Lakis Jordanidis

„Je fakt, že když jsme přijeli do Jeseníku, tak ta rodinná hierarchie se udržovala. Například taková maličkost, že když se nosilo na stůl, tak první dostal manžel, pak můj otec, my děti, pak dlouho nic a pak teprve naše máma. To se opravdu dodržovalo. Nebo třeba, když jsme se bavili, že se půjdeme koupat, a máma něco řekla, tak se na ni dívali, co si to vůbec dovoluje. To se tam vážně striktně dodržovalo. Nechci z nich dělat nějaké usurpátory, ale tohle tam fungovalo a myslím, že funguje dodneška.“

„Všimněte si, že Řekové jsou velmi pyšní, i když trpěli a vůbec to neměli jednoduché. Šli z Řecka po svých, žebrali, neměli peníze. Červený kříž jim poskytl azyl v podobě dětských domovů. Maminku viděli vlastně až tak za dva tři roky. Trpěli jako zvířata, ale neznám Řeka, který má tuto minulost a který by toho nějakým způsobem litoval. Oni to budou hájit, budou hájit komunistický režim. Někdo víc, někdo míň, ale málokdo z této generace řekne: ,Jo, to bylo špatně.‘ To už můžu říct já jako syn otce. Oni by se na mě samozřejmě zlobili, ale takhle to je.“

„Pamatuji si, že když jsme jezdili za babičkou a dědou do Jeseníku, asi třikrát nebo čtyřikrát za rok, děda a jeho spolupracovníci, další partyzáni, seděli a diskutovali u kořalky a u cigaret. Byly to nekonečné večery. Děda v Jeseníku dokonce jednu dobu řídil nějakou buňku, jestli se to tak dá říct. Mně jich potom bylo i docela líto. Když už člověk dostal rozum a nějak si to zrekapituloval, tak si myslím, že byli dost zneužití tou filozofií a propagandou, nesmyslnou ideologií. Kdyby mě teď děda slyšel, tak se asi v hrobě otočí, ale já to takhle vidím.“

Tazatel: „Vaše babička s dědou uměli česky?“ L. J.: „Špatně, děda mluvil špatně. Jelikož my jsme zase neuměli řecky a oni na nás mluvili řecky, když jsme tam byli na prázdninách, kolikrát jsme si s bratrem domýšleli a bylo to často dost komické. Babička se už potom naučila. Oni byli ale nejdříve téměř negramotní. Babička neuměla ani psát. Přijeli naprosto zavšivení, špinaví, bez jakékoli znalosti řeči. Babička třeba dělala v zahradnictví za dvě šedesát na hodinu. Sázela tam kytky. Na druhou stranu je obdivuji, že v cizí zemi dokázali to, co dokázali. A jejich děti v cizí zemi vystudovaly. Ten režim, ať se nám to líbí nebo ne, jim tu možnost poskytl. Nakonec se dostali z těch hrozných podmínek, naučili se česky. Dneska mluví skoro všichni dobře. Ještě tady vystudovali a to je obdivuhodné.“