na Krymu. A její děti odebíraly undergroundový časopis Vokno, které Jaroslava Jesenská ráda čítávala.

Vinohrad, poutě a kouzelná studánka

Jaroslava Jesenská (*1942) se narodila a vyrůstala v malebném prostředí jihomoravské vesničky Blatnice pod Svatým Antonínkem – v kraji, kde snad každý vlastnil vinohrad. Ten měli i její rodiče, Jan a Růžena Hanákovi: „Vinnému keři se říká hlava. A my jsme těch hlav měli tisíc dvě stě. Ale nemyslete si, to nebylo hodně. Protože když později přišla kolektivizace zemědělství, vinohrad nám nechali jako výminek – lidé okolo měli těch hlav mnohem víc.“

Na Blatnické hoře severně od vsi se nachází poutní místo s kaplí sv. Antonína. V dobách Jaroslavina dětství procházely Blatnicí stovky, tisíce věřících poutníků. „Pod kaplí je údajně zázračná studánka, která dokáže lidem vrátit ztracené zdraví nebo lásku. Procesí chodila kolem našich oken. Někdo zpíval, jiný se modlil, hrála hudba a spousta lidí bylo v krojích. Nahoře do kaple se zdaleka nevešli všichni, a tak byla mše přenášena do okolí pomocí rozhlasu. Také motorky a desítky autobusů – to nám vždy drnčela při obědě okna a neslyšeli jsme vlastního slova,“ vzpomíná Jaroslava Jesenská. Víra byla v kraji tak zakořeněná, že ji později nedokázal vymýtit ani komunismus.

Jak se vyhnout práci na poli

Jaroslava měla tři roky, když se krajem prohnala osvobozenecká fronta – druhá světová válka se chýlila ke konci. I přes raný dětský věk si pamětnice dobře vybavuje traumatický pobyt ve sklepě domu, kam se rodina na několik dní skryla před nálety a přibližující se střelbou. „Náš nenechavý tatínek čas od času vylezl na půdu, sundal skřidlici [střešní taška] a vyhlížel, jak se venku situace vyvíjí. Měli jsme o něj strašlivý strach. Navíc byla ve sklepě zima a my jsme měli žízeň i hlad,“ líčí Jaroslava Jesenská. S posledním výstřelem vše ztichlo a lidé se pomalu odvažovali vyjít ven. Šestiletý nacistický teror byl u konce.

Protože rodiče vlastnili vinohrad a k němu poměrně velké hospodářství, musely všechny tři dcery – Jaroslava, Marie a Anna – přiložit ruku ke společnému dílu. Dívky dělaly, co bylo v jejich silách a možnostech. Otec Jan sekal obilí, maminka Růžena je nosila na hromadu a tři sestry z nich prostíraly povřísla. „Já jsem byla takový tatínkův poloviční kluk, hodně na mne spoléhal a já na to byla patřičně pyšná. Třeba mi řekl: ,Slávečko, pojedu nahoru na lúku a ty za mnú přijdi s kravama a hrabačkú.‘ Takže maminka zapojila krávu a já jsem, šťasná jako blecha, jela za tátou na pole,“ usmívá se pamětnice.

Přesto práci na poli neměla ráda ona ani její sestry. Občas se stalo, že venku bylo špatné počasí – a to se pak celá rodina sešla doma u kamen s knihami. U Hanáků se totiž hodně četlo a měli velkou, výborně zásobenou knihovnu. Druhá možnost, jak se vyhnout práci s nepříjemně píchajícími plodinami, bylo jít do školy. Tu Jaroslava milovala. Od první třídy byla premiantkou – a už někde tady se dívce v hlavě zrodila touha stát se učitelkou, jak se později také stalo.  

Mrtvé schránky

V únoru 1948 se vlády nad Československem chopila komunistická strana. Léta, která následovala, se nesla ve znamení likvidace živnostníků a zemědělců, ale také politických procesů, během nichž mnoho lidí skončilo za mřížemi či na popravištích. Rodiny Hanákových se dotkla kolektivizace i soud.

