"Ve dnech těsně předtím, než 9. května a o něco později napochodovali Rusové do země, Američané postoupili na okraj Budějovic, myslím, že asi 20 kilometrů nebo tak nějak. Tam byl dokonce oddíl, jsou z toho fotky, který se tam spojil s Rusy, ale do Budějovic nevstoupili. Tudiž v té době panovalo v Českých Budějovicích bezpráví a docházelo tam k velmi vážným útokům. To si člověk samozřejmě uvědomoval, my jsme už ani ven nechodili. Ale potom, v těch úplně posledních dnech před koncem války, bylo z okna vidět, my jsme byli ve druhém patře, že se tam hodně děje. Ale opravdu špatné věci jsem zažil v polovině května, kdy se všichni měli hlásit na pracovním úřadě v Budějovicích, tam byly nepokoje a dokonce i mrtví, a já sám jsem také něco z toho viděl. Z balkonu bylo vidět jen pochodující lidi. Viděli jsme pochod, kde jsem si myslel, že jsou to Angličané. Dnes vím, že ty ocelové přilby, které měli Angličané, používali i jiní, včetně českých dobrovolníků. Nebylo tam nic k vidění, bylo to v centru města, ta výzva k registraci. A dostali jsme bílou pásku s "N", to je známé. A taky tam zemřelo hodně lidí, taky jsem viděl, jak někdo vyskočil z okna v centru města a dostal ránu pažbou pušky do nosu, moc jsem se na něj nedíval, byl jsem trochu vyvedený z míry."
"Pak jsme jeli přes Melck v nákladních nebo dobytčích vagonech, které byly rozdělené na dvě části. Zavazadla se natlačila dolů, nahoře byli lidé, tak dvacet až třicet, a tak jsme jeli krajinou. Nebyl tam samozřejmě záchod, takže když si člověk chtěl ulevit, kluk jako já to udělal hodem, ale když chtěl někdo na velkou, museli ho držet dva lidi. Někdy se vlak zastavil na dlouhou dobu a lidé z něj seskákali dolů, ale museli ale dát pozor, aby se nerozjel dál. Jeli jsme přes Emži a Rusové nás předali Američanům, to byla hranice pásma, a v Linci jsme dostali uprostřed noci skvělou polévku, na kterou si dodnes vzpomínám. Pak jsme jeli do Pasova a já jsem byl za celou cestu pětkrát odvšivován. Rusové nebyli tak důkladní, jen mi na krk vyklepali trochu prášku proti vším a to bylo všechno. Ale pak jsem v Pasově zažil scénu: vyzvali nás, abychom přišli do místnosti, kde jsme se museli svléknout. Jako kluk mladší deseti let jsem byl jeden z těch, kdo zůstal s maminkou. Stáli jsme tam v dlouhé řadě naháčů a najednou se šířila zpráva, dveře byly na konci, že nás teď všechny zastřelí. Vypukla panika a američtí vojáci museli zjednat klid. Pak jsme prošli dveřmi a tam stály tři postavy oblečené jako Klu Klux Klan, měly ochranné obleky, i přes hlavu, v rukou měly stříkačky, ze kterých na nám pouštěli DDT nebo co to bylo, aby nás odblešili, to byl velmi působivý zážitek. A pak jsme několik dní cestovali přes Plalting, Mnichov, Augsburg, vždy se zastávkami a noclehy, do Schwäbisch Gmündu ve Württembersku, kde jsme nás poprvé umístili do karantény. V transportu vypukla epidemie záškrtu."
"Například jsem jednou utekl, to mi musely být čtyři roky, tak čtyři až pět, a pobíhal jsem, chodil po velkém rynku a salutoval: ,Heil Hitler!' a věděl jsem, že když zvednu ruku, ten druhý člověk musí udělat totéž. Řekli to mamince, a ta mě odvedla a musela mi vysvětlit, že to nemám dělat. Mohl jsem pak chodit a říkat: ,Moje máma nemá ráda Vůdce.' Totéž se mi stalo ve školce. Chodil jsem do školky NSV, národně socialistické organizace lidové péče, a byl jsem vybrán. Dostali jsme totiž dvě želvy a já byl vybrán, abych jim dal jména. To, co se očekávalo, bylo samozřejmě Max a Moric nebo tak nějak, a tak se nakonec taky jmenovaly. A já jsem o tom chvíli přemýšlel a pak jsem vybral to, co jsem považoval za nejdražší a nejoblíbenější na světě, a to Adolf Hitler a Hermann Göring. Opatrně, velmi opatrně mi to rozmluvili."
Peter Johanek se narodil 28. srpna 1937 v Praze v německé rodině s českými kořeny. Jeho domovským městem však byly České Budějovice, kde prožil dětství a také válku. Vzpomíná na nacistickou ideologii ve škole i na bezpráví a násilné poměry po konci války. V polovině května 1945 byl Peter nejprve vyhnán z rodinného domu, o několik měsíců později odsunut z Československa a nakonec i z Rakouska. Ve stejné době byl Petrův otec propuštěn z amerického zajetí a postupně se usazadil ve Vestfálsku, tehdejší britské zóně Německa. Rodina se k němu připojila v srpnu 1946. Jakmile se Peter ocitl ve Vestfálsku, rozhodl se zasvětit studium na univerzitě ve Würzburgu svému adoptivnímu domovu. Po úspěšném absolvování doktorátu a habilitaci zastával až do roku 2002 funkci profesora pro vestfálské dějiny na univerzitě v Münsteru. Během svého studentského a přednáškového působení několikrát navštívil Českou republiku, do Českých Budějovic se poprvé podíval dvacet let po svém vysídlení. Zažil nejen období převratných událostí v Praze v roce 1968, ale i pád železné opony v Německu v letech 1989/1990. Symbolicky se domů vrátil v roce 2004, kdy mu budějovická univerzita udělila čestný doktorát.
