The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Jiřík (* 1952)

• narozen 13. května 1952 v Bolaticích na Hlučínsku

• otec sloužil za války u wehrmachtu, ze zajetí se vrátil v roce 1946

• pamětník od dětství toužil cestovat a plavit se na lodích

• vyučil se zámečníkem a v roce 1973 začal pracovat na nákladní lodi

• plavil se pravidelně z Hřenska přes Magdeburg po Labi do Hamburku

• Státní bezpečnost nutila Karla Jiříka ke spolupráci a špiclování

• nátlak a šikana trvaly několik let, až se pamětník rozhodl emigrovat

• požádal v Hamburku o azyl a od roku 1981 žil v západním Německu

• usadil se ve Frankfurtu n. Mohanem a pracoval jako taxikář

• po roce 1989 se vrátil do Československa, v roce 2023 žil v Opavě

Měl by se cítit bezpečně, přesto se bál. Večer opustil palubu své lodi a ráno se tam vrací. Čeká na něj kapitán, přesvědčený komunista. Celá posádka pod vlajkou socialistického Československa, ve kterém už nechce žít. Copak s ním ti chlapi provedou? Včera kolegové, dnes každý na jiné lodi. Člun přístavní policie přirazil k boku kolosu s výtlakem přes tisíc tun a Karel Jiřík měl vylézt nahoru. „Ničeho se nebojte. Nic vám neudělají,“ uklidňoval ho německý policista. „Mám tomu věřit? Proč ti policajti nejdou se mnou?“ Uniformy zůstaly ve člunu a on musel na loď sám. Popadnul své věci a klidil se odtud. „Hodně štěstí,“ řekl kapitán.

Nevidět, neslyšet a nebylo co hlásit

V roce 1981 pracoval Karel Jiřík u Československé plavby labsko-oderské už osm let a v Hamburku to dobře znal. Tržnice Fishmarkt otvírala časně zrána, v Sankt Paulli se dalo toulat pozdě do večera. Pak se vždy musel vrátit na loď. Přespávat ve městě se nesmělo. Lodníci chodili Hamburkem sami. To bylo nepsané pravidlo všech posádek. „Aby nikdo nevěděl, co ten druhý nakupuje. Kam chodí. S kým se potkává.“ K emigraci se chystal rok. Věděl, že to musí udělat, a toužil po tom. První noc ve svobodném světě však strávil v cele. Místo na loď zamířil na policejní stanici a požádal Německou spolkovou republiku o azyl.

Úřady už byly zavřené a muselo se počkat do rána. „Strčili mě do cely s lahví coly a dobrou noc. Dveře zůstaly odemknuté.“ Ráno naložili policisté Karla Jiříka do člunu, aby si na lodi vyzvednul své věci. Když o tom po čtyřiceti letech vypráví, vzpomíná si, že měl strach. Každá posádka byla pod dohledem Státní bezpečnosti. Tušil, že kolegové špiclují, a vůbec nestál o to, aby ho na lodi zadrželi a odvlekli zpět do Československa. Pokus o nepovolené opuštění republiky byl zločin, který režim tvrdě trestal. Německé úřady v Hamburku však měly s emigranty zkušenosti a policisté se zaručili, že se mu nic nestane. Loď by nesměla z přístavu, pokud by ho kapitán zadržel na palubě.

Německé občanství dostal Karel Jiřík téměř okamžitě. V roce 1952 se narodil v Bolaticích na Hlučínsku – šest let poté, kdy se otec Herman vrátil z ruského zajetí. Od roku 1742 do vzniku Československé republiky náleželo Hlučínsko Prusku, a když na podzim 1938 obsadil Hitler pohraničí, stalo se součástí třetí říše a obyvatelé říšskými občany. Po rozpoutání druhé světové války pak museli muži k wehrmachtu. „Byl jsem více Němcem než mnozí z těch emigrantů, co v Německu už dávno žili,“ domnívá se Karel Jiřík. „Otcova služba u wehrmachtu vám pomohla?“ padne otázka. „Stoprocentně. Úřady našly v archivech všechno.“

