Otílie Jiříčková

* 1935

  • „My jsme stavěli svépomocí, znali jsme lidi v domě. Drbala jsem se sousedy z horních pater, řekli mi, ten zemřel, ten krade, měla jsem informace. Sousedi jsou staří a nemocní, odstěhovali se nebo umřeli. Naproti je nový nájemník, ten s námi nekomunikuje. Já bych prosila, aby se slyšící veřejnost nebála komunikovat s neslyšícími. Víme, že slyšící neumí ukazovat, ale mohou to, co chtějí říci, napsat.“

  • „Když jsem poprvé přišla do ústavní školy, byla tam spousta dětí. Maminka říkala: ‚Já půjdu pryč.‘ Říkala jsem jí, běž pryč. Hrála jsem si s dětmi. Večer, když máma nepřišla, začala jsem hrozně plakat. Bála jsem se, byla tam tma. Byla jsem zvyklá na maminku, bez ní to nešlo. Vlastně mě tam odložila. Druhý, třetí den přišla, měla jsem velkou radost, objímala jsem ji, držela. Naznačovala jsem, že s ní chci jet domů. Jely jsme do Vejprnic. Pak jsme jely zase zpět do školy. Když jsme jely tramvají, už jsem do školy nechtěla. Maminka říkala: ‚Neboj se, jeden, dva, tři, čtyři, pět dní tam budeš spát a potom se vrátíš domů. Já už jsem se hrozně bála. Potom jsem si na to zvykla.“

  • „Dotaz: ‚Jak dítě komunikuje s rodiči, když neslyší?‘ Odpověď: ‚Používaly jsme základní lehké znaky, jaké používají i slyšící.‘ Dotaz: ‚Můžete mi nějaký ukázat?‘ Odpověď: ‚Nepamatuji si všechno – pít – jídlo – hlad – spát – bolí hlava – bolí mě zub.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 29.06.2023

    (audio)
    duration: 01:06:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nebojte se s námi komunikovat

Otílie Jiříčková v roce 2023
Otílie Jiříčková v roce 2023
photo: plzeňské studio

Otílie Jiříčková se narodila 21. srpna 1935, její rodina žila ve Vejprnicích nedaleko Plzně. Když jí byl rok a půl, ztratila během nemoci sluch. Její rodiče, matka Otílie a otec Ludvík Kopřiva, pracovali jako úředníci. Když jí bylo pět let, rodiče ji umístili do „ústavu pro hluchoněmé“ v Plzni na Borech, domů jezdila na víkend. V ústavní škole učili neslyšící odezírat, pamětnici je ale mnohem bližší znaková řeč. V ústavu byla do patnácti let, pak se na běžném učilišti vyučila švadlenou, byl to jediný obor, který se neslyšícím dívkám nabízel. V roce 1955 se vdala, manžel Stanislav byl také neslyšící, chodila s ním do školy, byl vyučený písmomalíř. V roce 1957 se jim narodila dcera Milena, dva roky nato syn Stanislav, oba jsou slyšící, s jejich výchovou pomáhali prarodiče. Po mateřské dovolené nastoupila do plzeňského Stylu, pracovala tu až do důchodu. Pravidelně chodí do Spolku neslyšících Plzeň, využívá služeb tlumočníků do znakové řeči a setkává se s neslyšícími ženami v klubu žen.