Mgr. Ivan Jonáš

„Nakonec si naši schopní muzikanti v ‚bandě‘ psali i vlastní rock´n´roll. A ono to nakonec dopadlo tak, že jsme měli největší problémy s úřady hlavně kvůli těm našim textům. To já už pak nebyl hráč, druhého bubeníka v rockové kapele asi nebylo zapotřebí! Ale já jsem hodně psal, tvorbu i různé manifesty, organizoval, a pak jsem musel ovšem chodit po těch úřadech a vyjednávat se všelijakými tajemníky, co se jim tam nelíbí a tak podobně. Oni se báli, že se třeba někdo někde něčemu zasměje, a to je úplně děsilo. Pro doplnění hudby na scéně se taky psaly povídky, to hlavně Eda a já, já jsem psal ‚Jak přišla písnička do Československa‘ a taky dialogy na každý to vystoupení. Ono každé vystoupení bylo vlastně taky nové divadelní představení, věrné publikum potřebovalo vždycky něco nového. Měli jsme svoje publikum, toho bylo několik stovek, že se ani do těch sálů, kde jsme hrávali, nemohlo vejít. V roce 1962 jsme ale zaplnili i pražskou Lucernu a Vojanovy sady.”

„Do roku 1968 došlo k nám do Prahy celkem 40 000 individuálních přihlášek. Kolektivně se přihlásil i Klub nezávislých spisovatelů, který vedl mladý dramatik Václav Havel. My iniciátoři, mladí chemici, jsme hledali a taky našli výrazné české kulturní a politické osobnosti nestraníky, aby nás intelektuálně podpořili. Na mne z nich největší dojem učinil Rudolf Battěk, pozdější disident. On byl ze všech disidentů nejdéle vězněný – devět let. Déle než Havel. A po roce 1989 byl první na kandidátce Občanského fóra. Potom byl dva roky předsedou Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Kvůli vnitřním nesouladům jsem z přípravného výboru odešel už v létě 1968 a začal působit v tzv. Komisi KANu pro venkov. Lidé chtěli mluvit s Ludvíkem Rybáčkem, ten byl ale nemocný, tak vznikla tahle komise, ve které působili moji kolegové doktorandi z VŠCHT. A ti to organizovali velmi pěkně a profesionálně. V září měl být totiž sjezd a ten KAN se měl opravdu ustanovit. Tak tohle bylo moje.“