Josef Jiřičný

„Po invazi já jsem ještě měl rok před maturitou, tak já jsem se rozhodl zůstat v Československu tenkrát, dokončit školu. A když jsem dokončil maturitu, tak jsem vyjel do Anglie zase na brigádu. No a měl jsem vízum na 90 dní. Tenkrát vyjet znamenalo, že člověk musel žádat, stát obrovskou frontu nejdřív na vízum, nejdřív na výjezdní vízum u policajtů a potom na anglické vízum před anglickým velvyslanectvím v Praze. Tam se stálo ve frontě tři dny, takže tam se lidi střídali přes noc. Vízum jsem dostal, ale na 90 dní. Takže já jsem musel pasport vrátit za 90 dní, poněvadž jsem tenkrát měl nastoupit na vojnu, to se mi moc nechtělo. Během té doby jsem si našel zaměstnání, poněvadž Angličani byli velice pozitivní tenkrát k českým refugee. Já jsem samozřejmě naneštěstí přijel rok po invazi, takže tenkrát už ty peníze, které byly dávány českým emigrantům, žádné nezbyly. No ale přesto mně dali mezinárodní pas, takže United Nation passport, refugee passport. A taky mně dali pracovní povolení. Tak já jsem pracoval v kině, a to proto, že jsem mohl začínat v jedenáct hodin ráno a mezi osmou a desátou jsem šel do školy angličtiny.“

„Tam jsem byl ve škole, když nás okupovali naši přátelé z Varšavského paktu v roce 68. To bylo velice zajímavé. Když se na to podívám zpátky, tak to bylo takový jako lepidlo, které slepilo naši třídu dohromady. Jsme se jako všichni stali, ze začátku třicet lidí ve škole, tyhlety jsou kamarádi, tyhle možná nejsou kamarádi, s těma možná mluvíš takhle nebo moc ne a tohle jsou dobrý kámoši. A když přišli Rusáci, tak najednou celá třída byla jeden celek, všichni jsme byli dohromady. Tak jsme se rozhodli udělat akci, že budeme okupovat naši školu. Tak jsme zůstali ve škole přes noc, spali jsme na lavičkách a cítili jsme se, jako že děláme něco pro svobodu a pro budoucnost.“