„My jsme přijeli do Kyjeva a tam jsme viděli, že všude pracují, třeba na kolejích nebo na výkopech, ženy. A když jsme byli ubytovaní v tom hotelu a tam jsem měli, protože ta svatební cesta byl zájezd s Cestovní kanceláří mládeže, takže ta nám v tom hotelu zařídila přijetí od té místní mládeže, a samozřejmě, že stoly se prohýbaly pod jídlem a pitím, ale co nás tam zarazilo, ta, co s námi jela ve vlaku, to byla snoubenka pilota, jela ve vlaku s tím pilotem a měli jsem tam společné kupé, kde jsme byli na jedné straně umístění na nocleh my a na druhé straně oni. A ona, protože zřejmě přes toho pilota měla krásné oblečení, byla blondýnka a vzala si na tu hostinu nádherný bleděmodrý kalhotový kostým. A samozřejmě, že ji tam nepustili. ,Brjuky nět, brjuky nět!‘ Musela jít zpátky na pokoj a převléct se do šatů, do sukně.“
„Jednou jsme, otec měl doma asi mlátičku, tak jsme tam nemohli mít ten vůz, ten žebřiňák, tak ho nechal před domem, a ráno, když maminka šla do obchodu, tak říkala: ,Kde je vůz, kde je žebřiňák, taťko?‘ Pak se podívala nahoru a my jsme měli ten žebřiňák rozmontovaný a pověšený na tom stromě před domem.“
„Strýček pro rodinu zakoupil v Blatnici starší zchátralý domek o dvou místnostech, ale za tímto domkem byl také malý starý vinohrad, takže strýček zase, aspoň pro vlastní potřebu, v místnosti na dvoře vyráběl malé množství vína. Ze strýčka a jeho syna se stali nepřátelé našeho lidově demokratického zřízení a zapojili se do sítě takzvaných mrtvých schránek. V padesátých letech byla jejich činnost prozrazena, celá rodina byla odvezena do proslulé věznice v Uherském Hradišti, teta Marie byla po vyšetřovací vazbě propuštěna, protože jí nebylo dokázáno, že by se účastnila protistátní činnosti, strýček a jeho syn Vláďa byli uvězněni a celý jejich majetek propadl ve prospěch státu. Po amnestii v roce 1961 byli oba propuštěni a toto je právě fotka z toho dne, kdy přišli mým rodičům poděkovat za to, že tetě Marii pomáhali po dobu, když byli zavření.“
„Já jsem právě, když jsem v té Blatnici vedla to čé es em... Dnes je to myslím es es em nebo ještě jinak. Tak. Vždycky jsem velice pilně a poctivě posílala na okresní výbor čé es em do Hodonína hlášení o tom našem měsíčním... o té činnosti. A nevím, jestli jsem byla ojedinělá, která to tak poctivě tam posílala. Nebo proč si mě zase všimli a vytipovali. Zkrátka, najednou mě vytipovali a navrhli, ten okresní výbor čé es em v Hodoníně mě navrhl, na členku strany. Nebo na kandidátku napřed. A zároveň mně dělali ručitele na ten vstup do té strany. Takže já jsem se tenkrát dostala do té strany, jak se říká, jak slepý k houslím. Sama si myslím, že bych tam nevstoupila nikdy. A.“ – „Přemejšlela jste o tom, jestli tam půjdete, nebo to bylo jasný?“ – „Ne. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Brala jsem to tak jak doposud všechny ty funkce. A stala jsem se tou členkou. A pak na to konto, nebo jestli to bylo ještě předtím, mě navrhli za členku okresní komise lidové kontroly a statistiky.“
„V roce devatenáct set šedesát osm, dvanáctého července, se mně, nebo se nám, narodil syn. Já jsem byla na mateřské dovolené. Manžel pracoval ve výzkumném ústavu Sigma. A z práce mně telefonoval: ,Pusť si rádio! Napadli nás Rusáci.‘ Já jsem se podivila, jak nás mohli napadnout naši bratři Rusáci. A on říká: ,Pusť si rádio a dozvíš se to.‘ Já jsem mu nevěřila. No ale bylo to tak. Pak samozřejmě všichni mysleli, že je to na chvilku. A místo toho z toho bylo půl života.“
„Vždycky na Kateřinu, dvacátého pátého listopadu, byly hody. A ty hody trvaly týden. A já jsem chodila ráda do školy, výborně jsem se učila, ale rodiče věděli, jak strašně ráda tančím. Tak mně nechtěli bránit a vždycky v době těch týdenních hodů mně napsali omluvenku do školy, že mám angínu. A já jsem ty týdenní hody protančila. Mezi prvními jsem přišla na zábavu a mezi posledními jsem z té zábavy odcházela. Takže takové jsem měla tolerantní rodiče. A já jsem taky asi pak byla tolerantní k těm svým dětem.“
Jaroslava Jesenská, rozená Hanáková, se narodila 6. ledna 1942 v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Její otec Jan Hanák, ač soukromý zemědělec, vstoupil ihned po únorovém převratu v roce 1948 do komunistické strany. Josef Žitňák, strýc Jaroslavy Jesenské, byl vězněm obou totalit 20. století – nacistické a komunistické. Kvůli tomu, že se otec pamětnice stal komunistou a zároveň tajemníkem Místního národního výboru, se Hanákovým začaly na vratech objevovat vápnem nakreslené šibenice. Do komunistické strany hned v osmnácti letech vstoupila také starší sestra pamětnice Marie. Když Jaroslava maturovala na Střední škole pedagogické v Kroměříži, vedla již v té době organizaci Československého svazu mládeže. Nabídka ke vstupu do strany přišla záhy po studiu. Jaroslava se stala členkou a díky tomu, že byla doporučena na dvouletou nástavbu v Pedagogickém institutu v Gottwaldově, i ředitelkou mateřské školy v Milokošti, místní části Veselí nad Moravou. V době, kdy do funkce nastoupila, jí bylo pouhých dvacet let. Její manžel Rostislav naopak s komunistickým režimem nesouzněl. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 si nechal narůst plnovous s odhodláním, že jej oholí, až okupanti odejdou. Ani Jaroslava prý okupaci neschvalovala a v knihovně měla indexové tituly autorů, jako například Alexandr Solženicyn či Milan Kundera. Její děti v období normalizace četly samizdatovou revue Vokno, poslouchaly písně Karla Kryla a vyznávaly módu tzv. závadové mládeže. Přes to všechno Jesenští žili v toleranci a souladu. Jaroslava do roku 1985 působila jako ředitelka mateřských škol a v letech 1986–1989 pracovala v Okresní odborové radě v Olomouci, v kabinetu odborářské výchovy. Po sametové revoluci si Jaroslava Jesenská dala dárek k Mezinárodnímu dni žen a z komunistické strany vystoupila.
