The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Jirásek (* 1958)

• narozen 12. prosince 1958 v Chrudimi

• skoro celý život prožil ve Slatiňanech

• vystudoval strojní střední školu

• během základní vojenské služby zažil tvrdou šikanu

• kvůli pohlednici z Londýna byl převelen k trestnímu pluku v Chebu

• po vojně pracoval v podniku ČSAD jako dispečer

• v létě roku 1989 podepsal a šířil petici Několik vět

• během sametové revoluce spoluzakládal Občanské fórum ve Slatiňanech

• pracoval jako vychovatel, sociální asistent a správce hospice

Zdeněk Jirásek se narodil 12. prosince 1958 v Chrudimi a takřka celý život prožil ve Slatiňanech. V prvním roce svého života vážně onemocněl a strávil čtyři měsíce v nemocnici. Vzhledem ke svému následnému stavu nechodil do školky, ale starala se o něj babička. Do školy nastoupil v roce 1964. Na druhém stupni se mu zapsaly do paměti specifické výchovné metody ředitele, komunisty a bývalého důstojníka.

Rodiče Irena, za svobodna Vondráčková, a Zdeněk Jiráskovi se o politice příliš nebavili a své názory na situaci v Československu neventilovali, podobně jako většina lidí. Když přišel čas, otec rozhodl, že Zdeněk půjde na strojní školu. Bylo zvykem, že student na počátku studia prostřednictvím svého zákonného zástupce podepsal závazek nastoupit do zaměstnání v podniku, který vzdělání zajišťoval. V tomto případě šlo o podnik ČSAD (Československá státní automobilová doprava). Pamětník dva roky studoval v Ústí nad Orlicí a zbývající dva v Rychnově nad Kněžnou.

Atletika jako únik od vojenské šikany

Po maturitě ho však čekala základní vojenská služba v Písku. „Většina se na vojnu netěšila, já ale ano, myslel jsem si, že se naučím spoustu zajímavých věcí a budu hodně trénovat, bavila mě atletika a byl jsem přijat do Vojenské tělovýchovné jednoty.“ Skutečnost však byla oproti představě strašlivá. První rok zažil Zdeněk Jirásek neskutečnou šikanu. Nováčci museli čistit záchody zubními kartáčky, ve dvě ráno je mazáci vzbudili, aby vytřeli podlahu, na kterou vylili pět šest kýblů vody, a nutili je plazit se v bílém tričku pod postelemi pro kontrolu, zda je podlaha dost čistá. Nechybělo ani fyzické bití a další kruté zacházení. „Velitelé všechno věděli, ale nikdy nezakročili. Jedinou úlevou byly dvě hodiny atletiky denně, po kterých jsem se do té hrůzy musel vrátit.“

Jako z Kunderova Žertu

Přibližně po roce nastal zvrat: „Přišli pro mě dva muži v civilu z československé kontrarozvědky, odvezli mě na vyšetřovnu a začali mi klást divné otázky. Trvalo to celý den, byl jsem bez jídla a vyděšený, nebyl jsem žádný hrdina a byl bych se přiznal, ale nebylo k čemu. Byli na mě dva, jeden na mě šel tvrdě a druhý to zkoušel po dobrém: ‚Tak nám to už řekni!‘“ Jednalo se o pohlednici z Londýna, kterou Zdeňku Jiráskovi poslal známý, se kterým se vídal krátce před vojnou v Praze. Jelikož tenkrát spolu hrávali minigolf, připsal onen kamarád doušku: „PS: V golfu jsem se stal málem anglickým králem.“ Vyšetřovatelé byli jednoznačně přesvědčeni, že v této větě se skrývá šifra a špionážní informace mezinárodního významu. Historka jako z Kunderova Žertu měla své důsledky, přestože se podezření nepodařilo ani v nejmenším potvrdit. Po návratu do kasáren pamětníkovi na vrátnici řekli, že si má sbalit všechny věci a hlásit se u pluku v Chebu.

Mezi negramotnými a trestanci

Po počátečních zmatcích ho přijali, přiřadili k ženistům a Zdeněk Jirásek měl poznat, že zkušenosti z vojny v Písku byly nebem oproti tomu, co ho čekalo v Chebu. „Do tohoto pluku se soustředili vojíni, které režim považoval za nespolehlivé nebo je tam poslal za trest. Byli tam převážně v civilu trestaní jedinci, velmi často negramotní, jednomu kamarádovi jsem psal dopis jeho milé na Slovensko… Protože jsem měl maturitu, byl jsem tam za těžkého intelektuála, a to i co se týče velitelů.“

Z obětí se stali tyrani

Šikana, jaká vládla v trestním pluku v Chebu, překračovala veškeré hranice. Mnoho vojínů tlak nevydrželo, docházelo k pokusům o sebevraždy, v řadě případů dokonaným. Bití a kruté ponižování byly na denním pořádku, mazáci mimo jiné nutili nováčky líbat jim na dobrou noc holé zadky. Velení proti tomu nikdy nezasáhlo. Zdeněk Jirásek v šoku sledoval, jak všichni nováčci do jednoho obrátili a stali se sami tyrany, přestože se první rok dušovali, že nikdy taková zvěrstva páchat nebudou. „Jednou či dvakrát jsem se pokusil šikanování zabránit, ale nebylo to možné zastavit,“ vzpomíná hořce Zdeněk Jirásek.

