Danuška Jírová

* 1922

  • „On byl jako zemědělskej inženýr a měl ještě bratra, staršího, a tak že samozřejmě, že ten bratr to převezme jednou. Ale on se neoženil a jednou ten správec, on byl velikej komunista, na tom dvoře ohromným, on jel na voze a on splašil koně a on spadl a zabil se, ten bratr jeho, víte. A můj muž měl strach, že ho zavřou, protože byl kulak, tak vlastně spáchal sebevraždu… jenže to nikomu ani neřekla, on se oběsil… Ale já jsem měla malý děti, holce bylo osm a klukovi byly čtyři, tak jsem vlastně celej život je vychovávala sama, až teprve ve stáří jsem se vdala. Až už v Ústí, už jsem byla stará. No tak ten můj muž takhle skončil. Měli jsme krásnej život, a než zemřel, tak k nám jezdil nějakej pan doktor z Mělníka hrát šachy a oni hráli ještě večer šachy. No a on potom měl pořád v hlavě, že ho zavřou. Oni mu to říkali, ten předseda mšenskej, no taky teď nevím jméno, i mně řekl, že ho zavřou, že dělá… na poli, že jim dělá paseku, že tam hází kameny a tak. Že bojkotuje komunisty. No a on to prostě měl tak v hlavě, že když to odehráli, ten pan doktor z Mělníka odjel, tak Miloš, byl ještě v postýlce, se pamatuju, a on mi říká: ‚Pamatuj si, že jsem tě měl rád a děti taky.‘ A ráno ho našla maminka na půdě oběšenýho.“

  • „A jednou u nás zazvonili gestapáci, ale oni si to spletli. Protože vedle nás byl hřbitov a u hřbitova byl barák a tam bydlel hrobník. Momentálně si nevzpomenu na jméno. A on to byl konfident, kterej udával. A oni vlastně šli k němu, ale spletli si to. Zazvonili u nás. A maminka se podívala z okna a povídá: ‚Děti, utíkat na zahradu, tam to přelezte!‘ My jsme měli v rohu kompost a tam už byly dole pole, lesy, a jak tam lidi měli ty pole, tak tam měli udělaný… no, jeskyně a tam dávali nářadí svoje a tak tam jsme se schovali. No ale potom přišel ten pan stavitel Švihálek, kterej nás tam našel, a říkal, že už můžeme jít zpátky, že si to spletli, že nešli pro nás, ale že šli k tomu konfidentovi.“

  • „A byl to první sokol, takže oni říkali, že se, ten Ančerl, ten mi to říkal, že se postavili, jako vzdali čest tatínkovi. To potom už umírali jeden po druhým, že jo. Umučili ho hladem a bídou, že tam měli bídy tolik, že tam mrzlo. Spali na těch palandách proti sobě namačkaný a oni, chudáci, tam sbírali slupky od brambor, který tam ty gestapáci vylejvali, a ono to mrzlo a oni neměli co jíst, tak to jedli. Tatínek dostal taky nějaký průjmy hrozný a vím jenom, že ten pan doktor říkal, že to byl jako první sokol, čest takhle… víc toho nevím. Potom s ním ještě ze Mšena byl zavřenej pan cukrář Měšťák, pak Ketner, ten prodával šicí stroje, pan Kabrna, ten měl obchod. Ale ty z Boleslavi, z toho vězení, pustili. A já jsem tam vozila každý týden ve čtvrtek prádlo a tatínek vypíchal špendlíkem na klozetovej papír: ‚Proč mi nic neposíláte? Jako jiným, mám hlad, hlad.‘ A teď napsal, co by chtěl, víte, já nevím. Chleba, já nevím co… No ale maminka se bála, že kdyby to tam ty gestapáci našli, že by ho třeba bili, bili, tloukli.“

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Labem, 02.07.2020

    (audio)
    duration: 01:15:24
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nikomu jsem to nemohla říct

Danuška Jírová
Danuška Jírová
photo: archív pamětnice

Danuška Jírová, rodným jménem Procházková, se narodila 21. dubna 1922 ve Mšeně u Mělníka. Vyrůstala v harmonickém prostředí intelektuálně a vlastenecky zaměřené rodiny. Její otec František Procházka byl řídícím mšenské školy a současně činovníkem Sokola. Ve Mšeně založil mužský pěvecký sbor Vyšehrad a stal se i jeho dirigentem. Během první světové války byl účastníkem 1. odboje usilujícího o založení samostatné Československé republiky a v době protektorátu se v rámci Sokola zapojil do odbojové činnosti znovu. Dne 8. října 1941 byl během hromadného zatýkání představitelů České obce sokolské zatčen. Vyslýchán pak byl v Mladé Boleslavi, poté převezen do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín a odtud do koncentračního tábora Osvětim, kde v lednu následujícího roku na následky věznění zemřel. Danuška Jírová byla, stejně jako její otec, nadšenou členkou Sokola a stejně jako on se po ukončení studia začala věnovat výuce dětí. Po válce se vdala za Josefa Jíru, který byl společně se svým starším bratrem dědicem velkostatku nedaleko Mšena. O statek v době kolektivizace přišli, byli označeni za kulaky se všemi důsledky, které jim toto hanlivé označení přinášelo. Josef Jíra neunesl dlouhodobý tlak i opakované výhrůžky vězením a dobrovolně odešel ze života. Jeho starší bratr zahynul následkem úrazu pod kopyty vlastních koní, které řídil národní správce jejich statku. Danuška Jírová zůstala sama se dvěma malými dětmi, opustila rodné město a přestěhovala se kvůli obavám z možného odsuzování a v potřebě zajistit svým dětem lepší budoucnost do Ústí nad Labem, kde je nikdo neznal. Po celý život se kromě výuky věnovala dětem i po tělovýchovné stránce, byla náčelnicí Sokola, v době socialismu nacvičovala spartakiády. Hrála na housle, na klavír, zpívala. A psala i vlastní básně, za které získala ocenění ústeckého hejtmana. Žije v Ústí nad Labem, obklopena širokou rodinou, neustále je velmi aktivní, má spoustu zájmů a je plná radosti ze života. Její nezdolná povaha a pozitivní pohled na svět byly často to jediné, co jí dodávalo sílu překonat všechny bolesti, které ji potkaly.