Jaroslava Jesenská měla strýce – Josefa Žitňáka, který si počátkem 30. let vzal za ženu tetu Marii – tatínkovu sestru. Žitňák byl velmi pracovitý a schopný člověk, kterému se brzy podařilo vybudovat, na lukrativním místě přímo na úpatí kopce Blatnice, obrovský vinohrad s restaurací, kde připravoval a prodával vlastní víno. Každý, kdo šel kolem na pouť, se tu rád zastavil na kávu a dobré pití. To však s příchodem komunismu muselo skončit – Josef Žitňák přišel o všechno. Vzali mu dům s restaurací, vinohrady, ale i nákladní auto s traktorem. Do uvolněného domu se nastěhoval příslušník Sboru národní bezpečnosti, policista Hobža, který do vlastnictví přebral také Žitňákovo osobní auto.

Podnikavý strýc se ale jen tak nedal. Z našetřených peněz koupil pro sebe a svoji rodinu malý zchátralý domek a k němu přibral i drobný vinohrad: „Vyráběl víno alespoň pro vlastní potřebu a potěchu. Ovšem brzy potom se z něj a jeho syna a mého bratrance Vládi stali nepřátelé státu. Zapojili se totiž do systému mrtvých schránek.“

Popis mrtvých schránek, jak jej líčí dobový archiv Státní bezpečnosti, není nepodobný návodu k oblíbené celosvětové hře Geocaching: „Vnitrozemská mrtvá schránka bývá nejčastěji zbudována v kořenech stromů, v podstavcích osamělých křížů nebo kapliček, v lavičkách v parcích, u silničních patníků nebo sloupů elektrického vedení, na smetištích, hřbitovech, urnových hájích, ve zdech, kanálech atd. Zhusta jsou zprávy na velmi přesně označených místech zahrabávány mělko do země buď v plechových krabicích, nebo v lahvích s nepropustným uzávěrem atd.“

Josef Žitňák a jeho syn Vladimír začali v padesátých letech pracovat pro antikomunistický odboj. Jaroslava Jesenská o jejich diverzní činnosti nemá bližší informace kromě toho, že otec a syn byli jednoho dne zatčeni a po krutých výsleších ve vazební věznici v Uherském Hradišti také uvězněni. Na svobodu jim po několika letech pomohla až amnestie udělená v roce 1960 prezidentem Antonínem Novotným. Spolu s oběma muži režim zatkl také tetu Marii Žitňákovou, kterou ovšem, pro nedostatek důkazů, zase propustil. Marie zůstala sama s dětmi a rodina Jaroslavy Jesenské jí poskytla veškerou dostupnou pomoc: „O tom, jak s nimi ve vězení zacházeli, nevím vůbec nic, ale pamatuji si, jak u nás byli hned po propuštění poděkovat našim, že tetě po celou tu dobu pomáhali.“

Při pátrání po osudech Vladimíra a Josefa Žitňákových jsem zjistil, že Josef byl zatčený a vězněný nacisty – dne 1. října 1941 přijelo do Blatnice zlínské a uherskohradišťské gestapo. Důvodem návštěvy byly jednak nesplněné kvóty dodávek obilovin a masa, jednak udání o černém chovu vepřů. Josef Žitňák tehdy jen s velkým štěstím unikl kulkám popravčí čety.

Šibenice na vratech

Po únorovém převratu v roce 1948 vstoupili v Blatnici někteří lidé do komunistické strany. Mezi ně patřil i Jan Hanák, otec pamětnice. Ve vsi byl prý oblíbený jako schopný a pracovitý člověk. S členstvím ve straně přišla i nabídka zastávat čestnou a neplacenou funkci tajemníka v místním národním výboru. Ne všem se to však zamlouvalo a dávali to Hanákovým tvrdě najevo. „Tatínek byl velice hodný, nikomu neubližoval, spíš každému pomohl, takže většina lidí ho měla ráda. Ale samozřejmě se našli lidi, co mu záviděli a rádi ho neměli. Takže se nám na tom našem domě objevila vápnem namalovaná šibenice, kliky jsme měli pomazané výkaly a vůz žebřiňák, který jsme jednou neměli uklizený ve stodole, ale nechali jsme ho před domem, tak tam najednou nebyl, a maminka když se podívala nahoru, tak zjistila, že ten vůz byl do posledního šroubečku rozšroubovaný a rozvěšený a přivázaný na dvou stromech před tím naším domem,“ vzpomíná Jaroslava Jesenská.