Stranické schůze nade vše

„Z vojny jsem se vrátil jako zarytý antikomunista, přestože předtím jako mladý kluk jsem nijak vyhraněný nebyl. Stal jsem se dispečerem v ČSAD. Z vojny jsem odešel v roce 1980.“ Signifikantní pro pokřivenost tehdejší doby byla následující historka: Zdeněk Jirásek měl jednoho dne vypravit náklad určený na cestu na Slovensko, všechno sice připravil, ale v den transportu s hrůzou zjistil, že nákladní auto i s nákladem stále stojí na svém stanovišti a řidič nevyjel. Důvodem bylo, že se zrovna konala stranická schůze. Nadřízený pamětníkovi vynadal, že bylo jeho povinností vědět, kdo z řidičů je členem komunistické strany a kdy se konají schůze. „A tak jsem si sedl, vzal kalkulačku a spočítal jsem, o kolik náš podnik přišel peněz kvůli konání těchto schůzí, napsal jsem to na psacím stroji v několika kopiích a připsal k tomu, že jsme jediný podnik, který si dovolí schůzovat v pracovní době. Prohlášení jsem vylepil v podniku na nástěnku.“

Papír s textem Zdeňka Jiráska zmizel do pár minut, kopie však kolovaly mezi dělníky. Stal se terčem pozornosti, řada kolegů v dílně ho oslovovala a věc se řešila na okresním výboru KSČ. Zavolali si ho na mimořádnou schůzi a po dlouhém jednání bylo rozhodnuto, že bude zbaven funkce dispečera a musí nastoupit Večerní školu marxismu-leninismu (VUML), což však odmítl.

Telefonát do Hlasu Ameriky

Provázelo jej množství dalších drobných konfliktů s režimem. Tajně poslouchal Hlas Ameriky, a když se dozvěděl o Chartě 77, chtěl si toto prohlášení přečíst, a tak s určitou naivitou zavolal právě do Hlasu Ameriky s žádostí, aby mu tento text poslali. Krátce nato měl odjíždět na plánovanou cestu do Jugoslávie, jenže úředník mu pod záminkou běžné kontroly pas zabavil.  

Do ciziny se dostal ale jindy díky mistrovství Evropy v atletice ve Finsku a také navštívil Polsko, kde nalezl ohromující chudobu: „Procházeli jsme se ulicemi a viděli jsme úplně prázdné obchody. Přivezli jsme na návštěvu dárky, nějaké čokolády a kakao, a když jsme vystoupili z auta, spontánně se kolem nás seběhl dav, lidi nám rvali ty čokolády z rukou a cpali nám bankovky. V mžiku jsme byli obraní a drželi jsme v rukách spousty peněz, jenže nebylo za co je utratit.“

Jediný podpis

Přišel rok 1989. „V létě toho roku jsem vzal prohlášení Několik vět a chodil jsem po Slatiňanech, abych nasbíral podpisy. Lidi se ještě hodně báli a nakonec jsem musel odeslat petiční arch jen s jediným podpisem, svým vlastním.“

Sedmnáctý listopad strávil Zdeněk Jirásek v Klánovicích u Prahy na soustředění trenérů atletiky. Co se ten den stalo, se tak dozvěděl až za dva nebo tři dny. Okamžitě začal konat, promlouval ke shromážděným lidem na náměstí v Chrudimi a spoluzakládal Občanské fórum ve Slatiňanech. Při prvních svobodných volbách odmítl kandidovat na starostu a krátce působil v zastupitelstvu. „Uvědomil jsem si, že bych nebyl dobrý starosta.“  

Od porevolučních let pracoval nejdříve jako vychovatel – sportovní instruktor na střední škole – a poté jako sociální asistent na Okresním úřadě v Chrudimi, a to až do roku 2015, kdy vešla v platnost povinnost doplnit si specializované vzdělání. „Od té doby až doteď pracuji jako správce v hospici v Chrudimi. Komunistů se už nebojím, spíš soustředění moci na jednoho politika, jak se dnes děje, a toho, že se zapomíná na minulost, z toho je mi smutno.“