„Maminka Borisovi říkala: ‚No, tak už máš dokončenou grafickou školu a co bys chtěl dělat dál?‘ A on na to, že by chtěl do filmu. Snil o tom, že bude jako ten americký Disney. Pak maminka četla noviny a všimla si inzerátu, že nějaká firma hledá kresliče do kresleného filmu. Maminka, která uměla německy, to Borisovi přeložila a jemu se to zalíbilo a moc tam chtěl. Hned se tam proto vydali. Ta firma sídlila ve Francouzské ulici, poblíž Václavského náměstí. Manžel tam přišel, zaklepal nebo zazvonil, otevřely se dveře, ve kterých stál muž, který začal mluvit německy. Naštěstí maminka, se kterou tam manžel šel, rozuměla, protože do školy chodila už za Rakouska-Uherska, takže se taky musela učit německy a ona uměla opravdu dobře. Tak domluvila s tím mužem, že její syn je neslyšící a že vždycky toužil malovat u kresleného filmu. Ten muž říkal: ‚No, dobře, dobře, ale umí malovat?‘ Maminka mu odpověděla: ‚Ano, umí, studoval grafickou školu, kreslí výborně.‘ A tak ten muž pozval manžela dovnitř. Přišli do místnosti, kde byla spousta stolů. Můj muž tam přišel jako první zájemce. Prohlížel si svůj stůl, který byl šikmý, jak kreslířské stoly bývají, a měl takové to sklo navrchu. Na stole ležela hromada papírů a manžel dostal za úkol namalovat holčičku, aby jako chodila, aby se pohybovala. Manžel se zarazil, nevěděl honem, co s tím. Ale ten muž ho uklidnil, že si k tomu má v klidu sednout, že má na to čas celý den, a pak s maminkou odešel. Manžel tam seděl a přemýšlel. Najednou si vzpomněl, jak dřív, nevím, jestli si to taky pamatujete, jak byly takové ty bločky s obrázky, a když se bloček rychle prolistoval, tak to vypadalo, jako by se obrázky pohybovaly. Právě na ty bločky si manžel vzpomněl a zkusil namalovat tu holčičku, jak dělá krok. Ještě nevěděl, jak velký ten krok udělat, tak to zkusil. Pak to prolistoval, ale zjistil, že to vypadá nějak nepřirozeně, že ten krok je moc dlouhý. Zmačkal proto pokreslené papíry, vyhodil je do koše vedle stolu a začal znovu, ale zase se mu to nezdálo, tak to zase zmačkal a vyhodil a tak mu postupně ubývaly papíry z hromady na stole, ale zato koš už téměř přetékal. Postupně přišel na to, že musí kreslit po malých úsecích, aby pohyb vypadal hezky plynule. Také tělo té holčičky se muselo pohybovat, aby nevypadala jako panák, kterému se hýbou jen nohy. A tak se to manžel tím kreslením pořád dokola naučil a pochopil, co a jak kreslit. Když pak přišel muž z té firmy zkontrolovat, jak se manželovi práce povedla, tak ho moc chválil: ‚Schön! Gut!‘ (Tomu manžel rozuměl, protože taky trochu německy uměl.) A hned zadal manželovi další práci. Maminka měla radost, že její syn je tak úspěšný a že ho do firmy přijali. Ale v té práci hledali ještě další nové zaměstnance. Manžel si vzpomněl na své dva bratry, kteří v tu dobu byli bez práce, protože Němci zavřeli jejich školy, a oni tak neměli co dělat. Proto manžela napadlo, že by do firmy mohli také nastoupit. Starší bratr uměl výborně fotografovat, točit filmy a zacházet s kamerou a nejstarší bratr zase uměl perfektně německy, takže se mohl domlouvat s německým vedoucím ohledně práce. Vedoucí zadával úkoly a manželův nejstarší bratr pak sháněl potřebné lidi, manžel je učil, jak dělat pohyb těch postaviček, a prostřední bratr zase učil zájemce pracovat s foťákem a kamerou, aby věděli, jak postupovat u kterého druhu filmu. Já tu mám pak napsaná jména jejich prvních filmů. Pamatuju si, že třetí film byl Svatba v korálovém moři. Manžel si to všechno zakládal a ty filmy byly opravdu krásné. Ještě pak také manžel maloval do časopisů různé komiksy a obrázky... Ale zpátky k tomu filmovému ateliéru. Když už se blížil konec války, v roce 1944, tak jednoho dne najednou nepřišel vedoucí ateliéru ráno do práce. On tam dřív pravidelně chodíval kontrolovat, jak postupuje práce, kdo co dělá a tak. V tu dobu už tam totiž bylo asi padesát lidí. Všichni seděli u svých stolů, manžel je učil, co a jak kreslit, jeho starší bratr to filmoval, snímal kamerou jednotlivé obrázky a tak dále, nejstarší organizoval tu práci, ale vedoucí najednou nepřišel. Nikdo nevěděl, co se děje, co dělat. Zrovna v tu dobu dokončili tu Svatbu v korálovém moři a stačilo ji jen odevzdat k promítání, ale bez vedoucího si to nesměli dovolit. Všichni byli trochu zmatení, tak čekali ještě dva tři dny, ale vedoucí se neobjevil. Proto se na schůzi domluvili, že podají žádost na výbor, jestli může být ateliér zachován a že si ho budou řídit sami. Na výboru souhlasili, ale řešilo se, jak se bude ateliér jmenovat. Přemýšleli, přemýšleli. Byl to takzvaný trikový film, ale to se jim jako název nezamlouvalo. Přemýšleli, jak ten ‚trik‘ do názvu dát. Pak je napadlo, že ateliér vlastně řídí tři bratři. Tak se rozhodli pro název ‚Bratři v triku‘. A potom poprosili pana Trnku, aby nakreslil logo, kde budou tři chlapečci. Pan Trnka nakonec vymyslel ty tři kluky v pruhovaných tričkách, kteří se uklání. Když měli logo hotové, napsali dopis na výbor se žádostí o povolení toho ateliéru a výbor samozřejmě souhlasil, protože to byl první český ateliér kresleného filmu, takže z toho měli i na výboru radost.“