Vaše dcera musí vystoupit z církve

Přestože její otec byl členem strany a tajemníkem blatnického národního výboru, nevyhnul se tlaku k odevzdání hospodářství nově vznikajícímu družstvu. Když se v roce 1953 hlásila Marie, starší sestra pamětnice, na Střední pedagogickou školu do Kroměříže, přijali ji s podmínkou, že Jan Hanák do družstva vstoupí. Díky tomu mohla Marie studovat, ale těsně před zkouškou dospělosti přišlo další ultimátum: „Vaše dcera musí vystoupit z církve, jinak neodmaturuje!“ Jaroslava Jesenská vzpomíná, že pro většinu silně nábožensky založených obyvatel Blatnice to bylo nepochopitelné. „Rázem se z nás stali neznabozi,“ vypravuje. Přitom, jak sama vzpomíná, na nedělní bohoslužby chodily většinou jen ženy s dětmi. Muži se za nimi vypravili na kolech, která místo u fary zaparkovali před hostincem, kde se hrál mariáš a popíjelo nedělní pivo.

Sama bych do strany nevstoupila

Když se Jaroslava hlásila na stejnou školu jako její starší sestra, vystoupila pro jistotu z církve také. Marie v té době maturovala a ihned po ukončení studia vstoupila do komunistické strany. „Já, když jsem dostudovala v Kroměříži, tak jsem dostala víceméně za úkol, abych pozvedla úroveň místní svazácké organizace, a stala jsem se tam předsedkyní. A začali jsme organizovat v našem novém kulturním domě čaje o páté. Svědomitě jsem posílala hlášení z činnosti a najednou mne vytipovali a navrhli na kandidátku do strany a zároveň mi ta organizace dělala ručitele na vstup. Dostala jsem se do strany jako slepý k houslím. Sama bych tam asi nevstoupila. Já si myslím, že k těm všem funkcím jsem se dostala proto, že jsem měla osm roků samé jedničky a maturovala jsem v Kroměříži taky se samýma jedničkama, proto mě asi všichni všude volili. Já jsem neuměla říkat ne, takže jsem to přijímala, ale že bych z toho byla nadšená, to ne,“ vypravuje pamětnice.

Ředitelkou ve dvaceti letech

Po ukončení střední školy byla Jaroslava Jesenská doporučena k dvouletému nástavbovému studiu na Pedagogickém institutu v Gottwaldově. Díky tomu se ve svých dvaceti letech mohla stát ředitelkou mateřské školy v Milokošti. Později působila jako ředitelka nově založené podnikové mateřské školy Kordárna u Blatnice. Ve vedoucích funkcích setrvávala až do sametové revoluce v roce 1989.

Děti v podzemí

Láska ke knihám vydržela Jaroslavě Jesenské celý život. V době natáčení rozhovoru četla až deset knih týdně. Dodnes má knihovnu plnou indexových děl, které v Československu směly vycházet v uvolněných šedesátých letech – mladá ředitelka a stranička nadšeně hltala Solženicyna, Kunderu či Vaculíka, tedy autory, které později v normalizaci režim znovu zakázal. Zpočátku je ochotně půjčovala svým kamarádům, ale později s tím přestala. Knihy se jí nevracely a navíc, kdyby se někdo dozvěděl, že má doma desítky ilegálních textů, mohl by být konec s jinak slibnou kariérou. Zajímavé je pak to, že její děti, Jana a Jaromír, patřily na zcela opačný konec tehdejšího názorového spektra – Jaromír nosil dlouhé vlasy, Jana ty svoje barvila na červeno a ve stylu punk´n´rollu si žiletkou vyholovala skráně. Oba také četli samizdatový časopis Vokno, jenž si od roku 1979 kladl za cíl informovat své čtenáře o činnosti kulturního podzemí. Jeho hlavním vydavatelem byl tehdy nestor druhé kultury František ,Čuňas‘ Stárek. Jaroslava Jesenská si časopisy od svých dětí půjčovala a četla je také.