Lodě, kterými se plavil, přivážely do Hamburku uhlí nebo železo, někdy také traktory a kontejnery se strojírenským zbožím. Do přístavu v Hřensku se vracely s ledkem nebo kukuřičnými krmivy pro dobytek. Někdy za sebou loď vlekla ještě jeden nebo dva čluny bez motoru. Často se jimi po Labi vozila sůl. Nejpřísnější hraniční kontroly byly vždy při cestě zpět. V Magdeburgu. Tam je prohledávali východní Němci, kteří připlouvali na malých lodích zvaných barkasa. Přísně střežená hranice mezi Západem a Východem tu měla škvíry, které nebylo možné utěsnit. Obrovské prostory nákladní lodi byly plné nejrůznějších skrýší. Dusičnan vápenatý zvaný ledek je dusíkaté hnojivo, které služebním psům nedalo šanci. Elektroniku, oblečení, látky ani kartony západních cigaret zahrabané v hromadách sypkého ledku nenašli služební psi ani lidé. Jedině že by jim někdo poradil. Proto si lodníci navzájem nevěřili. Proto chodili v Hamburku na nákupy o samotě. Lepší bylo nic nevidět. Nic neslyšet. Pak nebylo co hlásit. Ať už hlídce na hranici, nebo estébákům doma.

Děti z Pirea lákaly kluka na moře

„Každého jitra z toho přístavu vyplují bárky a lodi do moří / a slunce kulaté jak míč s každým úsvitem v dáli se z hlubin vynoří / jen děti z Pirea se po břehu loudají, moře jim nohy omývá / ty modré nedozírné dálky je lákají / víc nežli země šedivá.“ Čokoláda, kterou malý kluk na zápraží v Bolaticích ukusoval, se jmenovala Bounty. Hleděl na obal s plachetnicí a palmou, v rádiu hráli píseň o dětech z Pirea a Karlík brečel. „Co moře zpívá pod křídly kormoránů / o tom se zdává k ránu všem dětem z Pirea / však každý mívá své jedno velké přání / sní o něm za svítání, jak děti z Pirea.“ Toužil vyplout na moře a do dálky a rozhodl se, že si ten sen splní.

Krajinu Hlučínska utvářel kdysi ledovec. Ohromným masám ledu valícím se od severu tady nestály v cestě žádné hory a v krajině je ta pradávná síla dobře patrná. Zvlněná pole připomínají vzedmuté vlny. Ovšem víc než na poli cítil Karel moře v obchodu, kde měli v sudech holandské slanečky. Nasolené sledě kupovaly hospodyně po kilech. Doma je máčely ve vodě, a když sůl vypláchly, podávaly ryby na stůl. „Pelt kartofel“ byly brambory na loupačku a slanečci se s nimi servírovali buď jen tak, nebo ve smetanové remuládě. Karel Jiřík už si nepamatuje, kteří zpěváci v jeho dětství slavnou píseň o Pireu zpívali, ve škole však měl nejraději zeměpis a v učení na zámečníka, kam ho otec poslal, se neuvěřitelně nudil.

Až na jeden předmět, který si zamiloval. V Ostravě v Mariánských Horách byly dílny, kde se pracovalo s mědí. Tam se učil kovotepectví. Měděné plechy žhavil nad plynovým hořákem a do měkkého kovu protlačoval nejrůznější reliéfy. Také s měděným drátem uměl pracovat. Když se měď natřela kyselinou dusičnou, zoxidovala do zelené měděnky. Oheň spálil měděnku na černý „brunirung“ a ten se leštil, až vystoupil obraz. Třeba antický motiv s loděmi válečníků. Z měděných drátů se splétaly různé květy a byla to tak trochu „sochařská“ práce. Potkat ve vědecké knihovně v ušmudlané Ostravě učně nebylo jen tak, ale zámečnický učeň Jiřík tam vysedával často. Byly tam knihy o umělecké práci s kovy a on ve studovně pročítal všechno, co o tom do té doby vyšlo.

Na učilišti Pozemních staveb v Ostravě prožil Karel Jiřík rok 1968. Několik měsíců naděje, že jednou popluje, kam bude chtít, a železná opona tomu nebude stát v cestě, stejně jako dávným ledovcům pohraniční hory. Bylo mu šestnáct, v dětství nikdy s červeným šátkem do Pionýra nechodil, žádnou organizaci vlastně nikdy moc nevyhledával, a teď se na učilišti stal předsedou Unie středoškoláků a učňů. Unie měla ve znaku sovu, což mu dávalo smysl. V kině Vesmír diskutoval bouřlivě v debatách učňů s politiky a byl aktivní, dokud režim po invazi unii nezakázal. Do Socialistického svazu mládeže, který měl odhodlání mladých lidí pohřbít, pak nikdy nevstoupil.

