Zdeněk Jirásek

* 1958

  • „Vzpomínám si na takovou konkrétní chvilku, kdy všichni zaměstnanci byli svolaní do zasedací místnosti a tam předseda závodní organizace KSČ vybízel k rozvaze a ke klidu a že se všechno urovná. Já jsem se v diskusi přihlásil o slovo a řekl jsem, že se všechno urovná, až oni všichni sklapnou a vypadnou, načež se tam do mě všichni strašně pustili a byla to úplně klasická situace. Řvali tam na mě, co si to dovoluju a jestli chci zavést kapitalismus, křičel nějaký soudruh. A všichni ti ostatní tam seděli a mlčeli, ti, kteří i byli na mé straně. Nebyl tam jediný člověk, který by se zvednul a nějak mě podpořil.“

  • „Poznal jsem, jaká je tenká hranice mezi tím mít moc a být bezmocným. K tomu budu mít co říct ještě později, až se dostaneme k Občanskému fóru, ale když jsem přišel z vojny, tak já jsem si tehdy přísahal, že nikdy nesmím být taková svině, že nikdy nebudu dělat takové sviňárny, jako jsem viděl na té vojně. Možná v tom Chebu to bylo ještě zostřenější než jinde, což bylo dané tím, že většina mých spoluvojáků už prošla těmi klasickými kriminály, takže ti už odešli na vojnu ne v devatenácti, ale třeba v pětadvaceti a už dobře proškolení.“

  • „A [můj kamarád] odjel do Anglie, sám na vojně nebyl, měl modrou knížku, a z Londýna mi poslal pohled na vojnu. Už to samo o sobě byl průšvih, že z kapitalistické ciziny přišel pohled do kasáren. Já jsem žádný pohled pochopitelně nedostal, ale přijeli pro mě dva pánové v civilu z československé kontrarozvědky a odvezli mě na nějakou vyšetřovnu. A teď se mě začali ptát: ‚Vy máte nějaké známé v cizině?‘ – ‚Ne, nemám.‘ – ‚Udržujete s někým vztahy v cizině?‘ – ‚Ne, s nikým.‘ – ‚Píšete si s někým?‘ – ‚Ne.‘ – ‚A co je tohle?!‘ A teď přede mě bouchnul tím pohledem o stůl. ‚A co je tohle?!‘ zařval. Já jsem to vzal do ruky a viděl jsem ten pohled poprvé v životě, byl tam takový ten anglický strážce s tím obrovským chocholem a vzadu byla ta moje vojenská adresa a bylo tam napsáno: ‚Ahoj, Zdendo, zdravím tě z Londýna‘, a pod tím: ‚PS: V golfu jsem se stal málem anglickým králem.‘ To byla narážka na to, jak jsme spolu hráli ten minigolf, jak jsme z toho byli oba nadšení. A oni byli přesvědčeni, že to je nějaká šifra. ‚Co znamená ta šifra?‘ – ‚Já nevím.‘ Zkrátím to: já jsem tam strávil celý den, protože pro mě přijeli ještě před snídaní, a byl jsem tam až do večera. Celou tu dobu jsem tam seděl u výslechu. A to byl takový klasický výslech, že se na mně střídali, jednou tam přišel takový ten hodný a říkal: ‚Neblbni, nekaž si vojnu, tak nám řekni, co to znamená, a půjdeš si zase běhat a budeš jezdit na závody.‘ Já bych to v tu chvíli snad i řekl, mně bylo devatenáct, byl jsem z toho vyklepaný, měl jsem strach, ale neměl jsem co říct, protože to žádná šifra nebyla. Pak přišel ten druhý, ten tam řval, mlátil do stolu a vyhrožoval mi Sabinovem, což bylo obávaný vězení na východním Slovensku, a házel ciframi, kolik roků za to vyfasuju, no a protože ze mě nic nedostali – ne že bych byl tak statečný, ale neměli ze mě co dostat – tak mě večer odvezli, uzavřela se celá záležitost a hned druhý den mě vyhodili z VTJ. Zavolali mně a že se mám v určenou hodinu hlásit v Chebu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 18.06.2019

    (audio)
    duration: 01:37:35
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Chrudim, 09.10.2019

    (audio)
    duration: 16:31
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 3

    Pardubice, 09.10.2019

    (audio)
    duration: 01:02:06
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 4

    Praha, 29.10.2019

    (audio)
    duration: 58:41
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Poznal jsem tenkou hranici mezi tím mít moc a být bezmocný

Zdeněk Jirásek v době výkonu vojenské služby
Zdeněk Jirásek v době výkonu vojenské služby
photo: Archiv Zdeňka Jiráska

Zdeněk Jirásek se narodil 12. prosince 1958 v Chrudimi a skoro celý život prožil ve Slatiňanech. Jeho životní postoje silně formovalo období vojny, kdy byl vyšetřován pro podezření ze špionáže za to, že dostal od přítele pohlednici z Londýna, a následně byl poslán k trestnímu pluku v Chebu. Vzpomíná také na tvrdou šikanu, která tehdy mezi vojáky panovala. Pracoval v podniku ČSAD (Československá státní automobilová doprava) jako dispečer a volný čas věnoval atletice. V roce 1989 podepsal Několik vět a petici se snažil šířit ve svém okolí. V listopadu roku 1989 spoluzakládal Občanské fórum ve Slatiňanech. Po krátkém působení v zastupitelstvu se stal vychovatelem, sociálním asistentem a nyní pracuje jako správce hospice v Chrudimi.