„Pan biskup mně ke konci roku dal odměnu deset tisíc korun, tak jsem byla velice ráda. Dole [na arcibiskupství] bylo napsáno: ‚Zájezd do Izraele za deset tisíc korun‘. Já jsem ale deset tisíc dlužila své zubařce, která na to nespěchala. No tak jsem přišla domů a velice jsem nad tím přemýšlela, co s těmi penězi udělám. Pořád jsem nevěděla. Tak jsem si napustila vanu plnou vody, tam jsem chvíli pobyla, vyšla jsem ven a bylo mi to jasné. Vzala jsem deset tisíc korun, jela jsem za svou zubařkou, kterou jsem zastihla ve zmatcích. Bylo ke konci roku, ona dávala dohromady všechny faktury a říkala: ‚Jano, já ti nevím, pořád mi tady visí deset tisíc a vůbec nevím, co s tím.‘ No a já jsem říkala: ‚Já vím, co s tím,‘ a dala jsem jí těch deset tisíc korun. To bylo velice jednoduché a měla jsem velmi dobrý pocit. Nicméně pár dnů nato sedím v kanceláři, někdo zaklepe na dveře a vejde Václav, což je pana biskupa Paďoura bratr, a říká: ‚Pan biskup Paďour má zaplacený zájezd do Izraele a ví, že nepojede, protože se ještě necítí. Prostě vám ho chce darovat.‘ Tak jsem mohla jet i do Izraele.“
„Tehdy jsem se náhodou setkala s Vráťou Brabencem a bavili jsme se o tom. A Vráťa Brabenec mi řekl: ‚U výslechu se ptají na různé lidi, tak je dobré jim říct, že je velice neslušné mluvit o lidech, kteří tam nejsou.‘ Což já jsem při výslechu použila. Já jsem jim to normálně řekla. Na to neodpověděli vůbec nic, ale musím říct, že ke mně se nechovali vůbec špatně. Takže většina těch výslechů spočívala v tom, že jsem mluvila o malování.“
„Tak jsem u něj skončila školu a dostala jsem za oponenta, což je součástí studia, starého pana profesora Kotalíka, který nás tehdy ještě měl na dějiny umění. A vzpomínám si na takovou věc, a to se musím pochlubit. To jsem měla dvanáct obrazů připravených, a poslední obraz, který jsem malovala, byl tak trošku jiný barevně. A já jsem v tom něco objevila, tak mě velice zajímal, ten obraz. Tak jsme měli ty obrazy rozestavené, a on mně říkal: ‚Tak který obraz máte nejradši?‘ Tak jsem ukázala na ten barevný obraz. A on řekl: ‚Ne!‘ Ukázal na úplně jiný obraz, a to byla figura mého tehdejšího manžela Zbyňka, jak sedí v křesle a kouří fajfku. A teď mi složil pan profesor Kotalík úžasnou poklonu, protože řekl, že od čtyřicátých let neviděl krásnější portrét.“
Jana Jonáková, roz. Vachtová, se narodila 3. dubna 1946 v Ostravě-Vítkovicích. Touhu po uměleckém vyjádření pociťovala již od dětství. V letech 1969 - 1975 studovala na Akademii výtvarných umění obor malířství u profesora Karla Součka. V Praze se pro ni stalo zcela zásadním setkávání v bytě Dany Němcové v Ječné ulici. Zde se seznámila také s Pavlem Zajíčkem, který v ní získal zpěvačku pro obnovenou sestavu skupiny DG 307. V důsledku policejního nátlaku ze strany komunistické moci (akce Asanace) odešla v roce 1980 do emigrace - poté, co její manžel Zbyněk Jonák podepsal Chartu 77. Nejprve žila ve Vídni, později ve Spojených státech. V USA postupně žila v New Yorku, New Havenu a Buffalu, kde získala práci v Albright-Knox Art Gallery. Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátila do Prahy, pracovala na arcibiskupství. V současnosti (2021) tvoří výtvarně i hudebně.