Chtěli útok bigošů, tak jim ho vytvořil

„Ti vojáci nebyli normální lidé. Jestli tam byla desetina normálních, tak ostatní byli blázni. Každý důstojník chtěl dělat kariéru a snažil se dostat na studium do Moskvy. Velitel pluku Bočoun odešel do Ruska, po něm přišel Špitálník – a to byl další blázen. Když jsme na střelbách vyhráli soutěž, nechal na cestu naházet tisíc rudých karafiátů. Jak na Boží tělo. Abychom jeli do kasáren jako vítězové.“ Na podzim roku 1969 narukoval Karel Jiřík na vojnu. Nejprve k tankistům do Martina, odtamtud k motorizované pěchotě do Velké Hleďsebe u Mariánských Lázní. Motostřelcům se na vojně říkalo „bigoši“. Dostat se na vojně k bigošům na západní hranici bylo to nejhorší, co během povinné vojenské služby mohlo mladé muže potkat.

Po vzoru z Moskvy umísťovala armáda tyto útvary do první linie jako předvoj určený k likvidaci. Velká část vojáků tu byli lidé bez vzdělání, mnozí propuštění vězni, odsouzení za krádeže, vloupačky a násilí. „Smyslem života důstojníků tam byl alkohol nebo stáž v Moskvě, většinou obojí. Dnes by ti lidé byli někde zavření. Pomatení z toho, co se stalo v osmašedesátém, nevěděli, na kterou stranu se postavit. Třikrát do týdne vyhlásili bojový poplach, chtěli válčit, ale technika byla v takovém stavu, že do terénu vyjela jenom třetina,“ vzpomíná Karel Jiřík. Aby se za dva roky vojny nezbláznil, snažil se od útvaru vypadnout, jak to jen bylo možné.

V prázdné cimře si zařídil kovotepeckou dílnu. Obyčejné vojáky uplácel měděnými růžemi a ženskými figurkami s velkými prsy, po kterých však prahli také velitelé. „Dali mi dílnu a tam jsem svobodně tvořil.“ S ženskými akty si u důstojníků nevystačil. Chtěli také ležící střelce, velký útok bigošů nebo betlém. Dovolenku během vojny vůbec nepotřeboval. Dvaapadesátkrát vyjel na služební cestu do Ostravy a v podniku Ferona nakupoval měděné plechy i drát. Takže byl doma každou chvíli a kdy se mu zachtělo.

Stalo se paradoxem Československé lidové armády, že umělecké nadání a zručnost mohly být v prostředí bezbřehé buzerace výhodou. Dalo by se předpokládat, že mladí talentovaní umělci to budou mít na vojně zlé, ale bývalo to i jinak. Akademický malíř Pavel Šmíd pro Paměť národa vyprávěl, jak ho talent ochránil před šikanou u bigošů ve Vyškově. Snažil se být neviditelný, ale moc se mu to nedařilo. Starší vojáci si ho vždy našli. V paměti mu utkvěla Sahara. „Mazáci nám říkali myši a museli jsme jim dělat servis. Mazák zařval: ‚Myš na šestku! Sahara!‘ To znamenalo, že někdo z nás musel naklusat na pokoj číslo šest a přinést vodu se šťávou. Anebo si poručili cigarety nebo chleba s něčím. Všechno jsme museli obstarat z vlastních zásob. Když někdo nechtěl poslouchat, dostal nakládačku.“

Až Pavel Šmíd zjistil, že ho může zachránit kreslení. Vybarvoval mazákům krejčovské metry, kterými si odměřovali poslední dny vojny. Do malých čtverečků maloval vlajky různých států, které si pak vojáci odstřihovali až do civilu. Podle fotek kreslil manželky, milenky nebo děti vojáků. „Obrázek jsem dělal třeba za broskvový kompot.“ A zákazníky měl i na vysoké vojenské škole, která ve Vyškově sídlila. Budoucím důstojníkům kreslil mapy bojových situací, za které pak dostávali zápočet.

