Milan Jiříček

„Museli to vnímat všichni, protože to bylo kolem nás. Začalo to hippie éru, kdy mladí lidé šli do ulic a pálili odvolací lístky, když byli předvolaní do armády. A snímky z války byly hrozné. Takže bylo jednoduché se k tomu připojit, speciálně když jsi mladý. A měl jsem velkou kliku. To se losovalo do Vietnamu a moje narozeniny vylosovali, takže jsem měl jít. Ale klika byla v tom, že manželka byla zrovna těhotná, byl jsem tam nový, tak mi to odpustili, tak jsem nemusel.”

„Přijdu z hotelu asi ve tři ráno. A ve čtyři ráno takový randál! Letadla letěly. Pustíš zprávy a slyšíš: ‚Jsme okupovaní!‘ Tak je asi sedm ráno, skočím na motorku a jedu do prvních kasáren do Holešova, že půjdu pomoct zachránit republiku. Dojedu ke kasárnám a tam tank každých deset metrů od sebe namířený na kluky v kasárnách. A tak jsem věděl, že tady už není pomoci. A že se odsud asi vystěhuju, že oni se neodstěhují, že tu chvilku vydrží. No a už jsem hledal, jak si udělat pas. To taky nebylo jednoduché, protože tu byly ty uliční soubory [uliční výbory]. No prostě, lidi z ulice se starali o tvůj život. Potřeboval jsi od všech povolení.“