Karel Jiřík

* 1952

  • „Neměl jste někdy stesk po domově, když jste byl v Německu?“ – „Byl jsem tak zaměstnaný, že jsem na to nikdy nemyslel. Myslel jsem jenom na jednu věc. Až budu moci přijet do republiky, tak že bude květen. Aby všechno kvetlo a všechen ten bordel aby byl zarostlý zelenou trávou. Jenže přijel jsem 29. ledna, přejel jsem hranice v Rozvadově, ještě tam byli sovětští vojáci, brána už byla otevřená, tak mě zkontrolovali, jel jsem dál na německé papíry. A když jsem odjel zhruba pět kilometrů, tak jsem se zastavil u takového rybníku. Jezírka. A když jsem viděl ten bordel, tak se mi chtělo brečet. Ale toho bylo víc. Jak poslouchám dnes lidi, kteří tady kritizují, jak se mají špatně, tak už dávno zapomněli. Bylo to tady hrozné.“

  • „Mě nikdo nepálil cigaretami. Byl tam ale psychický nátlak, kdy si mysleli, že se zhroutím. Jednou přišli s tím, že jsem propašoval tři sta tun skla. Podruhé zase s tím… Já už si nevzpomenu přesně. To je taky dlouho.“ – „A říkali vám, co konkrétně po vás chtějí?“ – „Abych něco napsal. Nebyli konkrétní. Jestli bych prý nepodal nějakou zprávu. Vyvrcholilo to tím, když jsem jim říkal, že psát moc neumím. Tak mi řekli, že budu jen fotit. K tomu ještě něco řeknu. Je to nedávno, kdy jsem se potkal s lidmi, kteří jezdili se mnou na lodi. Všichni spolupracovali. Ptal jsem se jich, proč neměli problémy jako já. – ‚Spolupracovali jsme.‘ – A všichni tihleti lidé mají dnes důchod kolem šedesáti sedmdesáti tisíc korun. Vysvětlím to jednoduše. Patnáct tisíc mají od České republiky. A protože po roce devadesát jezdili třeba u třech zemí. Holandsko. Luxemburg. Německo. Tak se jim to nasbíralo. Takže mají dva a půl tisíce eur měsíčně dalšího důchodu od těchto zemí.“

  • „Šel jsem se přihlásit na policii. Večer v sedm hodin jsem šel na policii a řekl jsem, že tam chci zůstat. Oni mi ale oznámili, že hned mi nemohou pomoct. Že musím zůstat do rána, až zavolají úředníky, kteří to se mnou proberou. Večer už tam žádný úředník nebyl. Dali mě do cely. Dali mi Coca-Colu, nechali otevřenou celu, protože mě neměli kde nechat přespat. Ráno jeli se mnou malou lodí k mé lodi pro mé osobní věci. Neměl jsem pas, ani plaveckou knížku, ale měl jsem svoje dokumenty. Všechno jsem měl připravené. Ale měl jsem strach vstoupit na loď. Němečtí policisté mi říkali, že nemám mít strach, že si mám vzít všechno, co potřebuji, že mě z lodi zase pustí. A musím říct, že kapitán se choval velice slušně. Byl to velký komunista, ale choval se ke mně slušně. Dokonce mi popřál.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 14.11.2023

    (audio)
    duration: 02:13:13
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 16.11.2023

    (audio)
    duration: 01:22:09
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Na moře ho nepustili, plavil se po řece. A nakonec utekl

Karel Jiřík / 1994
Karel Jiřík / 1994
photo: archiv Karla Jiříka

Narodil se 13. května 1952 a vyrůstal v Bolaticích na Hlučínsku. Otec Herman Jiřík musel po vypuknutí 2. světové války narukovat do wehrmachtu, padl do ruského zajetí a vrátil se až v roce 1946. Karel Jiřík od dětství toužil cestovat, plánoval, že se stane námořníkem a bude se plavit po mořích. Učil se v Ostravě zámečníkem. V roce 1968 byl aktivní v Unii studentů a učňovské mládeže, která byla počátkem normalizace po srpnové invazi zakázána. Opakovaně se ucházel o práci u Československé námořní plavby, ale vždy byl odmítnut. V roce 1973 začal pracovat u Československé plavby labsko-oderské a plavil se po Labi z Hřenska do Hamburku. Státní bezpečnost nutila Karla Jiříka ke spolupráci, on však nespolupracoval a v roce 1981 v Hamburku emigroval. Žil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se živil jako taxikář, a po roce 1990 se vrátil do Československa a začal podnikat. V době natáčení v roce 2023 žil v Opavě.