Jaképak moře, do Pionýra jsi měl chodit

Personální oddělení Československé námořní plavby sídlilo v Praze v Počernické ulici a Karla Jiříka už tam dobře znali. V roce 1971 přišel domů z vojny, odkroutil si práci u Pozemních staveb, u kterých se před vojnou učil, a odjel z Ostravy. „Pane Jiřík, zapomeňte. S takovými papíry vás na moře nepustíme,“ slyšel v Počernické pořád dokola. Nikdy své kádrové dokumenty do rukou nedostal, ale tušil, co tam asi bylo. Otec u wehrmachtu. Od nástupu komunistů pak nechodil k volbám. On sám v osmašedesátém řečnil, a když přijeli Rusáci, psali o něm v Mladé frontě. Svazákem nebyl. A ta unie se sovou ve znaku, ta začátkem normalizace nebyla zrovna lodním lístkem na moře. „Zapomeň, Karlíku, na děti z Pirea. Do Pionýra jsi měl chodit.“ Z Ostravy se Karel Jiřík stěhoval do Pardubic, aby byl blíž Praze. Na ubytovně chemičky v Semtíně strávil jedinou noc. „Musíš do Příbrami,“ radil mu chlap potetovaný od hlavy až k patě. „Tam ti ty papíry vyperou.“

V Rudných dolech v Příbrami pracoval osm měsíců. Pravidelně jezdil do Prahy s nadějí, že ho k námořní plavbě přece jen přijmou, že konečně vypluje. V tašce noviny s inzeráty, ve kterých podnik hledal nové námořníky. Ukazoval je na personálním oddělení. Vyptával se, proč ho nechtějí. Marně. Nepomohla ani Příbram. Mezinárodní akciová společnost Československá námořní doprava vznikla oficiálně v dubnu 1959. Převážela zboží po celém světě a zaměstnávala stovky námořníků. On však mezi ně nesměl. Lodě stavěly loděnice například v Polsku, Jugoslávii, Bulharsku nebo v Japonsku. Karel Jiřík však na nich nikdy nevyplul. V roce 1984 měla firma celkem čtrnáct lodí: Košice, Vítkovice, Blaník, Sitno, Radhošť, Kriváň, Praha, Mír, Bratislava, Třinec, Orlík, Slapy, Lipno a Ostrava.

V roce 2011 vypracovala studentka Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy Lenka Krátká diplomovou práci, při které využila metody orální historie a vedla rozhovory s pamětníky. Práci nazvala „Československá námořní plavba očima československých námořníků“. V úvodu studie píše, že významnou motivací mužů ze suchozemského Československa ucházet se o práci námořníka byla: „Možnost odjet, tedy opustit někdy i na poměrně dlouhou dobu značně nesvobodné prostředí, které do roku 1989 v Československu panovalo, možnost poznávat exotické země, vidět západní svět a blíže se seznámit s životními podmínkami v zemích sovětského bloku a v rozvojových zemích a porovnávat tyto zkušenosti se státem proklamovanou prokomunistickou ideologií.“

Nakládala se sůl a byly tam holky

Takovou možnost nedostal každý. Na lodích se však Karel Jiřík nakonec přece jen plavil. „Tak víte co, jeďte do Děčína. Tam vás vezmou,“ poradili mu na personálním v Počernické ulici a za měsíc, 1. května 1973, nastoupil k Československé plavbě labsko-oderské jako pomocník strojníka. Uklízel palubu, mazal stroje „aby mašina byla v pohybu“, staral se o kotevní zařízení, kontroloval baterky. „Byla to krásná práce. Konečně jsem byl na lodi,“ vzpomíná Karel Jiřík. „Plul jsem krajinou a dostával za to výplatu, diety, příplatky za přesčasy.“ Hřensko, Drážďany, Míšeň, Riza, Magdeburg. Pak hranice se západním Německem a za ní Braunschweig, Hamburk, Liebeck. Dva roky byl pomocníkem, pak udělal zkoušky a stal se z něho strojník.

Plavba z Hřenska do Hamburku trvala pět nebo šest dní. Na noc se kotvilo. Ve východním Německu většinou mimo města. „Zastavili jsme někde v polích a šli do vesnice do hospody.“ Uniformy lodníci nenosili, i když je fasovali. Jejich uniformou byly džíny a bunda parka s německou vlaječkou. Když někam přišli, všichni hned věděli, co jsou zač. V Schönebecku se obvykle nakládala sůl a byly tam holky. „Věděly o nás víc, než si myslíte.“ Nákladní lodě, kterými se Karel Jiřík po Labi plavil, neměly jména, ale byly očíslované. Obvykle střídal lodě 1011 nebo 1111. V zimě se někdy stalo, že Labe zamrzlo a nemohli vyplout. Zůstávali v Hřensku a věnovali se údržbě.

