The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Jiroušková (* 1934)

• narozena 29. září 1934 v Uherském Brodě

• otec Josef Kolísek (1902–1941) úředník v pojišťovně, matka v domácnosti

• v dubnu 1939 se otec zapojil do odboje – člen Obrany národa

• 11. září 1941 otec zatčen gestapem

• výslech v Uherském Hradišti, Brně

• v říjnu 1941 otec popraven v Brně – Kounicových kolejích

• Alena Jiroušková s matkou žijí do konce války ve strachu z represí proti rodinám odbojářů

• duben–květen 1945 osvobození Uherského Hradiště Rudou armádou

• listopad 1945 Josef Kolísek vyznamenán válečným křížem in memoriam

• Alena Jiroušková pracovala jako učitelka, nyní v penzi

• žije ve Zlíně-Malenovicích

Alena Jiroušková si živě vybavuje, jak se jako sedmiletá holčička dozvěděla o smrti svého tatínka, s nímž ji pojilo silné pouto. Přiznává, že tehdy měla pocit, jako kdyby ji zahalila tma, jako kdyby v její mysli vyrostla zeď oddělující život s tatínkem a ten, který měl pokračovat. Vzpomínky na milovaného otce vytěsnila z mysli. Domnívá se, že šlo o obrannou reakci dětského organismu před nervovým zhroucením a krizí. Dnes, po více než sedmdesáti letech, se jí dětské zážitky spojené s tatínkem vracejí a vybavují.

Cvičili jsme a zpívali

Narodila se v září 1934 v Uherském Brodě do rodiny manželů Kolískových jako jediné dítě. Otec Josef Kolísek, zaměstnáním úředník v pojišťovně, byl přesvědčený demokrat, vlastenec a sokol. Maminka byla v domácnosti a Alenka díky milujícímu rodinnému prostředí prožívala šťastné dětství. „Tatínek mě nosíval na ramenou po zahradě, ještě jsem ani neuměla mluvit, ale už mě učil lidové slovácké písničky. Cvičili jsme spolu na zahradě jako v sokolovně,“ vzpomíná Alena Jiroušková.

Bezprostředně po okupaci Československa se Josef Kolísek zapojil do odboje a stal se členem okresní pobočky odbojové skupiny Obrana národa v Uherském Brodě. Podle poválečných svědectví přátel a kolegů z odboje se podílel na přípravě sabotáží, pomáhal s převáděním uprchlíků přes hranice a se shromažďováním zbraní. Jeho dcera vysvětluje: „O jeho činnosti jsme já ani maminka pochopitelně neměly potuchy. Otec býval pryč hlavně přes noc, přes den chodil do kanceláře.“

Zatkli nám tatínka

První měsíce a léta války s sebou přinesly řadu nevítaných změn – lístkový přídělový systém, zákaz poslechu západního rozhlasu, povinné večerní zatemnění nebo vyloučení Židů z profesního i běžného života. Alena Jiroušková připomíná, že většina vyhlášek v té době končila větou: „Neuposlechnutí trestá se smrtí.“ Také si vybavuje vyhlášku zakazující Židům vstup do parku: „Na stromku v městském parku v Brodě se objevila cedule: ‚Psům a židům vstup zakázán.‘ To je neslýchané, postavit psy a skupinu lidí, kteří do té doby v našem městě žili, pracovali, cvičili v Sokole, na stejnou úroveň a zakázat jim procházky v parku.“

1. září 1941 nastoupila Alenka do první třídy. Dosud si vybavuje hrdost, s jakou na začátku září chodívala s aktovkou ráno do školy a v poledne domů na oběd, i sousedku, která si ji z legrace dobírala, kolik že si nese pětek. „Jedenáctého září v poledne jsem běžela domů na oběd, ale sousedka přede mnou zabouchla okno. Pak jsem dlouho zvonila u našich dveří a až po dlouhé době mi otevřela maminka. Měla červenomodrý, oteklý a uplakaný obličej a zoufale vydechla: ‚Zatkli nám tatínka.‘“

Krev nevypereš

V domě Kolískových proběhla domovní prohlídka, při níž se gestapo snažilo získat usvědčující materiály. Josef Kolísek byl zatčen spolu s dalšími členy odbojové skupiny, vězněn ve vazební věznici v Uherském Hradišti a při výsleších mučen: „Za nějakou dobu jsme dostaly balíček s tatínkovým oblekem, košilí a trikem. Na všem zůstaly velké hnědé fleky. Němci byli akurátní, všechno vyprali, ale krev nevypereš. Takže jsme věděly, že tam si prožil peklo, stejně jako všichni ostatní.“