Svatební cesta na Krym

Svůj odpor k socialistickému zřízení dával hlasitě najevo také její manžel Rostislav, který přesto v roce 1966, kdy si vzal Jaroslavu za ženu, souhlasil s tím, že svatební cesta povede v režii Cestovní kanceláře mládeže (ČKM), která pod záštitou Socialistického svazu mládeže pořádala zájezdy do satelitních zemí SSSR – na poloostrov Krym. Pro oba mladé lidi to byl silný zážitek – Jaroslava narazila na drsnou realitu: „Strašně mě tam překvapilo to oslizlé maso ve výlohách. Sedaly na něj mouchy. A my jsme tam dokonce potkali Chruščova a já jsem si říkala: ,Jak on toto může dopustit?‘ Další věc, co nás velmi zarazila, bylo to, že ve výkopech na ulicích pracovaly ženy.“

Novomanželé byli ubytováni v luxusním hotelu, kde také probíhala vzájemná družba mezi hostující a místní mládeží. Hrály se hry, zpívalo a smálo. Stoly se prohýbaly pod množstvím jídla a pití. Spolu s Jesenskými byla na zájezdu také snoubenka armádního pilota: „Jeli s námi už ve vlaku, měli jsme společné lehátkové kupé. Ona byla krásná a díky tomu, že měla letce, i nádherně oblečená. Ale když na slavnostní hotelovou večeři přišla v elegantním, bleděmodrém kalhotovém kostýmu, řekli jí: „Brjuky nět!‘ Jakože nesmí mít kalhoty. Musela se jít na pokoj převléct do sukně.“

Zajímavé bylo také setkání s vyšňořenými, načesanými a moderně oblečenými lidmi, kteří se procházeli městem a kteří budili dojem, že sem nepatří. Na československou výpravu se dívali svrchu. Byli to movití důchodci z Ameriky, kteří trávili podzim svého života cestováním.

Jak nás mohli napadnout naši bratři?!

Dva roky po svatbě se Jaroslavě a Rostislavu Jesenským narodil syn Jaromír. Psal se rok 1968. Vojska Varšavské smlouvy vpadla do Československa, aby zde potlačila domnělou kontrarevoluci. „Jednadvacátého srpna mi volal manžel: ,Pusť si rádio, napadli nás Rusáci!‘ Já jsem se podivila, jak nás mohli napadnout naši bratři Rusáci. On říká: ,Pusť si to rádio a dozvíš se to.‘ Já jsem mu nevěřila. No ale bylo to tak, všichni si mysleli, že to je na chvilku, ale bylo to na půl života,“ vzpomíná Jaroslava Jesenská. Její manžel nikdy nesouhlasil a nikdy se nesmířil s tím, že je pamětnice členkou strany. Po invazi si nechal narůst plnovous s tím, že jej oholí, až odejdou. 

Při prověrkách v roce 1970 nemusela Jaroslava Jesenská vymýšlet důvody, jak se vykroutit z otázky, zda s invazí Sovětů souhlasí. U komise řekla, že v té době měla čerstvě narozeného syna a nic jiného ji nezajímalo. Prověrkou prošla a obdržela zbrusu novou stranickou legitimaci. Někteří ale prověrkami neprošli. Jaroslava Jesenská vzpomíná na příběh souseda z paneláku, kde s manželem žili. „Náš soused byl inženýr a pracoval v Teplotechně. Dělal různé projekty, a když je měl obhajovat v cizině, najednou nemohl, jezdil někdo jiný. Vykládám si to tak, že neprošel prověrkou nebo byl vyloučený ze strany. Jednou přišla jeho žena a prosila mého manžela, ať si vezme vrtačku a jde s ní. Nemohla se dostat do bytu. Ten její manžel tam byl, brokovnicí se zastřelil,“ vypravuje pamětnice.

Dárek k MDŽ

Jaroslava Jesenská žila v době natáčení rozhovoru ve svém bytě v Olomouci. Když jsem se jí ptal, jak po sametové revoluci naložila se svým členstvím v komunistické straně, odpověděla: „Vystoupila jsem. Dala jsem si to jako dárek k Mezinárodnímu dni žen. Můj manžel byl z toho velice nadšený.“