Ovšem v letních vedrech žhnuly paluby na Labi jak plotny. Dvacet let před Karlem Jiříkem se do Hamburku plavil pozdější fotbalový reprezentant František Valošek, který o tom pro Paměť národa vyprávěl: „Na té palubě bylo strašné vedro. Byla železná a v teniskách se po ní nedalo chodit. Ani v kožených botách. Tam se dalo chodit jen v dřevákách. Všichni lodníci a celá labská branže existovali na lodích v dřevákách. Krásné lipové dřeváky to byly. Vyráběli je v endéer. Uměli jsme se v tom pohybovat. Když přišla zima, po palubě jsme jenom klouzali. Ráno jsme vstali a paluba byla jak na vítkovickém stadionu pokrytá ledem. To se nedalo ani projít.“

Podepiš a půjdeš na Rýn, slibovali estébáci

Od osmi ráno do tří odpoledne postával na chodbě a čekal. Nějaký člověk vyšel občas z kanceláře, usmál se na něj a zase zmizel. Ve tři mu řekl, že má jít domů. Bylo to první předvolání, které od Státní bezpečnosti dostal. Pro komunistickou tajnou policii byl Karel Jiřík takzvaná „zájmová osoba“. Dobře věděl, co po něm budou chtít. Druhé předvolání do policejní budovy v Opavě přišlo po několika týdnech a setkání už vypadalo jinak. „My přece víme, že to laboratorní sklo jste pašoval vy,“ nastoupili na něj vyšetřovatelé Státní bezpečnosti. „Když budete spolupracovat, nějak to zařídíme.“ Nátlak trval tři roky. Předvolání dostal Karel Jiřík celkem desetkrát. Když se nenechal zastrašit, přišel trest. Československá plavba labsko-oderská měla také vnitrostátní přepravu. Lodě vozily uhlí do elektrárny ve Chvaleticích. Místo Hamburku Chvaletice.

Když strojníka poslali do Chvaletic potřetí, bylo mu jasné, že je zle. „Nikdo mě nepálil cigaretami. Byl to psychický nátlak. Mysleli si, že se zhroutím. Jednou přišli s tím, že jsem propašoval sklo. Podruhé zase, že jsem vykrádal auta. Nikdy jsem z ničeho nebyl obviněný. Oni to jen tak zkoušeli,“ vzpomíná Karel Jiřík. „Říkali, že budu něco psát. Nebyli konkrétní. Jestli bych prý nepodával nějaké zprávy. Když jsem jim říkal, že psát moc neumím, tak mi řekli, že budu jen fotit.“ Zastrašování střídaly nabídky. Jednou cukr, potom bič. Českoslovenští lodníci měli možnost pracovat pro lodní dopravu majitelů z Holandska, západního Německa, Dánska. Říkalo se tomu „jezdit na Rýn“ a daly se tam vydělat velké peníze. „Za rok jste si postavil dům,“ vypráví Karel Jiřík. Jenže k tomu bylo nutné povolení úřadů a bez souhlasu Státní bezpečnosti úřady taková povolení nevydávaly.

Doma v Bolaticích měl manželku a dceru, ale žena emigrovat nechtěla. „Kdyby na mě estébáci netlačili, nikdy bych neutíkal. Už se to ale nedalo vydržet.“ V Německu se usadil ve Frankfurtu nad Mohanem. Živil se jako svářeč, studoval školu civilního letectví, z práce chodil do školy, ze školy spát a ráno zase znovu. Tak to trvalo tři roky. Pak bouračka na dálnici a těžké zranění. Do letadla už nesměl. Začal pracovat jako taxikář a v lednu 1990 se po devíti letech opět podíval domů.

„Neměl jste někdy stesk po domově, když jste byl v tom Německu?“ ptá se ve studiu Paměti národa historik Jan Gromnica z Muzea Hlučínska. „Já jsem byl tak zaměstnaný, že jsem na to nikdy nemyslel. Přál jsem si ale jednu věc. Až budu moci přijet zpátky, tak aby byl květen. Aby všechno kvetlo a všechen ten bordel byl zarostlý zelenou trávou. Jenže přijel jsem 29. ledna, přejel jsem v Rozvadově hranice, ještě tam byli sovětští vojáci, brána už byla otevřená. Ujel zhruba pět kilometrů, zastavil u nějakého rybníku – a když jsem viděl ten bordel, chtělo se mi brečet. Dnes slyším řeči, jak je tady všechno špatně. Lidé dávno zapomněli, jak to bylo hrozné.“