Alena Jiroušková vzpomíná na solidaritu rodin zatčených odbojářů. Ženy se vzájemně informovaly, zda a jaké mají zprávy od svých manželů, a pravidelně poslouchaly ranní vysílání rozhlasu v šest hodin, kdy se hlásila jména popravených. Rozhlas s napětím poslouchala i maminka pamětnice: „Jednoho dne brzy ráno naráz jsem slyšela hrozný nářek. Tak jsem vstala a utíkala do kuchyně. Tam maminka ležela na zemi a křičela: ‚Zabili nám tatínka.‘ V tom momentě se něco stalo se mnou. Jako kdyby se rozprostřela nějaká tma. Bylo to zajímavé, protože já jsem úplně na všechno, co souviselo s tatínkem, zapomněla – na to, jak jsme si hráli, jak jsme spolu zpívali, jak jsme spolu cvičili. Až za mnoho let jsem pochopila, že tím se můj dětský organismus bránil před zhroucením.“ Josef Kolísek byl popraven 20. října 1941 v Kounicových kolejích v Brně.

Rusi jsou tu

Válečná léta prožívala Alena Jiroušková s maminkou v neustálých obavách z dalších represí, namířených proti rodinám popravených odbojářů. „Tvrdilo se, že po Židech, kterých se Němci zbavují, půjdeme na řadu my, protože máme důvod je nenávidět a jsme nepřevychovatelní. Bály jsme se nejvíc, když jsme slyšely zvuk projíždějícího auta, protože v Brodě měl auto jen lékař a gestapo,“ připomíná Alena Jiroušková. Přes hrozbu trestu smrti i nadále poslouchaly rušené vysílání londýnského rozhlasu, které na rozdíl od toho německého, plného hlášení o „taktických ústupech německé armády“, informovalo pravdivě o vývoji války a přinášelo naději na její konec. Na přelomu roku 1944 a začátkem roku 1945 se už blížila fronta, zároveň probíhalo bombardování a v dubnu 1945 se konec války očekával každým dnem.

Vojáci Rudé armády se do Uherského Brodu dostali v květnu 1945. Alena Jiroušková popisuje poslední dny války, kdy se schovávali se sousedy ve sklepě, a následné setkání s osvoboditeli: „Jeden z mužů, který prošel s legiemi Ruskem, držel hlídku na střeše. Jednou přišel a hlásil: ‚Rusi jsou tu.‘ My jsme se všichni vyhrnuli ven ze sklepa a venku už stálo šest Rusů. Měli pušky přes ramena a rozhlíželi se, to byla nějaká hlídka. Lidi jim okamžitě začali nosit slivovici a jídlo, ale oni si nic nevzali, protože nám nevěřili a nevěděli, kdo jsme. Potom na ně ten pán, který prodělal ruskou frontu, začal mluvit rusky, tak napětí pominulo. Také si vzal jídlo a nalil si slivovici, a když Rusové viděli, že není otrávený, tak už s námi hodovali.“ Následovala všeobecná radost a euforie z osvobození, Alena Jiroušková si vzpomíná, jak se všichni učili rusky.

Čekala jsem u vrátek

S uvolněním, které přineslo osvobození, se Aleně Jirouškové vrátily také vzpomínky na milovaného tatínka. Ačkoli věděla, že byl popraven, díky německé preciznosti pochopitelně rodina dostala úmrtní list, v době po skončení války žila nadějí na otcův návrat: „Vraceli se vězni z koncentráků a objevovaly se zprávy o lidech, kteří přežili. Proslýchalo se, že se několika Židům z Brodu podařilo přežít. Každé poledne, když jsem přišla domů ze školy na oběd, jsem stála u vrátek a vyhlížela tatínka. Žila jsem tehdy nadějí a marně doufala v zázrak, že se také tatínek vrátí domů.“

Alena Jiroušková pracovala celý život jako učitelka. Svůj životní příběh nedávno vyprávěla studentům, kteří se zapojili do projektu Příběhy našich sousedů. Její vyprávění připomnělo nejen dětství prožité za války v protektorátu, ale také příběh jejího otce Josefa Kolíska, který byl za svou odbojovou činnost vyznamenán v roce 1945 Československým válečným křížem in memoriam.